Svět orientalistů
99
v ní viděl téměř „kalašnikov závěru raného novověku“. Předovka Brown Bess sloužila relativně dobře na západních bojištích proti sevřeným řadám protivníka, ale v afghánských horách měli místní bojovníci vybavení vesměs archaickými zbraněmi zvanými jezails s dlouhou hlavní a delším dostřelem výhodu. Někteří autoři proto označují afghánské střelce vzdorující britské invazi za „Búry počátku viktoriánské éry“ (David 2007, 26). V neděli 10. března 1839 vstoupily britské ozbrojené síly v čele s Willoughbym Cottonem s početným doprovodem do Bolanského průsmyku, brány jižního Afghánistánu. Následovaly je Keanovy bombajské oddíly a Šudžovy sbory. Randžít Singh se z tažení kvůli nemoci omluvil. Obě britské armády se spojily a 9. dubna vytáhly proti Kandaháru, který bez odporu obsadily 25. dubna 1839. Afghánci nicméně neprojevovali při pohledu na Šáha Šudžu příliš velké nadšení. Britští vojáci strávili v Kandaháru dva měsíce. Teprve 29. června 1839 se kolony červenokabátníků a sipáhíů s množstvím civilistů vydaly na pochod k mohutně opevněné Ghazně, kterou střežily tři tisíce mužů vedení Dóstovým synem Hajdarem Chánem. John Keane rozhodl vzít pevnost za podpory dělostřelectva ztečí. Oproti očekávání se Ghazny 21. července 1839 během prvního výpadu zmocnil. Britové ztratili asi dvě stě mužů, Afghánci přibližně tisíc (David 2007, 32). Pád údajně „nedobytné“ Ghazny znamenal těžkou ránu Dóstovu režimu, jehož představitelé začali vzápětí jednat o míru. Padl návrh, že Dóst odstoupí v Šudžův prospěch výměnou za úřad vezíra. Šudža odmítl (David 2007, 33). Britské pluky se blížily ke Kábulu. Afghánský odpor se rozplýval. Dóst Muhammad, který si uvědomil bezvýchodnost situace, opustil se svými věrnými hlavní město. V prosinci 1839 se Britům vzdal a byl převezen do indického exilu. Ve středu 7. srpna 1839 vstoupil generál Keane a Šáh Šudža do ztichlých kábulských ulic. Prakticky nikdo staronového vládce nevítal. Britové nicméně měli pocit, že potvrdili příslušnost Afghánistánu do své sféry vlivu. Na jaře téhož roku řekl ministerský předseda lord Melbourne mladé královně Viktorii, že probíhá „velká válka“, jež určí, kdo bude pánem Východu, zda Rusko či Velká Británie (David 2007, 35). Britské okupační jednotky, které hodlaly setrvat v zemi, dokud nebude Šudžův režim stabilizován, se usadily v pevnosti Bala Hissar ležící necelé dva kilometry od severovýchodního okraje města. Navzdory Dóstově kapitulaci však mnozí domorodci vedení emírovým synem Akbarem Chánem pokračovali v odporu a přepadali karavany a pocestné mezi Kandahárem a Ghaznou. Generála Willoughbyho Cottona vystřídal ve velení téměř šedesátiletý William George Keith Elphinstone, bratranec bombajského guvernéra, který velel třiatřicátému pěšímu pluku v bitvě u Waterloo. Další bojové zkušenosti ale postrádal, trpěl zdravotními problémy a mise se ujal pouze neochotně (David 2007, 42–43). William Elphinstone byl nicméně po příjezdu do Kábulu 30. dubna 1841 znepokojen nedostatečnými obrannými opatřeními a snažil se o sjednání nápravy.
Triumf_rasismu_2015.indd 99
12.5.2015 15:05:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207285
100
1. DÍL / STOLETÍ PÝCHY
V srpnu 1841 padla v Londýně Melbournova whigovská vláda a nový předseda vlády konzervativec Robert Peel požadoval na armádě úspory. Výsledkem bylo početní oslabení britských ozbrojených sil v Afghánistánu. V úterý 2. listopadu 1841 vypukly v Kábulu pouliční nepokoje. Alexander Burnes byl ve své rezidenci obležen davem. William Elphinstone a William Hay Macnaghten, kteří události podcenili, odmítli poslat do města vojenské oddíly a Šáh Šudža se nezmohl na žádnou účinnou akci. Burnes, který se pokusil ze sídla probít, usmrtil nejméně šest útočníků, ale nakonec byl přemožen a zabit. Nyní čtyři a půl tisíce vojáků (z nichž pouze šest set devadesát bylo Evropanů) ve vojenském ležení zjistily, že čelí skutečnému masovému povstání a obklíčení. Červenokabátníci se 23. listopadu 1841 pokusili zaútočit na postavení rebelů u vesnice Behmaru, ale byli se značnými ztrátami odraženi. William Hay Macnaghten se 11. prosince 1841 dohodl s Akbarem Chánem na návratu Dósta Muhammada z exilu do čela státu výměnou za bezpečný odchod Britů ze země. Afghánci rovněž přislíbili, že neuzavřou spojenectví s žádnou jinou mocností. Zároveň se Macnaghten pokoušel povstalce uplatit a rozdělit. Společně s třemi důstojníky se britský představitel setkal v poledne 23. prosince 1841 poblíž britského velitelství s Akbarem Chánem, kterého doprovázelo množství ozbrojenců. Afghánci zřejmě původně chtěli Macnaghtena zajmout, ale když kladl odpor, Akbar Chán jej střelil dvakrát do hrudi. Macnaghtenovu useknutou hlavu poté nosili kábulskými ulicemi a tělo pověsili na řeznický hák (David 2007, 53–54). Ačkoliv někteří britští důstojníci požadovali ozbrojený