„Je to seržant Troy?“ zvolala rozmazaná skvrna ve sněhu rozechvěle. Tato osoba se tolik podobala pouhému stínu na zemi a druhý mluvčí byl tolik součástí budovy, že by člověk byl řekl, že to zeď rozmlouvá se sněhem. „Ano,“ ozvalo se podezřívavě ze stínu. „Kterápak vy jste?“ „Ale Franku – copak mě nepoznáváš?“ řekla skvrna. „Jsem tvoje žena. Fanny Robinová.“ „Fanny!“ vyrazila zeď velmi užasle. „Ano,“ potvrdila dívka, zpola potlačujíc vzrušený vzdech. V ženině tónu bylo něco, co nepřipomínalo tón manželky, a v chování muže bylo něco, co se zřídka objevuje v chování manžela. Rozhovor pokračoval: „Jak ses sem dostala?“ „Zeptala jsem se, které okno je tvoje. Odpusť mi to.“ „Nečekal jsem tě dneska večer. Po pravdě jsem vůbec nečekal, že přijdeš. Je to div, žes mě tu zastihla. Zítra mám službu.“ „Povídals, že mám přijít.“ „Teda – povídal jsem, že můžeš přijít.“ „Ano, chtěla jsem říct, žes povídal, že můžu přijít. Jsi rád, že mě vidíš, Franku?“ „Ale ano – samozřejmě.“ „Můžeš – můžeš přijít za mnou?“ „Ale kdepak, milá Fan! Je po večerce, kasárenská brána je zavřená a já nemám propustku. Až do zítřejšího rána jsme tady všichni zavření jako v hrabském vězení.“ „Tak to tě neuvidím až do té doby!“ Slova byla pronesena rozechvěle, zklamaným tónem. „Jak ses dostala z Weatherbury sem?“ „Kus cesty jsem šla pěšky – zbytek cesty jsem se svezla s formany.“ „Překvapilas mě.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207639
„Ano – sebe taky. A Franku, kdy to bude?“ „Co?“ „Cos mi slíbil.“ „Nevzpomínám si přesně co.“ „Ale vzpomínáš! Nemluv takhle. To mě sráží až k zemi. Nutí mě to, abych řekla, co bys měl první říct ty.“ „Nevadí – jen to pověz.“ „Ach – opravdu musím? – Tedy, kdy se vezmeme, Franku?“ „A ták. Víš – musíš mít pořádné šaty.“ „Mám peníze. Budeme mít ohlášky, nebo zvláštní povolení k sňatku?“ „Řekl bych, že ohlášky.“ „Jenomže my bydlíme ve dvou farnostech.“ „Opravdu? A co z toho?“ „Já bydlím ve farnosti Panny Marie, a tohle místo k ní nepatří. Takže ohlášky budou muset být v obou farnostech.“ „Takový je zákon?“ „Ano. Ach Franku – bojím se, že mě považuješ za drzou. Nedělej to, drahý Franku – jen to ne – vždyť já tě mám tak ráda. A ty jsi mockrát povídal, že si mě vezmeš – a – a – já – já – já –“ „Neplač, no tak. To je pošetilé. Když jsem to řekl, tak si tě samozřejmě vezmu.“ „A mám zažádat o ohlášky v naší farnosti a ty zažádáš ve své?“ „Ano.“ „Zítra?“ „Zítra ne. Zařídíme to během několika dnů.“ „Máš povolení od důstojníků?“ „Ne – ještě nemám.“ „Ale jak to? Ještě než jsi opustil Casterbridge, jsi povídal, že je už téměř máš.“ „Abych řekl pravdu, zapomněl jsem o ně požádat. Tenhle tvůj příchod je tak náhlý a neočekávaný.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207639
„Ano – to je – jistě. Neměla bych tě takhle znepokojovat. Teď už půjdu pryč. Přijdeš zítra za mnou k paní Twillsové do Severní ulice? Nerada chodím ke kasárnám. Potulují se tam špatné ženštiny a myslí si, že jsem jedna z nich.“ „Ovšem. Přijdu za tebou, má milá. Dobrou noc.“ „Dobrou noc, Franku – dobrou noc!“ A opět bylo slyšet zvuk zavíraného okna. Skvrnka se dala do pohybu. Když zašla za roh, uvnitř zdi se rozlehly potlačované výkřiky. „Cha – chá – seržante – cha – chá!“ Následovala hádka, avšak byla nezřetelná a ztrácela se mezi tichými výbuchy smíchu, jež se stěží lišily od zurčení malinkých vírů venku.
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207639