stráž Cvalík, vpravo se šoural jeho osobní stráž Špunt, trochu vzadu se šouralo jeho špatné svědomí Kristýnka. „Vilíku, Vilíku!“ kárala ho paní učitelka. „Nejen, že nepíšeš domácí úkoly, ty ještě navíc rozbíjíš okna. Copak to se dělá?“ „Prosím, paní učitelko,“ Vilík opravdu řekl „prosím paní učitelko“, protože když se rozbije okno, nedá se říkat „sím pančelko“. Při rozbitém okně se musí mluvit spisovně a slušně: „Prosím, paní učitelko, když ten špaček letěl a letěl, a nedal se zastavit. Já ho opravdu chtěl zastavit, ale on se nedal.“ „On se opravdu nedal,“ hučelo to temně někde z místa, kde stál Cvalík. „Nedal se zastavit,“ hučelo to temně někde z místa, kde stál Špunt. „Prosím, paní učitelko, on už to víckrát neudělá,“ znělo jasně z místa, kde stála Kristýnka. Když je již jednou paní učitelka paní učitelka, zná své svěřence jako vlastní boty. Bodejť by paní učitelka neznala Kristýnku Nevrlou. A začalo jí být Vilíka tak trochu líto. Okno neokno, tolik si přece jen nezasloužil. „Nedá se nic dělat, Vilíku, budeš po škole. A to okno samozřejmě necháš spravit.“ „Prosím, ano, paní učitelko.“ Vilík si oddechl a začal sbírat střepy. Cvalík a Špunt mu začali pomáhat a kupodivu dokonce i Kristýnka klekla na kolena, aby dosáhla na kus skla, který zaletěl pod poličku s knížkami. A jak tak klečela vedle Vilíka, koutkem pusy spíš sykla než šeptla: „Umíš lepit sklo?“ Ta tichá otázka způsobila, že Cvalík a Špunt se horlivě činili a sbírali střepy, že si Kristýnka seděla na patách a upřeně zírala na Vilíka a že Vilík si seděl na patách a zíral někam do prázdna. Opravdu! Umí lepit sklo? Paní učitelka zírala rovněž. Co se to asi s těmi dětmi stalo? Že by je někdo uhranul? Proč tam tak nehybně sedí a zírají? Kdyby tak věděla, že Vilík, ten Vilík, který nedávno neuměl napsat máma má maso, si sám pro sebe právě pořádá kurs chemie, že si spojuje křemík se sodíkem, aby mu z toho vyšlo sklo, že to dělá proto, aby mohl Kristýnce šeptnout odpověď: „Jo!“ Ani mu to nepřipadalo divné, že umí lepit sklo. Vždyť na tom nic není. Vzít křemík, to je kdejaký kus kamene, vzít sodík, to je kdejaká špetka soli, dát je dohromady, a mít sklo. Ano, umí slepit sklo. „Tak vidíš,“ šeptla Kristýnka vítězně.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207538
Tak se stalo, že byl Vilík ve třídě po škole, protože rozbil okno, protože hrál špačka a nedokázal letícího špačka zastavit. A tak se stalo, že byli Cvalík a Špunt před školou po škole, protože čekali, až si Vilík svůj trest odbude. A tak se stalo, že budoucí paní učitelka Kristýnka skákala s kluky Hanouskovými panáka. To se kusem klacku do hlíny narýsují tři čtverce jeden za druhým. Pak se narýsují tři čtverce napříč. A pak se narýsuje ještě jeden čtverec nahoru jako hlava. A pak se vezme kamínek a hodí se do prvního čtverce. A pak se ty čtverce musí po jedné noze přeskákat. Jenom ten čtverec, u něhož jsou ruce, se musí vynechat, ale zato se musí oběma nohama najednou skočit do těch dvou čtverců na bocích. A od hlavy se musí opět doskákat zpět. A když se doskáče k tomu čtverci, v němž leží kamínek, musí se na jedné noze sklonit, a kamínek zvednout. A vyskočit z panáka a kamínek hodit do dalšího čtverce. A když je Vilík po škole, a Cvalík a Špunt na něho čekají, a když na Vilíka čeká i Kristýnka, nedá se nic dělat, a kluci musí panáka skákat rovněž. I když je to hra pro děvčata. Cvalík, Špunt a Kristýnka skákali panáka. Vilík seděl sám ve třídě v lavici a plival. Nečím se střepy lepit musí, a když neměl nic jiného po ruce, aspoň plival. Čertovské sliny jsou výborné lepidlo na sklo. Kdyby u toho byli Cvalík a Špunt, plival by taky. Možná by mu ti dva plivat pomohli. Před kluky se plivat může. Kdyby tam byla Kristýnka, asi by neplival. Před holkami se sice plivat může, ale před Kristýnkou nikoliv. Plivl na hranu střepu, přiložil k druhému střepu, přitiskl. Vzal druhý střep, plivl na jeho stranu, přitiskl k těm dvěma předešlým. Když mu vyschlo v puse, vystrčil hlavu z okna a zavolal: „Cvalíku!