Právě promítáme: Satori Včera (18. listopadu 2011) oznámila losangeleská policie, že po třiceti letech obnoví vyšetřování smrti Natalie Woodové. Herečka zahynula ve vodách u ostrova Santa Catalina během večírku na jachtě nebo po něm, a tehdy byla příčina smrti stanovena na utopení v opilosti. Nyní se okolnosti jejího skonu měly přezkoumat, a tahle zpráva podnítila mou lásku k otázce, zda mé dávné, Natalií inspirované a výše popsané duchovní probuzení bylo příkladem satori. „Skoro, ale bez sitáru,“ odpověděl jsem. Byl by to celkem ucházející vtip, nebýt jedné kulturně referenční vady na kráse: sitár je východoindický hudební nástroj, zatímco satori je termín japonský. Termínem satori, obvykle definovaným jako „náhlé osvícení“, adepti zenu definují spontánní, jako blesk rychlý příval všeobjímajícího pochopení. Obvykle následuje po dlouhých letech studia a meditací, ale stává se, že tenhle blesk neomezeného uvědomění potká i naprosté novice. Krom epizody s Natalií Woodovou, která byla emocionální, řízená srdcem, a s intelektem se zcela míjela, jsem satori zažil ještě dvakrát. Pokaždé ho podnítily velmi nepravděpodobné zdroje a až na jisté rozmarné a sotva postřehnutelné důsledky mě nijak trvale neovlivnilo. V roce 1966 jsem si pronajímal prostorný byt – sedm pokojů a koupelna – za padesát dolarů měsíčně. Proč tak levně? Ten byt se nacházel v průmyslové části Seattlu a ležel v patře nad dílnou, a zřejmě to jen málokterý nájemník považoval za příjemné sousedství. Mně to tam na/102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207641
opak připadalo úchvatné jako v manhattanském půdním apartmá. V té dílně se vyráběly převody. Převody se musejí brousit. Takže zpod mého bytu se neneslo kakofonické bušení a řinčení, nýbrž hluboké, pomalé, monotónní skřípavé hučení, ne nepodobné otáčení lodního šroubu. Bylo konejšivé, uklidňující, dokonce tak trochu romantické: dokonalá kulisa pro milování i pro zdravý, klidný spánek. Když se stalo, že v dílně měli naléhavou zakázku a pracovali i přes noc, ráno jsem měl problém vylézt z postele. Klidně bych tam blaženě prospal celou noc a celý den. A někdy, když jsem se konečně přinutil vstát, jsem došel k oknu a tak trochu jsem čekal, že se přede mnou rozprostře širý oceán a v dálce obrys, řekněme, Tahiti – nebo možná Santa Cataliny, u níž vody kdysi pozřely Natalii Woodovou. O chřipku nikdo nestojí, ale když mě tenhle virus napadl v lednu 1966, těšilo mě aspoň vědomí, že se budu muset na pár dní uchýlit do své vyhřáté postele a nechat se kolébat sladkým hukotem přátelského soustrojí. Navíc jsem měl na čtení dobrou knížku. Film mi setřel pel byl soubor recenzí legendární filmové kritičky Pauline Kaelové, a ta patřila k oněm vzácným kritikům, jejichž nadšení pro obor je nakažlivé. Když Henry Miller píše o Matissovi, píše o něm tak poutavě a omamně, že má čtenář chuť jít dvacet kilometrů nahý krupobitím, jen když bude smět doufat, že na konci cesty spatří Matissův obraz, a stejně tak když čtete recenze Pauline Kaelové, jímá vás zuřivá chuť zkouknout nějaký film. Chřipkovému viru se musí připsat ke cti, že uběhly ještě čtyři dny, než jsem své útrpné lože opustil a vyrazil do kina. V dobách, kdy ještě neexistovala nákupní centra, multiplexy ani internet, bývala premiérová kina v centrech měst. A tak jsem sedl za volant svého rozvrzaného Plymouthu Valliant (skoro stejně neduživého jako v tu chvíli já sám) a vyrazil do centra Seattlu. Jak jsem už říkal, bylo to v zimě a já ujel po Elliotově třídě jen kousek, když jsem se dostal do /103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207641
střetu s plně vyvinutým dospělým exemplářem sněhové vánice. Chumelenice této magnitudy jsou v Seattlu spíš vzácné, zdejší zimy bývají mírné a deštivé, ale tahle krasavice by zahnala admirála Byrda do předčasného důchodu. Chrlila mi sníh kolmo na přední sklo, a přestože bylo brzy odpoledne, viditelnost se blížila nule. Kromě vířících vloček jsem před kapotou neviděl nic. Na Elliotově třídě bývalo kryté golfové hřiště, jehož přítomnost oznamovala reklama znázorňující velký bílý golfový míček. Ten malovaný míček byl obtažený trojrozměrným bílým neonem. Jak jsem se ploužil po silnici a mhouřil oči do rozpohybované opony vířících a rotujících vloček, zjevil se náhle v tom dynamickém bílém Maelströmu zářící bílý kruh. Spermie, buňka, hlava, svatozář, tondo, korona, tělesný otvor, zvěrokruh, slunce, země, oko, vejce; neporušený cyklus života, kontinuita vědomí, tajuplný stříbrný květ duše: ten neonový golfový míček byl zároveň tímhle vším a ničím z tohoto; a jakmile jsem ho zahlédl, jak bílý na bílé visí a září uvnitř energetického pole jiskřících vloček, najednou jsem všechno pochopil. Všechno! Věděl jsem, jak funguje vesmír a jak je poskládaný – na všech úrovních, makrokosmos a mikrokosmos. A dokud to trvalo, těch odhadem deset vteřin (v tomhle stavu je čas elastický a geologický zároveň), byl jsem svědkem nerozborné celistvosti reality, svědkem toho tvaru, který si naše slepičí mozky obvykle rozštípou na pohodlné fragmenty. Pevné okovy, které nás poutají ke zjednodušujícím snahám, k absurdním racionalizacím, k sebedestruktivním ideologiím a rozvratným světonázorům, se náhle rozletěly na kusy a já jako svobodný duch v celém tom guláši jsem zahlédl svět – hmotný i nehmotný – jako přesně ten všeobjímající zázrak, jakým je: ale pozor, ne jako souvislý cucek jednolité hmoty, nýbrž spíš jako ohromnou spirálovitou síť, na jejíchž propojených vláknech byly navlečené pulsující značky, a ty se ze všeho nejvíc podobaly notám. Je mi naprosto jasné, že /104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207641