Sebral opět všechnu vůli a odvahu a šel dál, zastrašen teď zas nově a jinak. Nebyl to strach, ţe by mohl zemřít trpně jen z nedostatku potravy, nýbrţ ţe by mohl zahynout násilím ještě dříve, neţ mu hladovění odčerpá poslední zbytky úsilí, jeţ ho ţene k zachování ţivota. Byli tu vlci. Sem a tam se pustinou táhlo jejich vytí a utkávalo ze samého vzduchu tkanivo hrozby tak hmatatelné, ţe se přistihl s paţemi nad hlavou, jak je odstrkuje, jako by to byly stěny stanu, tlačené naň větrem. Znovu a znovu mu vlci po dvou aţ po třech kříţili cestu. Ale uhýbali od něho. Nebyli v dosti početných smečkách a kromě toho lovili soby, kteří nebojují, kdeţto tento divný tvor, kráčející vzpřímeně, by mohl drápat a kousat. Pozdě odpoledne narazil na rozházené kosti na místě, kde vlci zabili kořist. Ty zbytky představovaly před hodinou sobí tele, bečící a pobíhající a náramně ţivé. Zamyslil se nad zbytky kostry, čistě obranými a vyleštěnými, růţovými ještě ţivotem buněk v nich, který dosud zcela nezemřel. Bylo by moţné, ţe by se on proměnil v cosi takového, ještě neţ den skončí? Takový je ţivot, coţ? Marný a prchavý. Jenom ţivot bolí. V smrti není bolesti. Umřít je spát. Je to ustání, spočinutí. Proč se tedy nespokojí s umíráním? Nevedl však tyto mravní úvahy dlouho. Dřepl si na paty v mechu s kostí v ústech, vysával strouţky zbytků ţivota, které ji dosud barvily do neurčité růţovosti. Sladká masitá chuť, řiďounce slabá a prchavá skoro jako pouhá vzpomínka, doháněla ho k šílenství. Svíral kost do čelistí a chroupal. Někdy se lámala kost, někdy jeho zuby. Potom kosti drtil kamenem na kameni, rozbíjel je na kaši a tak je hltal. Ve spěchu si tloukl také vlastní prsty, a přece našel chvilku, v níţ se podivil, jak málo ho prsty zabolely, kdyţ je zasáhl dopadající kámen. Nastaly strašlivé dny sněhů a dešťů. Nevěděl, kdy se utábořoval a kdy tábor opouštěl. Putoval v noci právě tolik jako ve dne. Odpočíval tam, kam padl, plazil se dál, kdykoli v něm odumírající ţivot blikavě zasvítil, hoře stále matněji. On sám, jako muţ, jiţ neusiloval. Poháněl ho dál jen ţivot v něm, neochotný umřít. Netrpěl. Nervy mu otupěly, znecitlivěly a hlavu měl plnou podivných vidin a příjemných snů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207185
Stále však sál a ţvýkal drcené kosti sobího telete, které do posledního zbytku sebral a nosil s sebou. Nevystupoval jiţ na pahorky a nepřekračoval rozvodí, nýbrţ se strojovou bezděčností sledoval větší potok, protékající širokým mělkým údolím. Neviděl ani potok, ani údolí. Neviděl nic kromě svých vidin. Duše a tělo kráčely nebo se plazily bok po boku, ale odděleny, jen docela útlá nitka je spojovala. Probudil se zcela při smyslech a se zdravým rozumem, leţe naznak na plochém skalisku. Svítilo jasné a hřejivé slunce. Zdaleka slyšel bekot sobích telat. Uvědomoval si neurčité vzpomínky na déšť, vítr a sníh, nevěděl však, zda byl zmítán bouří dva dny nebo dva týdny. Zůstal leţet nějakou chvíli bez hnutí, ţivotodárné paprsky slunce se o něj opíraly a prosakovaly jeho zuboţené tělo teplem. Krásný den, pomyslil si. Mohlo by se mu podařit zjistit, kde se octl. S bolestnou námahou se převrátil na bok. Pod ním plynula široká, líná řeka. Mátlo ho, ţe mu je tak nepovědomá. Pomalu sledoval její tok očima, díval se, jak se vinula širokými zákruty mezi ponurými a holými kopci, ještě pustšími, holejšími a niţšími neţ všechny kopce, na