slavnému Vladu Tepešovi nabodávat na kùly jeèící mohamedánskou chátru, jsem takové pocity dávno pohøbil hluboko pod hustou sítí jizev. Krev mi burácela vzrušením a touhou po zabíjení. A ta touha byla brzy nasycena, proto e Tomorym vedená jízda rychle pøekonala úval a zaèala stoupat na dìlostøelbou rozryté úboèí. Vzápìtí jsme jako elezná lavina vpadli mezi zmatené a potrhané šiky pìšákù. Na rozdíl od Ludvíka, který do èela svého vojska poslal nejlepší mu e, Sulejmanùv pøedvoj tvoøili mizerní pìšáci z Rumélie – podrobených provincií v Albánii, Øecku, Bulharsku. Jejich tìla jsme promìnili v kaši z masa, støev a rozdrcených kostí a konì tu bøeèku zadupali do bláta. Mé dlouhé kopí pøipíchlo k zemi jednoho z velitelù útoku, nechal jsem døevec v tom zmítajícím se švábovi a vzápìtí u má eleznou rukavicí chránìná pìst svírala dlouhý topor bojové sekery, mé vìrné dru ky v mnoha krvavých støetech. Støídal jsem údery štítem na levaèce a masivní široèinou v pravaèce, a klestil si tak cestu zmatenými tureckými houfy. Zbroj mého konì byla brzy pokryta smìsí krve, bláta a mozkù. Mí rytíøi se øítili za mnou a rubali všechno, co mi uniklo. Tomoryho jízda rozèísla èelo tureckého vojska, stejnì jako poletující arcibiskupùv Turkobijce pùlil jednu mohamedánskou lebku za druhou. Za jezdci se do krvavého prùseku nahrnul uherský pìší støed a trhlinu ještì rozšíøil. Stoupali jsme na vršky a vypadalo to, e nás nemù e nic zastavit. Turecké oddíly se obracely na útìk. Tomory, zbroj zašplíchanou blátem a tureckou krví, vyslal jezdce se zprávou králi, aby okam itì vyrazil s druhým vojem rytíøù a pøipojil se k drtivému postupu. Zdálo se mu – a nám všem s ním –, e vítìzství je na dosah. Jenom e pak se ukázalo, e èíše Bo í pøíznì není bezedná. Dokonce i déš zhoustl a nebe zatáhla temnìjší mraèna, jako by se Všemohoucí nechtìl dívat na to, co bude následovat. Jakmile jsme dosáhli vrcholu úboèí a pøed námi se rozprchly poslední zbytky rumélských šikù, spatøili jsme skrz úzká hledí pøileb to, co nás èekalo na návrší. „Pro lásku Bo í…“ Tìch dìl bylo snad ètyøikrát víc ne našich – pøinejmenším tøi stovky. Všechna byla spojená øetìzy, èím vznikla jakási elezná hradba. A za tou impozantní øadou vyèkávajících hlavní èíhaly houfy janièárù, nejobávanìjších èlenù Sulejmanovy armády. Byli to rovnì pìšáci, ale ne jako ta lùza vyslaná do prvního voje – tito byli skvìle vycvièení, vychovaní ve víøe, e zabíjení nepøítele je jediným smyslem ivota, oddaní
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207396
zemøít za sultána a slávu Alláhovu. Ještì za dob mého otce to byli výhradnì lukostøelci, dnes dobrá polovina z nich tøímala ruènice. Pøímo jsme ucítili jejich sveøepé pohledy, dívající se na nás podél dlouhých hlavní. Kdy svatý Jan sepisoval své Zjevení, pøed jeho prorockým zrakem rudla moøe krví, praskala zemì a z nebe se sypala síra a ohnivé kamení. Jsem si však jist, e i on by zbledl hrùzou, kdyby na vlastní oèi vidìl salvu nìkolika stovek tureckých kanónù do tisícového houfu tì koodìncù na koních. Hømící dìla poskakovala, rachotila øetìzy a dávila mraèna bílého kouøe, z nìho proti nám vyletovaly hvízdající èerné koule. Jejich úèinek na uherskou jízdu byl strašlivý. Obrovské kusy kovu rvaly jezdce ze sedel, trhaly konì na kusy, škubaly hlavy a konèetiny a lidské i koòské trupy mìnily ve výbuchy krve a vnitøností. Jezdci, kteøí nebyli zasa eni, padali pøes své ménì š astné druhy, konì øièeli, elezo øinèelo, mu i vyli a to všechno pohltila smrš mokré hlíny, krve, kouøe a rotujících útr kù potrhaných pancíøù. Nìjaká biblická apokalypsa se s tímhle peklem nemohla vùbec rovnat. Patøil jsem k té zhruba polovinì jízdy, která jakýmsi zázrakem prošla první tureckou salvou bez újmy. Tomory se rychle vzpamatoval z otøesu a hukotem v našich ohlušených uších pronikl jeho zuøivý bojový pokøik. Vidìl jsem ho, jak se s obrovským meèem nad hlavou a bánem Batthyányem po boku øítí proti dìlùm. Také jsem odhodlanì pobídl konì a slyšel, jak zbytky mé dru iny za mnou køièí: „Báthory!“ Jenom e v tom okam iku se dým z kanónù rozplynul a velkovezír Ibráhím, o nìm jsme vìdìli, e velí janièárùm, vyštìkl rázný rozkaz. Salva z nìkolika tisícù ruènic, posílená o roje starých dobrých šípù, byla stejnì zkázonosná jako palba z dìl. Právì v tom okam iku se pode mnou s neš astným zar áním zøítil kùò a já vyletìl ze sedla. Pád v plné zbroji z konì pro mì nebyl novou zkušeností. Ale pøesto e jsem vìdìl, jak zmírnit náraz, a navíc jsem pøistál v mìkké rozblácené hlínì, v hlavì mi zajiskøilo jako pøi zvonivém støetu dvou meèù, naèe pohasla všechna svìtla a svìt pohltila temnota. Pøíšerný hluk bitvy náhle utichl. Byl jsem si jist, e další tváø, kterou spatøím, bude vroubená svatozáøí.
