Teď by nám mohli z fleku pořídit takový rodinný portrét, jako měl u sebe ten mrtvý běloruský voják. Když si ho mohl dovolit i tenhle zdegenerovaný, proč ne my? Důstojník SS Třetí říše s novomanželkou na svatební cestě někam, třeba na Ukrajinu. Na Russenstrasse jsme museli zastavit. Po obou stranách cesty vyrostly jakési palisádové hradby a při průjezdu bylo nutné esesmanům cestu doložit pověřovací listinou. Váleční zajatci skládali čerstvě pokácené klády dovezené ze Sally a hlasitě při tom hekali. Alakunnasovic Jaakkima se tam činil a já se podivovala, jak se takový koktal stihne všude ochomýtat, a přemýšlela, jestli už ho Němci nevzali oficiálně do svých služeb: „Tu‑tu‑tudy nemůžete projet bez povolení.“ „Nezačínej zas, Jaakkimo.“ Seskočil jsi z auta a ztratil se uvnitř opevnění. Jaakkima strčil bajonet dovnitř auta a pokračoval: „Mu‑mu‑musíte mít průkaz.“ „Blbost,“ usoudil Jouni a projel bránou. Provokativně zastavil, zapálil si dýmku a vymočil se na druhé straně palisády. Vrátil ses právě, když polní kuchařka Gretel zahnala svou kočku na strom a přišla nám nabídnout jahodový sirup s kusy ovoce. Kráčel jsi zpátky, přes rameno se ti houpala taška s fotoaparátem, záda vzpřímená, a já si pomyslela, že tvé nosní kosti a můj chrup by se krásně vyjímaly na bustě na přídi lodi Třetí říše. Vyskočil jsi do kabiny a zeptal se, jestli máme všechno. Ano, všechno. Jen tvůj kufřík s orlí kokardou zmizel. „Co to tu stavěj?“ odvážila jsem se zeptat, když jsme projeli kolem mostu v Alaluostari. „Schutzstellung,“ mávl jsi nepřítomně a upřeně zkoumal oblohu. Snažila jsem se vzpomenout, co to slovo znamená. Nějaký ochranný val? Pak jsem se zadívala na horizont. „Donner.“ „Co tím myslí? Hrom?“
< 98 >
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207633
Jouni neodpověděl, jel soustředěně po středové čáře silnice a naslouchal kašlání motoru: „Ještě se ta kára pokazí. Válec nevydrží. Neměli tam rvát ten kvalt.“ Byla jsem dobře naladěná. Nasávala jsem tvou vůni smíchanou s uhelnatým kouřem z dřevoplynového kotle a všude kolem se vznášejícím aroma rojovníku. Měla jsem na sobě červené kretonové šaty a na hlavě ten načančaný klobouk. Klobouk byl široký jako kolo od vozu a Jouni mi ho naštvaně odstrkoval na stranu. Ty sis kontroloval okuláry a čistil čočky. Lispet ležela na korbě fordu zabalená do kaftanu kyrgyzského zajatce a skučela. Nechali jsme Lispet na nádvoří lazaretu a jeli přes německý hřbitov do důstojnické klubovny. Byl jsi ustaraný a chtěl jsi tam zůstat a na Lispet dohlídnout. Ujistila jsem tě, že se do dvou dnů zotaví. Neřekla jsem nicméně, proč to vím tak jistě. Že jsem ve zdravotnickém skladu vyzvedla ricinový olej. Namíchala z žabího potěru a dehtu směs a tu jsem s trochou pálenky nalila do malé lahvinky. Opláchla. Nalepila na lahvičku etiketu a na ni návod: „Užívat ráno i večer. Polykat, i když pálí.“ Na chvíli přestane s tím pitvořením a nakrucováním v bocích. Aspoň na chvíli tě budu moct mít pro sebe, třeba i v táboře Titowka. Ale pak se plány změnily. „Vezmem to voklikou přes Altu,“ zahučel Jouni, když vycházel z důstojnického klubu. Doslechl se, že tu jeho kočičku drží v táboře poblíž Alty. Jouni se zeptal, jestli pojedeme s ním, anebo si počkáme na vodvoz zpátky do tábora. „Na auto,“ přetlumočila jsem mu. Váhal jsi. Díval ses na mě. Pokrčila jsem rameny, i když jsem měla chuť křičet a řvát, pojď,
< 99 >
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207633
pojď se mnou, půjdeme až na kraj světa. Donutila jsem se jen zamumlat: „Asi pojedem dál s Jounim. Líp se tady dýchá, a ty si taky ulevíš od toho kopání.“ Najednou jsi proti odjezdu neměl námitek. Obzor zářil červánkově, a když jsme přejížděli norské hranice, bylo slyšet hřmění. Nikdo se nás neptal na povolení, jakmile tě uviděli. Z toho, jak stráže zvedali paže na pozdrav, mi naskočila husí kůže. „Už abysme to měli za sebou,“ zabručel Jouni a nadvakrát sešlápl pedál. Ale já cítila, že tobě se to líbí, že i tebe to elektrizuje. Dotkla jsem se bříškem prstu tvé ruky a okamžitě dostala ránu. Prodluž se, pouti, rozšiř, cesto, rozestup, mokřino. Ať blesk udeří. Nebe se rozhoří. Veď nás, cesto, veď nás dál. Bouračka se odehrála někde poblíž Ifjordu. Právě jsme spatřili moře, když do něj vší silou praštila ohnivá nebeská pěst. „Do hajzlu, není nic vidět. A ty taky, zatracenej skopčáku barvoslepej, k ničemu nejseš.“ Právě tehdy se ze zatáčky vyřítilo světlé volvo s americkým čumákem a v něm se na předním sedadle natřásal důstojník SS s brigadýrkou na hlavě. Stačila jsem jen zahlédnout, že volantem točil finský pohraničník, což šlo rozpoznat podle toho, že měl jen obyčejnou vojenskou blůzu se znakem lva, ostatní byli v plné výstroji. Automobil vyjel ze zatáčky příliš rychle. Bláto cákalo, bahno lítalo, Jouniho ford Torpédoborec dostal smyk a vrazil do dřevěného valu. Náraz. Nic hrozného, jen jsem se praštila čelem o palubní desku a Jouni si zlomil přední zub. Vylezli jsme z auta dřív, než oblohu stačil rozburácet hrom, který následoval po osudném záblesku. Vypotácel ses na korbu a zamával jsi brigadýrkou s motivem lebky na protijezdce, aby věděli, s kým mají tu čest.
< 100 >
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207633