“ Cvalík nechal panáka panákem a přiběhl. Vilík sice volal Cvalíka, ale Špunt nechal panáka panákem a přiběhl. Kristýnku sice nikdo nevolal, ale nechala panáka panákem a přiběhla také. „Podívej, Cvalíku!“ Cvalík se podíval na Vilíkovo sklo. Pak se podíval na Špunta a vlezl oknem do třídy. Špunt se podíval na Kristýnku a vlezl do třídy za Cvalíkem. Kristýnka se neměla na koho podívat a tak šeptem zaječela: „Kluci!“ Opravdu se dá ječet šeptem. Někdy si to zkuste. Zaječela šeptem: „Kluci!“ A kluci se vyklonili z okna, chytili Kristýnku za ruce a vtáhli ji do okna. Do třídy seskočila sama. Klukům to bylo jedno. Kus skla je kus skla, když se člověk otočil zády a díval se na dveře, mohlo by se předpokládat, že je to okenní tabule. Ne tak Kristýnka. Kristýnka je budoucí paní učitelka přírodopiskyně a jen tak nějaký střep ji neuspokojí.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207538
„Máš to celé hrbaté.“ Podívali se na tabuli skla očima Kristýnky. A zjistili, že má pravdu. Slepit ty střepy, to je tedy Vilík slepil. Takhle: slepil je Beliálek. Ale že je Vilík Beliálek, věděli Cvalík a Špunt. Pro všechny ostatní byl Vyžle Vilík a Cvalík a Špunt ho neprozradili. Ani nemohli, když mu to jméno sami vymysleli. Střepy slepil. Ale jak mu víc a víc vysychalo v krku, dával si méně a méně pozor, ze střepů byla tabule skla, ale byla to taková nanicovatá tabule, samý šrám a jizva, starý, vysloužilý voják, okenní veterán, prošlý mnoha bitvami. „Nemá tu pančelka žehličku?“ Paní učitelka zde nebyla, klidně mohla být pančelka. Ale jinak to byl od Špunta výborný nápad. Třeba by se dalo to sklo vyžehlit? „Nebo by mohla mít hoblík?“ To byl Cvalíkův chlapštější nápad. A vskutku! Proč by se nemohlo sklo hoblovat jako kus dřeva? Zkusili žehličku. Tedy - žehličku. Žehličku pančelka ve škole neměla. Ale na co by byla mluvnice? Proč se vlastně učebnici češtiny říká mluvnice? Zkusili sklo vyžehlit mluvnicí. Vilík střídavě foukal na sklo a na hřbet mluvnice, Cvalík přejížděl mluvnicí po skle. Sklo nic, mluvnici zčernal hřbet a začínal pomalu doutnat. „To je tvá mluvnice, Cvalíku,“ upozornil ho mírně Špunt a Vilík zadržel dech. Napadlo ho, že mluvnicí asi sklo žehlit nelze. Uhasili mluvnici a Kristýnka ve své brašně našla pravítko. Takové krásné, průhledné, celuloidové pravítko. Vilík střídavě foukal na sklo a na pravítko, Cvalík přejížděl pravítkem po skle a pravítko se začalo tavit. „To by šlo,“ pochválil si Špunt. „Ale jedno pravítko nebude stačit. A pod tím celuloidem budou na skle vidět šrámy.“ Vilík znovu zadržel dech. Sklo si netečně leželo na třídním stolku, ti čtyři smutně stáli kolem. V tu chvíli se Vilík odhodlal. Vyzul si boty. Vylezl na stůl. Stoupl si na jednu nohu vedle skla. Patou druhé nohy přejel po skle. Přejel patou tam, přejel zpátky. Nikdo ani necekl. Když se dílo daří, nemá se do práce kecat. Vilík přejel patou po skle, za patou zůstal hladký pásek skla. Patou sem, patou tam, ze skla se stávalo sklo, okenní tabule jako od sklenáře. Nikdo ani necekl, nikdo ani nedutal, nikdo nic neřekl, dokud nebylo celé sklo vyžehlené. „Jé, teče ti krev!“ Musí se uznat, že Kristýnka má oči všude. Vilík se koukal pod nohy, aby to čerstvě vyžehlené sklo nerozšlápl. Cvalík a Špunt se koukali na
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207538