Nebylo kdy ho vyzvednout, nikdo nebyl dnes obdarován. … a přece! Vzpomínka na barevný leták, nabízející levné postele jakési neznámé nábytkářské firmy, čekající na sedadle jedné ze souprav, jej zastavila v šeru chodby. Zašátral v hluboké kapse a vytáhl velký barevný cár papíru. Ano, tady to je – večer bylo podzemí k prasknutí naplněno lidmi a on nastupoval spolu s hlučným davem ve stanici Kobylisy. Prostorná, krásná a moderní stanice, velkoryse obdarována záplavou světla, ale nasycená energií houpavou jako rozezlené moře. Duševně nemocní z nedalekých Bohnic se zde čas od času pokoušeli ukončit své životy a na stěnách mazlavě ulpívaly jejich poslední myšlenky. Žádná pojízdná myčka je nedokázala očistit. Cestující se natlačili do vozu, jen kolem něj zbylo místo. Cítil velmi dobře, že si nikdo nepřisedne, dvojsedadlo u zadních dveří čekalo jen na něj. V okamžiku, kdy dosedl, spatřil leták. Barevná čalounění, ceny vytištěné tučně, prodejní vzorky a názvy inspirované ženskými jmény. A také její jméno. Jméno ženy, která za půl hodiny spolu s ním nastoupí do vozu směrem na Zličín. Věděl, že kvůli ní bude nutné přestoupit. Prohlížel v šeru domovní chodby barevné skvrny na letáku, jako by mu snad oranžová, červená a modrá mohly osvětlit vyšší smysl dnešního setkání, večerního osudového střetu s ženou, které změnil život. Zasunul prospekt zpět do kapsy a zamířil ke dveřím své kobky.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207526
„Hele, zase leje. Jen se na to podívejte… Budu si muset vzít úplně jiný kostým, než jsem plánovala. Kdy už konečně přijde to jaro, paní Fišlovááá???“ protáhla Sonja svou otázku do zpěvného tónu. Stála u okna a usrkávala horký jasmínový čaj. Dole na ulici právě stará paní nabírala do pytlíku hovínko svého psa. Deštník jí vyklouzl na zem a proudy vody jí smáčely hlavu. Řídké šedé vlasy vlhly rychle… a deštník se skutálel z chodníku až ke kanálové vpusti. Kolem procházel šestnáctiletý výrostek se sluchátky na uších a velkou modrou kapucí, minul ji bez toho, že by se na ni byť jen podíval, natož aby jí pomohl. Svině ignorantská, to jsme tedy v háji, Fišle má pravdu, pomyslela si, srkla a spálila si ret. „Jasmínový čaj pijí andělé, paní Fišlová, věděla jste to?“ zeptala se znovu přes rameno. Žádná reakce. Zvědavě se otočila, aby našla hospodyni, která ani na jednu z otázek nereagovala. … Nemohla. Celou vrchní polovinu těla měla vraženou v jedné z hlubokých polic podlouhlé komody – nového designového přírůstku. Komoda měla sloužit jako šatní skříň. „Andělé? Vůbec vás neslyším, paní magistro! Co jste říkala?“ vykoukla zpoza odklopené vrchní desky. „Andělé? Nejedí… a nepijí. A v podstatě je mi to jedno, protože zuřím. Zavřela bych všechny architekty za katr a designéry bych možná nechala i postřílet. No, kdo toto vymýšlel, pojďte se podívat, nedá se do toho nijak dostat, jak to mám vyčistit? A co je to tady za emblém, 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207526
kdo to kdy viděl mít za znak dva souložící mnichy.“ Sonja se nahlas rozesmála: „To nejsou souložící mniši, paní Fišlová, nýbrž sluneční znamení blíženců, znak designérské firmy, která komodu navrhla.“ „Blíženci? Tihle dva tlustí šerední mužští? To pak už ničemu nerozumím. Ostatně, další důvod k popravě, nemyslíte?“ otočila se a opět se chystala zanořit hlavu do hlubokého šuplíku. „Počkejte, paní Fišlová, to znamená, že byste mě připravila o dva z mých milenců.“ „Nevadí,“ přistoupila na hru hospodyně a obličej se jí roztáhl do širokého úsměvu. „Stále by vám zůstal ten, který dnes ráno odcházel. Potkala jsem ho dole ve dveřích. Pan režisér. Režiséři aspoň neškodí uklízečkám. Toho bych vám nechala. Ale, řeknu vám, sotva mě pozdravil, tvářil se nějak kysele.“ „Aby ne, však jsme se pohádali.“ Sonja se přesunula do koupelny a začala se líčit. „Pohádali? Ale ale, paní magistro, jakpakto, já myslela, že je váš nejoblíbenější…“ doléhalo z pokoje. „Nejoblíbenější je architekt, protože ten aspoň mlčí, člověk si s ním odpočine, jenomže věčně nemá čas, takže režisér je druhý nejoblíbenější,“ odpovídala nahlas posměšným tónem a na obličej nanášela vrstvu podkladového krému, „mistr se cítil uražen,“ vypoulila na sebe bradu, „že s ním nepočítám na víkend. Jak bych taky mohla, že? Zítra ráno totiž jedu na hory a sama.“ Odložila navlhlou houbičku a zbytky make-upu vklepávala prsty. „Panáčka se dotklo, že 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207526