„Zemřela, když ses narodila. Tři dny nato.“ Rukou napůl skrytou v rukavici mě pohladila po vlasech. Z toho rozhovoru jsem byla tak rozpálená, až jsem si pomyslela, že postřehne žhavé horko, které sálá z mého těla, ještě než se ho dotkne; stačí, když přiblíží ruku na dva palce. „Měla stejné vlasy jako ty. Dlouhé a bohaté. Zlatožluté jako obilná pole.“ Ještě nikdy jsem Frances neslyšela mluvit takovým vážným, posmutnělým tónem. „Byla veselá,“ dodala. „Věčně se smála a žertovala. Ráda zpívala, výborně to uměla.“ Konečně, po tom všem, co jsem si představovala… Moje dětské sny, noční dohady, záhady osamělých zimních odpolední, podezření a pátrání, to všechno se soustředilo do tohoto okamžiku. Konečně znám pravdu. A co jsem cítila? Úlevu. Pocit, jako když mi při horečce někdo přikládá studený obklad. A také v nitru něco měkkého, jako kdyby mé orgány povolily, uvolnily se a roztáhly se v těle, které bylo moje, ale zdálo se mnohem prostornější. Úlevu, že jsem došla na konec dlouhé cesty. „Takže jsi moje teta,“ řekla jsem Frances. Poprvé za celou dobu se usmála. „Ano, miláčku,“ a pevně mě k sobě přitiskla. „Jsem tvoje jediná příbuzná.“ V jejím objetí jsem pocítila něco nového. Že se loučím s jedním obdobím svého života. Naráz jsem zapomněla, co jsem viděla tenkrát v domku u řeky. Nebo lépe řečeno, nezapomněla jsem na to, ale dala jsem tomu váhu, jež tomu příslušela. Frances už nebyla Frances. Teď to byla má jediná příbuzná. Konečně.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207635
14
Lola knihu pomalu zavřela. Zaklapla ji úplně neslyšně. „Co tomu říkáte?“ zeptala se mě. Na chvilku se mi vybavilo, že na totéž jsem se jí zeptala já onoho prvního dne, když jsme stály na chodníku v neočekávaném říjnovém chladnu. „Nevím,“ odpověděla jsem. „Je to důvěrnější, než jsem čekala.“ Dala mi za pravdu prostým posunkem. Kniha Rose Tomlinové nás zaváděla tak daleko, že pak bylo těžké vrátit se do skutečnosti. A když jsme se vrátily, cítily jsme potřebu vědět, že ta druhá tam opravdu je. Snažily jsme se sdílet něco dalšího, možná jistotu, že Dívka s vlasy jako len nás obě zajímá stejně. Musím přiznat, že ten název byl výstižný. Poněvadž jste si ji dokázali dokonale představit… Mladá dívka s výrazným francouzským přízvukem a velkým plavým copem spleteným ze zlatých vlasů různých odstínů jako semena lnu. Nevím, zda si ji Lola představovala také tak. Mohu jen říci, že pokaždé, když jsme přestaly číst, jsme se na sebe podívaly, jako kdyby mezi našima očima došlo k fyzickému kontaktu. Onen pocit spolčení jsem měla jenom málokdy. Možná že s Henrym, ale to bylo něco jiného, jinak to probíhalo. Teď jsme byly dvě ženy, jedna stará a druhá mladá, spjaté jednou knihou. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207635
Předpokládám, že pro ni to bylo odlišné. Možná že byla jen zvědavá. Myslím ale, že ne, že v tom také bylo něco víc. Obě jsme měly strach, že ta druhá nezůstane stejně zaujatá a že nás ta četba v určitou chvíli zklame. To by byl konec všeho. Ano, o to myslím šlo. Vztah mezi námi byl ještě velice křehký. „Znáte ty spisovatele, o kterých autorka mluví: Owena Lawsona a toho Conrada?“ zeptala jsem se, abych se onomu pocitu vyhnula. „Můj manžel je nadšený čtenář Josepha Conrada,“ odpověděla mi. „Píše takové… jak bych to řekla, knihy pro muže, rozumíte. Život na širém moři, otázky cti, tajní agenti, bitvy…“ Vychrlila to s živelnou přirozeností a pak se odmlčela. Musím ovšem uznat, že její postřehy zněly velice živě. „Abych byla upřímná, mě nechává Conrad celkem chladnou,“ pokračovala už pomaleji. „Od Owena Lawsona jsem nic nečetla; po pravdě nemyslím, že by ho ve Španělsku vůbec přeložili, ovšem to, co o něm vypravuje, mě zaujalo. Jestli najdu chvilku, zajdu do knihovny a podívám se do encyklopedie Espasa.“ Otevřela jednu zásuvku. Vytáhla několik bonbonů zabalených v bílém papíru s černými písmeny. „Jsou s ibiškem, chcete?“ Vzala jsem si. Bonbon byl příliš velký, než aby se s ním v ústech dalo mluvit, takže jsem sundávala obal dost pomalu, protože jsem se jí chtěla na něco zeptat. „Vám se politická situace ve Španělsku příliš nezamlouvá, viďte? Promiňte, že se vás ptám tak bez obalu, ale mám dojem, že váš manžel i vy jste během války hodně vytrpěli.“ Překvapeně se na mě podívala. V očích jí bleskla nedůvěra, poznání a nakonec trpkost. Domýšlím si, že v tu chvíli uvažovala, kdo jsem a zda ke mně může být upřímná. „Ta válka nám způsobila tolik utrpení, že jsme se z něj dosud nevzpamatovali,“ řekla nakonec. „My a spousta dalších lidí.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207635