tak prosím,“ zase se otočil a jal se pokračovat v práci, kterou měl v úmyslu udělat už předtím, když od Daria odešel. Postavil se ke zdi a přiložil na ni ruce. „Co to děláte?“ sledoval ho Darius a udělal v tom domě prvních pár kroků. „Ticho,“ napomenul ho muž. Darius tedy zůstal zticha a dál se jen díval. Býval by si byl asi k té podívané sednul – i bez pozvání - ale bál se, že to, co zřejmě sloužilo jako židle, by ho neuneslo. Raději zůstal tedy stát. Muž se znovu opřel o stěnu, a tentokrát i čelem, nebo snad hlavou? To nebylo také moc poznat, protože neměl vlasy. Zkrátka a dobře se o tu stěnu opřel rukama a hlavou a pak zatlačil. Nic se nestalo. Darius se trochu pousmál, ale když se na něj muž káravě ohlédl, hned úsměv schoval za masku lhostejnosti. Muž se pak opět obrátil čelem ke stěně a znovu zatlačil. Byl na ten úkol plně soustředěný a vypadalo to, že mu to činí velké problémy. Ať už se snažil o cokoliv, očividně mu to moc nešlo. Avšak Darius ho pravděpodobně podcenil. Něco se začalo dít. Stěna se začala třást až v základech a to chvění přešlo ze stěny na celý dům. A pak najednou stěna zmizela. Dariovi to přišlo, jakoby najednou v jediném okamžiku odlétla zeď někam pryč. A za ní nebylo nic. Tedy pokud pominete další tři bílé
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207342
stěny, které tuhle místnost zvětšovaly. Muž se sesul vyčerpáním na zem, ale oči mu žhnuly radostí. „A je to,“ oddechl si a začal se pomalu soukat na všechny čtyři. „A co to je?“ nahlížel Darius do místnosti. „Já tam nic zvláštního nevidím...“ „Protože tam také nic není,“ ozval se muž sedíc na zemi. „Ale zároveň je tam všechno,“ dodal zasněně. „Aha,“ přikývl chápavě Darius a prošel okolo muže do místnosti. Pak se zarazil, otočil se a vytřeštil oči. „Cože? To trochu nedává smysl, nezdá se vám?“ „Možná ne na první pohled,“ vyškrábal se na všechny čtyři muž a následoval Daria dovnitř. „Ale když se podíváš pozorněji....“ posadil se pohodlně do vzduchu a přehodil si jednu nohu přes druhou. „Pozor! Spadnete!“ „Připadá ti, že někam padám?“ pousmál se muž. Darius zakroutil hlavou, protože on opravdu seděl ve vzduchu. Jen tak. „Ty se neposadíš?“ „No možná bych rád, kdybych věděl jak,“ ušklíbl se Darius. „Ah! Pardon. Jsem to ale nezdvořák. Jak jen to říci?? Prostě vítej u mě doma!“ rozpřáhl ruce a zasmál se. „Tahle místnost je to nejlepší, co jsem do teď vytvořil. Funguje na principu splněných přání bez toho, aniž byste musel magii znát. Prostě Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207342
kdokoliv, kdo přijde do této místnosti a pomyslí na cokoliv, tak se to tu zhmotní.“ Darius překvapeně otevřel ústa a zalapal po dechu. „Má to ještě svoje mouchy, jak asi vidíš…“ začervenal se, „předměty na které pomyslíš se bohužel neobjeví, ale fyzicky tu jsou, jen jsou… neviditelné. Ještě to dopiluji,“ slíbil. „Tak co – zkusíš se posadit?“ Darius přikývl, že by to tedy zkusil. Nicméně stál jako přimražený. „Já nevím, co mám dělat, myslíte, že byste mohl...“ „Jistě. Jen si sedni. Ale musíš na to pořád myslet, zatímco si budeš sedat.“ „Vůbec nevím, co po mně chcete...“ svraštil obočí Darius. „Ach jo, chlape... ty jsi snad úplně natvrdlej,“ spráskl ruce holohlavý „šprýmař“. A Darius se zatvářil tak, že by se tomu dalo klidně věřit. „Tak já to zkusím ještě jednou,“ povzdechl si muž. „Prostě budeš dělat, jako když si chceš sednout na židli a přitom si jí musíš usilovně představovat. Chápeš?“ „O něco lépe, než předtím,“ přikývl Darius. „Ale pořád to moc nechápu...“ „Ale prosím tě! Co je na tom k chápání? Prostě si jen představ nějakou pěknou polstrovanou židli a dělej, že si na ni sedáš. Ale musíš na to pořád myslet!“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207342