*** A vskutku – to, co se pøed mým zrakem náhle vylouplo z temnoty, byl oblièej nepozemsky krásného andìla. Rozhodnì však nepatøil Kristovi, a u
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207396
vùbec ne svatému Petrovi, který prý hlídá u nebeské brány. Navíc tahle tváøièka nebyla lemována gloriolou, ale prostými, sluncem prozáøenými vlásky podobnými zlaté koudeli z pohádky o zázraèné pøadlenì. „Vrátíš se brzy, tati?“ zeptalo se dìvèátko, je bylo bezpochyby nejkrásnìjší bytostí, na ní kdy spoèinul mùj zrak. U všech svatých, jak jsem ji jen mohl kdysi tak nenávidìt? Kdy se pøed ètyømi roky narodila a vzala tím ivot mé milované Kateøinì, v záchvatu alu jsem novorozenì prohlásil za prokleté a chtìl jsem je zahubit. Jen díky Bartolomìji, mému vìrnému rytíøi, který mi tenkrát zadr el ruku a odtáhl mì do vinného sklípku, jsem ten ohavný zloèin nespáchal. Dlouho jsem se o dìvèe, pojmenované po mé nebohé man elce, nezajímal. Upjal jsem se na Vincenta, svého syna, kterého Kateøina porodila o tøi roky døív. Jen e dìvèátko, zdravé a plné vùle ít, rostlo, a kdy mìlo asi rok, najednou jsem si všiml její a zará ející podobnosti s matkou. Hlavnì ty vlásky, to kudrnaté zlato… S pláèem nehodným mu e jsem ji sevøel v náruèí a nìkolik týdnù jsem pak v úpìnlivých modlitbách den co den prosil Boha, aby mi odpustil, e jsem byl takový hlupák a obviòoval neposkvrnìné dítì. „Brzy, holèièko, brzy,“ pohladil jsem ji mozolnatou dlaní po rù ových tváøích. „Jen useknu pár umaštìných mohamedánských…“ Zarazil jsem se, zasa ený varovným pohledem Hedviky jako dobøe míøeným nepøátelským šípem. Od Kateøininy smrti byla dìtem nejen kojnou a chùvou, ale i matkou. A to se vším všudy. „Inu, chtìl jsem øíct… prostì vykonám svou povinnost a pak pøijedu zpátky, jak nejdøív to pùjde.“ „Pøineseš mi trofej, tati?“ naléhal Vincent. „Tøeba turecký meè? Prosím!“ „Leda tak jatagan,“ zašklebil jsem se na nìj. „Kilid by pro tebe byl pøíliš tì ký.“ „Vyrostu a zesílím!“ „Gregore?“ ozval se za mnou Bartolomìj. „Je èas.“ „Já vím.“ Naposledy jsem objal dìti a nenápadnì pohladil po vlasech Hedviku a vìnoval jí láskyplný pohled. Trochu jsem se za to pøed svými rytíøi stydìl. Nevyèítali mi, e sdílím lo e s mladou chùvou svých dìtí. Ka dý z nich soulo il s neurozenými enami a plnil blízké vesnice svými nepøiznanými bastardy. Mìli mi však za zlé, e kvùli Hedvice odmítám styky s jinými enami, zejména s dcerami sousedních šlechtických rodù. Èerný Hvozd bylo malé a chudé panství v chmurném karpatském podhùøí a mí vazalové a poddaní by pøivítali, kdybych odhodil své vdovectví a zvelebil statek nìjakým vìnem v podobì úrodnìjší pùdy v údolí.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207396