Peterkové ještě zcela nevzpamatovala. Je to trapné, ale musím jí to říct, pomyslel si s nevolí primář, musí si dávat příště pozor, jakou injekci podá, mohlo by nás to stát krk oba. „Sedněte si, paní doktorko,“ nabídl jí ţidli. Doktorka Malcová si sedla a pohledem uštvané laně hleděla na primáře. Bylo zřejmé, ţe očekává jenom to nejhorší. Ale co to můţe být, to ji jistě nenapadlo. Primář odvrátil zrak, aby se na ni nemusel dívat. Vţdyť to, co jí teď chce říct, jistě předčí její nejhorší představy. Je jasné, ţe svojí neopatrností zabila vlastní tetu. Postavil se k oknu, díval se ven a pomalu kladl slůvko za slůvkem. „Paní doktorko, právě jsem se dozvěděl od primáře Sýkory z patologie, co bylo příčinou smrti vaší tety paní Peterkové.“ Obrátil se směrem k Malcové. Viděl, jak se otřásla a jak na něho s úzkostí hledí, stejně jako kdyţ čeká odsouzenec na vykonání popravy. „Bohuţel vám musím říct, ţe paní Peterková zemřela na předávkování lékem na srdce…,“ řekl název léku. „Ale… vţdyť teta… paní Peterková, tento lék vůbec neuţívala,“ téměř vykřikla doktorka Malcová s hrůzou v obličeji. „Právě proto. Musela jej dostat injekčně krátce před smrtí. Pokud jsem byl informován, injekce jste paní Peterkové podávala výhradně vy, paní doktorko.“ „To ano, ale poslední injekci jsem jí podala hned ráno, jakmile jsem přišla do práce. Co vím určitě, ţe kolem poledne nedostala ţádnou injekci.“ „Nějakou musela dostat, jinak by teď byla mezi námi.“ Bylo zřejmé, ţe jí primář nevěří. Je to pochopitelné, myslel si, Malcová jistě nechce mít pocit, ţe zabila svoji vlastní tetu. Přistoupil k ní blíţe, naklonil se k ní a konejšivě jí řekl: „Uţ to nebudeme rozebírat, paní doktorko, já vím, ţe vás úmrtí vaší tety trápí. Nebudeme se k tomu vracet. Jenom vás prosím, ať tyhle skutečnosti, které jsem vám sdělil, zůstanou jenom mezi námi. Myslím, ţe je i ve vašem zájmu, aby se vaši příbuzní na vás nezlobili ještě víc, neţ je tomu doposud, a taky by vás
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207329
moţná mohly popotahovat různé vyšetřovací orgány, kdyby se provalilo, jakým způsobem vaše teta zemřela. Souhlasíte s mým návrhem? Jenom si, proboha, příště dávejte pozor, ať se to uţ nikdy nestane. Raději si ten lék pořádně zkontrolujte, neţ jej naberete do stříkačky. Souhlasíte s mým návrhem?“ Doktorka Malcová rezignovaně kývla hlavou na znamení souhlasu. Primář ji otcovsky chytil za rameno a posunul ke dveřím. Šla jako ve snách. Beze slova vyšla ven. Vrátila se zpátky do své pracovny. Zavřela za sebou dveře a slzy jí z očí kanuly proudem. Proč je tak nešťastná? Skutečně zabila vlastní tetu? Ale to není pravda! Ona jí přece v poledne ţádnou injekci nepodala, to si pamatuje určitě. Ale primář má taky pravdu. Kdyby se tento fakt roznesl po oddělení, za chvíli by to věděli všichni a celý případ by vyšetřovala policie. A ještě by ji do něčeho namočili. Tetě to ani tak ţivot nevrátí. Kdyby jenom byl někdo, kdo by ji mohl utěšit v jejím smutku! Dveře pracovny se otevřely a vešel doktor Valenčík. Překvapeně se zahleděl na plačící Malcovou. Přistoupil k ní a dotkl se jejích ramen. „Co je ti, Pavlínko? Kdo si dovolil ublíţit tak hezké paní doktorce?“ řekl jí napůl ironicky. Jeho vztah k Malcové byl hodně obojetný. Na jedné straně docela obdivoval její postavu i hezký obličej, na druhé straně dobře vnímal to, čeho si všiml i Daniel – ţe co jí osud dopřál na straně jedné, to jí vzal na straně druhé. O odborných znalostech a rozumových schopnostech paní doktorky neměl příliš vysoké mínění. Malcová se obrátila a podívala se mu do očí pohledem štvané laně. „Já bych se tak potřebovala někomu svěřit se svými problémy, ale nemohu. Nesmím. Bylo by to hrozné, kdyby se to provalilo, ţe já… ţe já…,“ opět se rozplakala. Valenčík se v duchu zasmál. Co můţe jenom trápit takovou husičku. Snad jenom to, ţe ji opustil nějaký ten frajírek. Naklonil se ještě blíţe k Malcové. „Mně to můţeš říct, husič… holčičko, u mě to zůstane jako v trezoru, to ti přísahám.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207329
Malcová přestala plakat a podívala se na něho pohledem plným naděje. „Myslíš, ţe ti to mohu říct?“ „To víš, ţe můţeš. Já umím mlčet jako hrob.“ Malcová se opět rozplakala, a pak mezi vzlyky vyslovila několik slov. „Víš… já… jsem… zabila… svoji… tetu.“ Konečně to bylo venku. Cítila, jak se jí začíná ulevovat. Asi tak se musel cítit holič, jenţ ze sebe dostal to strašné tajemství, ţe jeho král Midás má oslí uši. Valenčík se zasmál. Její slova povaţoval za projev hysterie i hlouposti najednou. „Prosím tě, Pavlíno, jak tě mohla napadnout taková blbost?“ Malcová zváţněla. Slovo za slovem, větu po větě zopakovala svůj rozhovor s primářem. Valenčík cítil, jak mu tuhne obličej. Smích se vytratil a srdce se mu rozbušilo. Pokud je to všechno pravda, tak Malcová asi skutečně zabila svoji tetu. „Ale já jsem to nebyla!“ začala opět hystericky křičet Malcová, aţ ji Valenčík musel tišit. „Já jsem jí ţádnou injekci v poledne nepodala, to přísahám. To si přece ještě dobře pamatuji, co jsem dělala před pár dny. Paní Peterková nikdy nedostávala injekci v poledne!“ Valenčík si sedl. Malcovou přestal vnímat, jako by ani nebyla v místnosti. Pokud je to pravda, tak jí injekci podal někdo jiný z personálu. Snad se některá sestra zmýlila a podala jí injekci, kterou měla dostat jiná pacientka. Ale to by znamenalo… Ne, to není moţné. Mohla si zmýlit lék nebo pacientku, ale nemohla jí přece omylem podat smrtelnou dávku! Jako by to všechno bylo úmyslné. Jako by někdo chtěl zabít paní Peterkovou. Ale proč? Kdyby byla bohatou dědičkou velkého majetku, to by snad mohlo být motivem. Ale paní Peterková byla chudá jak kostelní myš. Tenhle důvod tam určitě nebyl. Komu mohla překáţet? Neznal její rodinu, ale pochyboval, ţe by se někdo vystavoval nebezpečí, ţe ho odhalí právě kvůli paní Peterkové. Musí si to nechat projít hlavou, snad ho něco rozumného napadne. Snad má primář pravdu. Paní Peterkové uţ nikdo ţivot nevrátí. Jistě, nemělo by se podporovat, aby pacienti umírali chybou sester nebo lékařů. Ale v tomhle případě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207329