Aniž si toho mohl být Renan vědom, uvědomil si závislost existence národa na dostatečném počtu lidí s vysokou mírou silné reciprocity, lidí schopných altruisticky trestat.
Altruismus a jeho kořeny V této kapitole budu vyprávět o prvním z dvojčat altruismus–kooperace. Proč je dostatečná míra altruismu tak významná pro existenci jakékoli lidské skupiny? V dějinách i současnosti pravděpodobně každého národa lze najít příklady altruismu od každodenních až po krajní, kdy jedinec nebo malá skupina obětují život za přežití větší skupiny. S denními podobami altruismu Čechů, které co do počtu podstatně převyšují případy antisociálního chování, se potkáváme jak při sousedské pomoci, o které lidé nemluví, tak v průběhu povodní. S krajními podobami altruismu Čechů, kteří ve jménu národa vědomě obětovali sebe i vlastní rodiny, jsme se setkali například v dějinách atentátu na Reinharda Heydricha. Proč se někteří lidé chovají altruisticky? Jak souvisí altruismus s kooperací neboli spoluprací (24)? Jako snad každé lidské chování mají i altruismus a kooperace biologické kořeny. Máme-li pochopit, proč se lidé chovají altruisticky, je nutné seznámit se s povahou a kořeny altruistického chování. Neznamená to, že by je bylo možné v celém rozsahu vysvětlit jen z nich. Je to stejně prospěšné, jako seznámit s kořeny sobeckého, ego-centrického, narcistického a machiaveliánského chování – bude o nich řeč v kapitole o psychopatii (viz kap. 16). Organismus se chová altruisticky, jestliže ho jeho chování něco stojí a přitom prospívá jiným organismům. Definice skutečného přátelství je podobná: přítel je člověk, který vám pomůže, když nemusí a když ho to něco stojí. Náklady a prospěch (cost/benefit) biologicky altruistického chování se měří jako reprodukční zdatnost – počet očekávaných potomků.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207132
Chová-li se tedy v biologickém slova smyslu organismus altruisticky, snižuje možný počet vlastních potomků, čímž zvyšuje možný počet potomků druhých organismů. Biologický altruismus není podložen vědomým rozhodnutím o pomoci. Altruisticky se mohou chovat pravděpodobně všechny podoby života (13). Vyskytuje se tedy i mezi příslušníky živočišných druhů, u nichž se existence vědomí nepředpokládá. Darwin (7) si byl vědom, že altruismus je pro teorii evoluce přírodním výběrem základní problém. Znepokojoval ho hlavně eusociální hmyz, například mravenci nebo termiti. Sterilní dělnice sociálně žijícího hmyzu mají nulovou reprodukční zdatnost, »obětovaly« ji ve prospěch jiných příslušníků druhu. Přírodní výběr by tedy měl altruismus vyřadit – ale to se nestalo.
Biologický altruismus Biologický altruismus začaly vysvětlovat dvě klasické teorie: yyHamiltonova teorie příbuzenského výběru (kin selection), resp. teorie inkluzivní zdatnosti (inclusive fitness; 20); yyTriversova (42) a Maynardova-Smithova (31, 32) teorie recipročního altruismu (reciprocal altruism). Tyto teorie oslabily platnost předchozí představy vysvětlující biologický altruismus u lidí skupinovým výběrem (7), o jejímž významu pro biologickou evoluci zakladatelé neodarwinismu R. A. Fisher, J. B. S. Haldane a S. Wright pochybovali – na rozdíl od Konrada Lorenze. Spor však trvá, protože někteří autoři považují teorii příbuzenského výběru a evoluční teorii her jen za zvláštní případy skupinového výběru neboli selekce (40). V současnosti teorie skupinového výběru opět ožívá (31, 32). Základní myšlenka Hamiltonovy teorie příbuzenského výběru předpokládá existenci genu (nebo genů), jenž svého nositele nutí chovat se k druhým jedincům altruisticky, například sdílet potravu. Organismy, které takový gen nemají, se chovají sobecky, potravu si nechají pro sebe. Altruisté jsou tedy v nevýhodě.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207132
Jsou-li však altruisté schopni rozlišovat, s kým budou sdílet potravu, situace se mění. Mohou ji sdílet jen se svými příbuznými. Z toho plyne, že altruista nesoucí kopii altruistického genu bude sdílet potravu s jedincem, jenž pravděpodobně rovněž ponese kopie tohoto genu. Míra této pravděpodobnosti záleží na stupni příbuznosti. Altruistický gen snižuje biologickou zdatnost svého nositele, zvyšuje však biologickou zdatnost jeho příbuzných. Počet kopií altruistického genu v další generaci vzroste, výskyt altruistického chování také. Hamilton (20) dokázal, že přírodní výběr bude »volit« altruistický gen při naplnění podmínky pojmenované Hamiltonovo pravidlo b > c/r kdy b je zisk (benefit), c jsou náklady (cost) a r je koeficient vztahu mezi poskytovatelem (dárcem) altruistického chování a jeho příjemcem vyjadřující míru pravděpodobnosti, s níž dárce a příjemce sdílejí geny v nějakém příbuzensky identickém lokusu. (Lokus je oblast řetězu DNA, kde se pravděpodobně nachází hledaný gen.) Dva geny jsou příbuzensky identické, jestliže jsou kopiemi jednoho genu společného předka. U druhů, které se reprodukují sexuálně, je r biologických sourozenců 0,5, rodiče a dítěte rovněž 0,5, prarodičů a vnoučat 0,25, bratranců a sestřenic 0,125 atd. Čím je hodnota r vyšší, tím je vyšší pravděpodobnost, že příjemce altruistického chování bude sdílet »gen altruismu«. Předpověď teorie příbuzenského výběru říká, že se živočichové budou altruisticky chovat ke svým příbuzným s vyšší pravděpodobností než k jiným příslušníkům vlastního druhu. Nadto bude stupeň altruismu tím vyšší, čím bližší je příbuzenství. Což pravděpodobně většina lidí zná z vlastní rodinné zkušenosti. Altruistické chování snižující jedincovu osobní biologickou zdatnost však zvyšuje jeho inkluzivní zdatnost definovanou jako osobní zdatnost, k níž se přičítá součet vážených vlivů na zdatnost každého dalšího organismu populace. Váhu vlivu určuje koeficient příbuzenství r. Přírodní výběr tedy bude tímto mechanismem zvyšovat inkluzivní zdatnost příslušníků dané populace. Jinak řečeno: něco obětuji, biologická zdatnost, to
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207132