smrtí, jež během války utrpěl – jelikož nikdo nedokázal s určitostí předpovědět tehdejší prudkou nenávist –, přijal s klidnou důstojností a odevzdaností, a později prohlásil, že lituje, že tehdy nepodplatil popravčího, aby do ohně, jež ho spálil, nasypal střelný prach, nebo poznamenal, že při probodnutí kopím nastává smrt mnohem rychleji, pokud se podaří zcela rozříznout játra a ne jen propíchnout břicho. Jeho kolegové se ocitli v dosti těžké pozici, jelikož jak můžete někomu sdělit, že jeho očividná rovnováha a sebekontrola je dost možná iracionální, nelidská a že je příznakem nějakého hlubšího neduhu, když vaším jediným důkazem oné nemoci je, že žádná není? Mimořádná užitečnost Hoenesse coby hlavního historického pramene ho postupně přivedla ke korespondenci s budoucími členy Klubu Kronos. Na počátku 19. století nebo ve 20. století byly položeny otázky, od někoho, kdo byl kolem roku 1850 dítětem, putovaly časem dozadu k jeho dědečkovi, který byl dítětem kolem roku 1780 a který to mohl poslat dál dozadu svému prarodiči z doby kolem roku 1710, a tak dále a tak dále, za předpokladu co nejmenšího množství generací, jež by vzkaz mohly zkomolit, až tu otázku mohl Hoenessovi položit přímo jeden z jeho současníků. Hoeness pak svou odpověď vepsal do nějakého trvanlivého materiálu a zanechal ji Klubu, který ji pak předal svému budoucímu dopisovateli a potomkům. Mnozí z nás, kdo se pohybujeme v akademickém světě, tuto metodu používají. Často bývá zneužívána k získání akademické výhody, jako když nám pro nějaké období chybí zdroj, s kapkou zdvořilého vyptávání a trochou přesvědčování umocněného generacemi je nejen možné nalézt odpověď, ale je také možné získat ji prostřednictvím pravých dobových dokumentů, které odolají podrobnému zkoumání našich vrstevníků s méně vyvinutou fantazií. Samozřejmě za předpokladu, že vás to o několik životů později, kdy vzkaz snad konečně dorazí, bude ještě zajímat. Ale Hoeness měl svou cenu za dodávání tak vynikajících písemných důkazů: začal sám klást otázky. Časem směrem dopředu putovaly poslané vzkazy, nebo, měl-li někdo pocit, že papír by cestu nemusel přežít, kameny, do nichž bylo jeho sdělení vyryto, a byly zanechávány na předem domluvených stanovištích, o kterých se předpokládalo, že zůstanou válkou, rozmachem měst a zemědělskou revolucí nedotčeny. A tak se začal vyptávat na budoucnost a tichou poštou se mu zpátky vracely neurčité odpovědi. Dozvěděl se o obléhání Vídně, úpadku Osmanské říše, válce o španělské dědictví, o revoluci ve Francii, revoluci v Americe, a dokonce se k němu z dálky doneslo i šuškání o událostech ještě vzdálenějších – o pogromech, z nichž se stane hromadné
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207644
vyvražďování, a o světě, ve kterém je bohatstvím svoboda a Bůh je označení, kterým se straší děti. Tyto úvahy v něm vyvolávaly stejně chladné nic, jaké cítil, když viděl děti vražděné před očima matek a řady mužů stojících ani ne čtyřicet metrů od sebe, jak na sebe střílí olovo, zatímco je jejich velitelé povzbuzují. Lidem se to zdálo zvláštní – až pozoruhodné –, ale touto dobou všechny pokusy o to porozumět mysli Victora Hoenesse zeslábly v apatii, jež je prokletím tolika nám podobných. Pak, jednoho dne, odjel do Paříže. Nevzal si s sebou téměř nic, jen svá slova a jejich prostou silou se vemluvil na dvůr francouzského krále. „Jmenuji se Victor Hoeness,“ měl prý říct, „a přicházím za vámi, abych vám řekl o budoucnosti.