ukazovala cestu, po které se musí vydat, už byl na té cestě, stoupal do kolmého srázu – triumfální zvuky hudby – tympány, lesní roh a trubka – nesoucí se z návrší, na kterém hrál orchestr, dozvuky horského sesuvu, to všechno tu a tam doléhalo až k uším Anny Grigorjevny, ale její cesta byla stejně jako dřív svobodná a lehká, vedla po rovné cestičce nebo po schodech a pouze v jednom místě se proťala s jeho cestou – tam, kde se pěšinka svažovala až ke srázu, po kterém se drápal nahoru a chytal kamenů, sklouzával a padal, oděv měl roztrhaný a ruce rozedrané do krve – podala mu ruku a pomohla mu vyškrábat se na cestičku, po které šla ona, teď šli společně ruku v ruce – melodie, v níž převládaly lesní rohy a flétny, zněla pořád triumfálně, ale už v ní bylo cítit jakési vysílení nebo spíš podlomenost, seděli vedle sebe na lavičce a poslouchali hudbu, on – ve své oblíbené póze s nohou přehozenou přes nohu a s rukama objímajícíma kolena, s očima, do kterých mu stoupaly slzy, nebo mu možná ty slzy ještě nestačily oschnout, ona – s nepatrně pokrčenýma nohama, aby nebylo vidět její ošoupané boty, které potřebovaly spravit, se zimomřivě halila do svého pláštíku – na okamžik se jejich pohledy setkaly a on ji vzal za ruku a něžně ji pohladil – kolem jeviště, na kterém bylo vyvýšené místo pro hudebníky, byly rozmístěné lavičky pro obecenstvo a svítily lampy, bylo však ještě světlo jako ve dne, a to dvojí světlo vytvářelo jakýsi falešný a přízračný obraz, v němž bylo něco nezavršeného nebo ani nezapočatého, a v noci, když jí přišel popřát dobrou noc a začali plavat, ho protiproud strhával stranou a on cítil, že se topí. Snažila se mu w
100
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207629
pomoct, hned plavala dopředu, otáčela se na něho a pobízela ho, ať plave za ní, hned připlavala blízko k němu, byla už těsně u něho, dívala se mu do očí a natahovala k němu ruce, skoro ho přidržovala, a hned se zas potápěla a mizela v nějaké hluboké zelené vlně a snažila se ho tím vylekat – proud ho odnášel neúprosně a rychle – skoro nebojoval – voda se nad ním zavírala stále častěji, ze zelené vlnící se masy vystupovala plochá tvář s vypoulenýma nevýraznýma očima – ta tvář otékala a nafukovala se jako balon plnící se vzduchem a brunátněla, stávala se z ní nadmíru známá tvář s rysím pohledem, a desítky, stovky rukou těch, kteří krátce předtím stáli u úpatí hory a řehtali se, běsnili a ukazovali na něho, se k němu teď natahovaly jako chapadla obrovského škorpiona – udělal několik zoufalých posledních pokusů, ale jeho tělo bezmocně ochablo a on šel rychle a neodvratně ke dnu. Ležel bezvládně opřený o polštář, se zavřenýma očima a ona mu opřená o loket utírala pot z čela. Kolem jeho hlavy ztrácející se v polštáři se paprsčitě rozbíhaly záhyby do stran jako na obrazu Kramského, který ho zpodobnil na smrtelném loži, v jeho tváři však nebyla ani přísnost, ani uklidnění. w
w
w
Fialová mračna visící nad Černým a Durynským lesem se poté, co vyčerpala své elektrické náboje, proměnila v obyčejná šedá oblaka, která pozvolna připlouvala nad Baden a rozprašovala na jeho špičaté střechy a dlážděné ulice jemný deštík – léto se přehouplo do druhé poloviny, a třebaže slibovalo ještě nemálo horkých dní, Anna Grigorjevna, w
101
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207629
rozradostněná z téhle krátké přestávky, se pustila do spravování prádla a šatů – seděla na posteli se svými ručními pracemi, ze zvyku schovávajíc nohy v ošoupaných střevících, a doufala, že špatné počasí pomůže urychlit jejich odjezd. Feďa jako dřív pendloval mezi domem a nádražím, občas domů přinesl ryngle, víno a švestky a celé mokré od deště je schovával za zády, aby Annu Grigorjevnu překvapil a ohromil, častěji však před ní padal na kolena, nazýval ji andělem a prosil o odpuštění za to, že ji dělá nešťastnou – nechávala šití a mlčky, s tlumeným povzdechem přistupovala k prádelníku a dávala mu poslední fridrichsdory, guldeny nebo franky – v takových chvílích ji nenáviděl, zlobil se na ni, když kašlala nebo kýchala, protože to byly její peníze, peníze její matky, a ona mu je vydávala bez reptání a pokorně, trápíc ho svou šlechetností – znovu si před ni klekal a říkal, že ji obírá o peníze, že ho musí nenávidět, a jen ještě víc nenáviděl ji i sebe – schválně kýchala a kašlala a seděla doma jako nějaká švadlena a nechtěla s ním chodit ven – to nevadí, že venku prší, vždyť mají ještě pořád deštníky – tu větu pronesl s důrazem na slovech „ještě pořád“, jako by to nebyla jeho vina, že jsou bez peněz – a potom, když si najednou všiml, s jakou přičinlivostí, dokonce s trochu vystrčenou špičkou jazyka zašívá svoje obnošené šaty, překypoval dojetím a soucitem, líbal jí ruce i okraj sukně a opět si klekal – teď už z veliké lásky – něžně jí hladil ramena a zátylek, nad kterým měla vyčesané vlasy svázané do těžkého drdolu, což ji dělalo o něco starší a dost možná i moudřejší – přes vlasy měla téměř pořád, dokonce i když nevycházela z domu, w
102
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207629