které kdy v této zemi narazil. Zvolna a s rozmyslem, bez vzrušení, jen s obyčejným a zběţným zájmem sledoval směr neznámého vodního toku aţ k obzoru, a tu uviděl, ţe se vlévá do jasně se třpytícího moře. Stále ještě zůstával nevzrušen. Nejvýš podivné, pomyslil si, vidina nebo přelud vzdušných vrstev, nejspíše vidina, úskok jeho rozrušeného ducha. Byl v tom ještě víc utvrzen, kdyţ spatřil na třpytivém moři zakotvenou loď. Zavřel na chvíli oči a opět je otevřel. Zvláštní, jak je ta vidina vytrvalá! A přece ne tak zvláštní. Věděl, ţe nemůţe být moře a loď v samém srdci pusté tundry, právě tak jako věděl, ţe v jeho prázdné pušce není náboj. Zaslechl za sebou zafunění — zpola zdušené vzlyknutí nebo zakašlání. Protoţe byl svrchovaně zesláblý a ztuhlý, převrátil se velmi pomalu na druhý bok. Nic nablízku neviděl, ale trpělivě čekal. Znovu zaslechl zafunění a kašel a teď jiţ mezi dvěma nepravidelně hranatými balvany rozeznal obrysy šedivé vlčí hlavy, vzdálené jen asi sedm metrů. Ostré uši neměl vlk napjaty tak zpříma, jak je člověk
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207185
vídal u jiných vlků; oči měl kalné a podlité krví, hlava vypadala, jako by zemdleně a bezmocně klesala. Šelma vytrvale mţourala do slunečního jasu. Byla zřejmě nemocná. Jak se na ni díval, znovu zafuněla a zakašlala. Toto aspoň je skutečné, pomyslil si a obrátil se na druhý bok, aby se mohl podívat na skutečný svět, který mu byl prve zastřen vidinou. Avšak moře se stále ještě lesklo v dáli a loď bylo zcela zřetelně vidět. Tak je to koneckonců přece jen skutečnost? Na dlouhou chvíli zavřel oči a přemýšlel, a tak na to přišel. Ubíral se na severovýchod, vzdaloval se od rozvodí řeky Dease a dostal se do údolí Měděné řeky. Tento široký a lenivý tok je Měděná řeka. To lesknoucí se moře je Severní ledový oceán. Ten koráb tam je velrybářská loď, která se zatoulala daleko na východ od ústí řeky Mackenzie a kotví nyní v Korunovačním zálivu. Pamatoval se na mapu Společnosti Hudsonova zálivu, kterou viděl tak dávno, a všechno mu bylo jasné a srozumitelné. Sedl si a obrátil všechnu pozornost na okamţité nezbytnosti. Ovinky na nohy, nadělané z pruhů pokrývek, prošlapal naskrz a rozedral, nohy měl teď jako beztvaré kusy ţivého masa. Poslední pokrývka byla ta tam. I puška a nůţ zmizely. Kdesi ztratil klobouk i s balíčkem zápalek za vnitřním lemováním, ale zápalky na prsou byly v bezpečí a suché ve váčku na tabák a ve voskovaném papíře. Podíval se na hodinky. Ukazovaly jedenáct hodin a šly. Zřejmě je nezapomínal natahovat. Byl klidný a soustředěný. Ačkoli byl nesmírně sláb, necítil bolesti. Nebyl hladov. Dokonce mu ani pomyšlení na jídlo nebylo příjemné a vše, co dělal, bylo řízeno jen pouhým rozumem. Utrhl si nohavice kalhot u kolen a ovinul si jimi nohy. Nějak se mu podařilo uchovat si plechový hrnek. Bude mít aspoň horkou vodu, neţ se vydá na cestu, o níţ předvídal, ţe to bude strašlivá pouť k lodi v zálivu. Pohyboval se pomalu. Třásl se jako ochrnutý mrtvicí. Kdyţ začal shromaţďovat suchý mech, shledal, ţe se nedokáţe postavit na nohy. Pokoušel se znovu a znovu a potom se musil upokojit a plazil se dokola na rukou a na kolenou. Jednou se připlazil blízko k nemocnému vlkovi. Zvíře se uhnulo neochotně z cesty a olizovalo si vnější čelisti jazykem, na němţ bylo vidět, ţe uţ nemá ani dosti sil,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207185