“ Což následně udělal. Když se ho lidé ptali proč – proč to říkáte zrovna nám? – odpověděl: „Váš národ je, i přes vaše občanské nepokoje, pořád ještě nejmocnější v celé Evropě. Svatá říše římská je slabá, španělský král je slaboch, papež je tváří v tvář vojenské síle bezmocný a já potřebuji silného krále. Dám vám informace o myšlenkách, jež mají teprve přijít, o filozofiích, které ještě nemají jméno. Dám vám zbraně, strategie, léky. Dám vám informace o vašem nepříteli a o zemích za hranicemi té vaší, jelikož jsem cestoval k Pacifiku a viděl vycházet slunce nad Indickým oceánem. Večeřel jsem s Mughaly a mandaríny, slyšel jsem téct vody Konga, cítil koření na orientálním tržišti a jedl žraločí maso vytažené zpod ledu. Vytvořme, vy a já, nový svět. Vytvořme lepší svět.“ A po chvilce pochopitelné skepse francouzský král Victora vyslechl a svět se začal měnit. Victor si nedělal iluze o povaze svého projektu – poteče krev a věděl, že je víc než pravděpodobné, že tato revoluce, ve svém měřítku světová, pohltí ty, kdo ji dělali. Karel II. zemřel dřív, než dokázal získat zpět anglickou korunu, zatímco třicetiletá válka náhle a neočekávaně skončila zásahem spojené francouzské katolicko-hugenotské armády bojující puškami s drážkovanou hlavní a napoleonskou taktikou. Victor věděl, že jeho možnosti jsou omezené. Délka jeho života by pravděpodobně nepřesáhla šedesátku, ani kdyby se hodně šetřil, a nemohl si dovolit marnit další úsilí a čas cestováním do Istanbulu, Váránasí nebo Pekingu či podnikat cestu přes moře do kolonií Nového světa. Jeho strategie byla zaměřit intenzivní úsilí na omezené území a pokusit se změnit svět z Evropy. Věděl, že se nedočká
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207644
konce své revoluce, která by, jak přesně vypočítal, vyžadovala alespoň sto dvacet let, než by se dosáhlo jakési stability, a tak se dvěma způsoby snažil v tomhle šíleně pozměněném světě zabezpečit svůj odkaz. Jednou z těchto metod bylo usilovat o pomoc členů Klubu Kronos, kteří když viděli, co podniká, se téměř přesně napůl rozdělili na ty, kteří ho podporovali, a ty, kteří ho odmítali. Ty, kteří byli ochotni mu pomáhat, nazýval svým předvojem budoucnosti. Ty, kteří odmítli, uvěznil v nejhlubších žalářích, které dokázal najít. Nezabil je, jak zdůrazňoval, ale uvěznil, aby v jeho novém světě žili co nejdéle a před svou smrtí možná ještě zaznamenali jeho úspěch. V době, kdy nakonec přece jen zemřel, byla mapa Evropy zcela změněná. Francie vládla od Lisabonu po Krakov, od Calais po Budapešť. Osmanská říše požádala o příměří a ve snaze získat respekt francouzského krále se vzdala svých severoafrických kolonií. Anglický parlament, jenž se neměl na koho obrátit, nabídl svou korunu Ludvíku XIV., což rychle vedlo ke vzpouře, kterou nový panovník krvavě potlačil. Ale nejničivější změnou v historii světa byla jeho technika. Nápady rodí nápady a Victor, z velké části nevědomky, se svou nevelkou znalostí budoucího pokroku odstartoval proces, který měl změnit tvář celé planety. V roce 1693 proběhla zkušební jízda prvního parního vlaku z Paříže do Versailles. V roce 1701 zničila obrněná válečná loď za pouhé dvě a půl hodiny ostřelování nedaleko Alžíru berberské piráty. Tváří v tvář tomuto technickému náporu se armády hroutily a národy žádaly o příměří, ale samotní obyvatelé, ať už kvůli víře, či půdě, či hrdosti, či rodné řeči, vzdorovali, až se vzdor stal jejich identitou, a vzali zbraně svých utlačovatelů a, jak už to tak lidé dělají, vylepšili je. A jak už to tak s válkou bývá, technika pokročila – byla větší, rychlejší, tvrdší – a tak když bylo v roce 1768 bombardováno Edo, jeho protivzdušné kanony dokázaly sestřelit třetinu útočníků, a když se v roce 1802 z podzemního rádia v bunkrech konečně ozval hlas, řekl: „Bojujte do posledního muže a zbraně!“ Victor Hoeness se nedožil konce svého snu, ke kterému došlo 18. prosince 1937, kdy skupina zvaná Proroci nového úsvitu vnikla do raketového sila v jižní Austrálii a odpálila tři rakety, čímž vyvolala celosvětový odvetný úder a jadernou zimu, která zakryla slunce. Do roku 1953 byl všechen život na povrchu planety mrtvý a všechno začalo znovu od začátku.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207644