okamžitě nějak činit, aby mu z téhle šlamastiky pomohl. Nic jej nenapadalo, tak jen zvolal. „Počkej, kamaráde! Už ti jdu pomoct!“ To se nepotvrdilo. Na místo toho si Vandraren zadělal na vlastní problém. Hůl se otočila, aby zkontrolovala, co to. Spatřila Vandrarena, který, jak se zdálo, něco vymýšlí. Rozběhla se k němu. Vandraren se zalekl a zase, jako naschvál, nemohl nic dělat. Hůl se odrazila a vyskočila do výšky Vandrarenovy hlavy. Vandraren sledoval, jak se konec hole zvětšuje jako důmyslný efekt přibližování. Ozvalo se duté plesknutí. Vandraren schytal holí přímo mezi oči a poroučel se k zemi. „Ha! To bylo snadné!“ Vyštěkla hůl. Otočila se od ležícího Vandrarena a zamířila zpět k Flyktigovi, drženého stromy. Při chůzi kývala rameny a rozhazovala rukama. Šlo vidět, že jí jaksi povyrostlo sebevědomí. „Už ho pusťte! Myslím, že má dost!“ Přikázala hůl. Buk vyrval osice Flyktigu a držel jej zavěšeného za jednu nohu hlavou směrem k zemi. Trochu s ním zakýval, jako by chtěl potrápit hladového psa pamlskem. Buk pustil Flyktigu a ten se zakřičením uznal zákon gravitace. Naštěstí Flyktiga lezl často a rád na stromy, tak i v pádech byl vyzrálý do největší drzosti. Udělal několik máchnutí rukama, složitých pohybů nohama a dokázal se přetočit tak, aby nepadl přímo na hlavu. Pád však nebyl nijak šikovný, tak Flyktiga dopadl na záda. Udeřil se při tom do zátylku a ztratil vědomí. Hůl se podívala na Flyktigu, který ležel zcela vyřízen v bezvědomí. Cítila spokojenost, že vykonala nápravu na své cti. Přešla od Flyktigy k Vandrarenovi a u něj ulehla na zem. Planoucí linky, co by oči, uhasly. Větve, jež byly ještě před chvíli údy hole, se zatáhly zpět. Na místech, kde původně vyrašily, zůstaly jen dva malé pupeny.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207352
Flyktiga se líně převaloval. Přitáhl si přikrývku až k bradě. Jednou rukou si porovnal polštář pod hlavou. Po dlouhé době si konečně dopřával klidný a pohodlný spánek. Vandraren se na své posteli přetočil na bok. Otevřel oči. Malou chvíli trvalo, než se zrak zaostřil a uvědomil si, že leží v nějakém pokoji. Z lehu se prudce posadil. Začal se rozhlížet kolem sebe. Flyktiga se převalil z boku na záda. Pomalu otevřel oči, snad jakoby věděl, jaké nepříjemné probuzení, po tak příjemném spánku, jej čeká. Zahleděl se na nebesa postele a s bolestí hlavy se posadil. Nijak nebyl překvapen. Stále mu nedocházelo, že neví, kde se nachází. Chytil se za hlavu, a teprve pak začal přemýšlet, kde je, jak se sem dostal a co tady dělá. Vandraren slezl z postele tak neopatrně, že shodil džbán s vodou, umístěný na okrasném nočním stolku. Kovový džbán spadl s patřičným rámusem na zem. Než stačil podniknout jakoukoliv další věc, otevřely se těžké masivní dveře a do pokoje vstoupila žena, kterou jaktěživ neviděl a ani si nebyl jistý, že by jí snad znal. „Tak konečně vzhůru?“ zeptala se neznámá žena. Vandraren nejistě přikývl a nedůvěřivost z něj doslova sršela minimálně na pět metrů daleko. „Vše vám hned vysvětlím. Nepředpokládám, že byste věděl, kde jste, co tady děláte a jak jste se sem dostal.“ Vandraren zaujal vyčkávací taktiku. Obezřetnost trochu opadla. Na ženě setrvával pohledem, který se proměnil spíše v malý pytlík plný otázek. „Nejprve… Abyste věděl… Váš přítel… Předpokládám, že ten druhý muž je váš přítel, je rovněž jako vy v pořádku. Leží v jiném pokoji, ale je to hned tady vedle.“ Žena přešla po pokoji a zastavila se u velkého okna. K Vandrarenovi zůstala otočená zády. Nastalo ticho. „Víte,“ začala po chvíli. „Nevím, co jste tam dělali, ale našli jsme vás a vašeho přítele v dosti špatném stavu. Copak neznáte les Prokletí? Každý se mu vyhýbá, jak jen může. Nikoho, koho znám, by tam nešel, byť by jej po projití čekalo bohatství, o kterém se mu ani nesnilo.“ Rozpovídala se žena.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207352
„Neznám, žádný les Prokletí. Nikdy jsem o ničem takovém neslyšel.“ Odpověděl Vandraren. „Nepřišel vám nějaký divný?“ „Ne, vůbec ne.“ „Dějí se tam strašné věci. Celé to místo je prokleté.“ „Mně se zdálo vše úplně v pořádku.“ „On ani není prokletý ten les, ale jen jedno místo. A nikdo neví, které. Když už někdo přežije, obyčejně si nic nepamatuje.“ „Tak vy byste to měla vědět.“ Řekl Vandraren. „Dle čeho tak soudíte?“ „No přeci jste nás tam našla.“ „Já ne. Stráže.“ „Tak stráže, tak nějak jsem to myslel. A ty nevědí, kde nás našli.“ „Problém spočívá v tom, že pokud někoho les Prokletí zastihne nepřipraveného a zaútočí na jeho smysly, tak dotyčný si myslí, že tam někde přijde o vědomí, ale ve skutečnosti, je při vědomí ažaž.“ Vandraren se tázavě podíval. Nechápal, o čem ta žena mluví. „Nechápete?“ Zeptala se žena. „Nechápu. Ani trochu.“ Odpověděl Vandraren. „Tak se pokusím o vysvětlení jiným způsobem, ano?“ Vandraren přikývl a očekával objasnění celé záležitosti. „Tak řekněme, že jste v lese omdlel. Dá se tedy předpokládat, že zůstanete ležet na místě. Prostě padnete, a pokud vám někdo neposkytne včas pomoc nebo vás včas nenajde, tak s největší pravděpodobností umřete. Ano?“ Začala v objasňování žena. Vandraren přikývl, ale nebyl z toho, prozatím, nějak chytrý. Žena pak pokračovala. „No vy jste tedy mimo smysly, ale v podstatě nejste. Víte, znala jsem kdysi dávno jednoho muže.“ Odbočila od tématu. „On byl, řekněme, trochu jiný. Odlišný od všech ostatních, řekněme, ale nebyl
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207352