zásah, generál William George Keith Elphistone trval na pokračování v jednání. Za úplatu sto čtyřiceti pěti tisíc liber bylo dovoleno, aby téměř pět tisíc sipáhíů a červenokabátníků a dvanáct tisíc civilistů včetně žen a dětí opustilo 6. ledna 1842 Kábul a zamířilo do Džalálábádu, kde se nacházela britská posádka. Sníh a mráz v horských soutěskách a neustálé nepřátelské přepady dokonaly dílo zkázy. Ve čtvrtek 13. ledna 1842 zahlédla hlídka na střeše nejvyšší budovy v Džalálábádu osamělou postavu na koni. Byl to třicetiletý vojenský lékař William Brydon, jediný Evropan, kterému se podařilo uniknout smrti nebo zajetí (David 2007, 66–67). Šáh Šudža byl usmrcen 5. dubna 1842 ve svém kábulském sídle. William George Keith Elphistone zemřel 23. dubna 1842 v zajetí na následky zranění, nemoci a celkového vyčerpání. Generální guvernér George Eden Auckland, který již v říjnu 1841 rezignoval, vyloučil zahájení rozsáhlé odvetné operace za účelem znovudobytí Afghánistánu. Velká Británie vedla první opiovou válku v Číně a potřebovala vojáky v jiné části světa. Aucklandův nástupce Edward Law, lord Ellenborough, dorazil do Kalkaty v březnu 1842. Iniciativy se ujal zkušený generál George Pollock, který koncem ledna 1842 převzal velení nad jednotkami v sikhském Péšavaru. Zkonsolidoval síly, začátkem dubna 1842 překonal Chajbarský průsmyk a 16. dubna 1842 dospěl do Džalálábádu, jehož obránci několik dní předtím uštědřili obléhají-
Triumf_rasismu_2015.indd 100
12.5.2015 15:05:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207285
Svět orientalistů
101
cím Afgháncům těžkou porážku. Zatímco britská posádka v Ghazně kapitulovala (a byla zmasakrována), generál William Nott se udržel se svými muži v Kandaháru. Nyní oba sbory vytáhly na Kábul. Lord Ellenborough jim sice přikázal stáhnout se z afghánského teritoria, ale nebránil v uskutečnění odchodu přes hlavní město (David 2007, 70–71). George Pollock dosáhl Kábulu 15. září 1842. O dva dny později se k němu připojily jednotky generála Williama Notta, které rozdrtily Afghánce u Ghazny. Bylo osvobozeno sto pět britských rukojmí. Po této demonstraci síly (a vypálení části Kábulu) se vojsko Východoindické společnosti vrátilo koncem prosince 1842 na britské území. Britové propustili z kalkatské internace Dósta Muhammada, který usedl na afghánský trůn. Nový emír zůstal až do svého úmrtí v roce 1863 britským spojencem. Rusové byli zaměstnáni nepokoji na Kavkaze a na vměšování do afghánských záležitostí nepomýšleli. Britská prestiž v Asii nicméně událostmi v Afghánistánu značně utrpěla. Sindh byl bývalou provincií Mughalské říše rozkládající se při dolním toku Indu severozápadně od Britské Indie. Místní obyvatelé byli převážně muslimové. Britové využili území Sindhu v roce 1839 během invaze do Afghánistánu. Východoindická společnost se snažila strategicky kontrolovat Sindh prostřednictvím sítě subsidiárních smluv uzavíraných s místními pohlaváry. Hajdarábádští nizámové, kteří vládli Dolnímu Sindhu, přijali 11. března 1839 britský protektorát. Situace v oblasti se stala zejména po smrti sikhského vůdce Randžíta Singha v roce 1839 neklidnou. Britská porážka v Afghánistánu přesvědčila generálního guvernéra lorda Ellenborougha, že pro stabilizaci rozbouřeného regionu a zajištění bezpečnosti Indie je žádoucí uskutečnit anexi celého Sindhu (David 2007, 75). Zmíněným úkolem byl na podzim 1842 pověřen vrchní velitel ozbrojených sil Východoindické společnosti generál Charles Napier, šedesátiletý veterán napoleonských válek. Charles Napier byl bývalým radikálním poslancem Dolní sněmovny a bratrancem politika Charlese Jamese Foxe. Jako pilný čtenář Bible se pokládal za nástroj Prozřetelnosti, jenž má zbavit obyvatelstvo Sindhu zkažených vládců. Rád se přirovnával k Oliveru Cromwellovi, jinému „božímu bojovníkovi“. Během tažení činila jeho puritánská askeze značný dojem na prosté vojáky (David 2007, 75). „Zkažení“ emírové byli svolní ke značným ústupkům, ale „nástroj Prozřetelnosti“ byl nadále nespokojen. Překročil s třemi tisíci muži hranice Sindhu a 17. února 1843 svedl u Miani nedaleko Hajdarábádu vítěznou bitvu s trojnásobnou přesilou Balučů. O tři dny později vstoupily jednotky Východoindické společnosti do Hajdarábádu, kde Napier oznámil sesazení dvou emírů a anexi jejich území. Sindhové pokračovali v odporu, ale byli 24. března 1843 poraženi u Dabó nedaleko Hajdarábádu (David 2007, 76–78). Charles Napier byl v srpnu 1843 jmenován prvním guvernérem nově zřízené provincie Sindh. Okupace Sindhu vedla k ostré výměně názorů na půdě britského parlamentu. Peelova vláda zakázala další teritoriální expanzi Východoindické společnosti. James Outram, bývalý britský rezident v Hajdarábádu, obvinil Charlese N apiera
Triumf_rasismu_2015.indd 101
12.5.2015 15:05:39 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207285