V ENUŠE HAUSNER
bych se vrátila, vyběhla do hygienicky nepřístupného patra a holky si odvezla domů. Musela jsem si několikrát zopakovat, že jsou tam, aby jim pomohli, aby byly obě zdravé. Moc to nepomáhalo, ale přestala jsem se zalykat. Hned druhý den mi Gabča volala (měla dovoleno jednou týdně zavolat, v té době jsme měli pevnou linku). Nevím, jak to dokázala, že jí bylo povoleno volat hned další den po příjezdu, ale dokázala to. Ze sluchátka se ozývalo pouze: „Hrozný koncentrák, mříže, vzali nám polštář, musíme spát bez něj, ráno budíček, rozcvička, Báře se tu taky nelíbí a pláče…“ Moje mateřské pudy podtržené těhotenskými emocemi se probudily. Chtěla jsem mluvit s ředitelem. Ředitel mluvil konejšivým hlasem, snažil se mě uklidnit, s tím, že si holky zvyknou, že má léčebna řád, který musí všichni respektovat. Gabču, která je tam nejstarším klientem zapojí při pomáhání s mladšími… Dovolí jí telefonovat vícekrát týdně. Další den opět zvoní telefon, znovu Gabča: „Bára už i omdlela.“ Použila tvrdší kalibr. Opět pouze zápory, nenašla jeden světlý bod. Opět rozhovor s ředitelem, který již nebyl tak docela přesvědčený o tom, že bude líp, ale stále byl optimistický. Telefonáty s ubrečeným hlasem jsem vydržela týden. Poslední rozhovor s ředitelem byl již strohý. Těhotnou matku zmohly emoce a zvítězila Gabčina zarputilost. Požádala jsem o zrušení pobytu. Okamžitě mi bylo vypočítáno, kolik musím zaplatit, neboť chci ukončit LÉČEBNÝ pobyt, který rozhodně není zadarmo, a ostatní klienti, kteří nedostali možnost jako moje dcery vyjet na zdravý vzduch, jak k tomu přijdou? Představila jsem si frontu chrchlajících dětí, které stojí před léčebnou a prosí o ubytování. Bylo to k pousmání. Od Gabči jsem se z ubrečených telefonátů dozvěděla, že je léčebna poloprázdná. Snažila jsem se ještě řediteli vysvětlit, že pokud již týden holky brečí (tuto informaci mi 100
zivot ve znameni venuse.indd 100
06/05/2015 11:13:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207121
ŽIVOT V E ZNA MENÍ V ENUŠE
koneckonců sám potvrdil), bude tato léčba kontraproduktivní. Nato se rozloučil a zavěsil. Nezbylo mi nic jiného, než zajet za pediatričkou pro radu. Ta se dlouho nerozmýšlela a napsala doporučení k ukončení pobytu, stálo tam i něco jako obava z psychického propadu. Půjčili jsme si auto a vyrazili. Holky byly štěstím bez sebe, utřely slzy z kalných očí, pod kterými se jim vytvořily tmavé fleky. Takhle jsem si stav svých holčiček po týdenní kůře opravdu nepředstavovala. Pan ředitel při propouštění jen mumlal, že se s něčím takovým za celou svou praxi ještě nesetkal. Stačila jsem pouze při odchodu hodit za záda: „Všechno je někdy poprvé.“ Po cestě zpátky holky ševelily, pomluvily i uklízečku. Hlavní slovo měla Gabča. Z Báry vypadlo pouze, že by se to dalo vydržet, že brečela kvůli ségře a omdlela, protože snědla celý pytlík karamelek a udělalo se jí špatně. Díky papíru od pediatričky jsem nemusela nic platit a s rozhodnutím, že chrchlání budu zahánět opět vylouhovanou cibulí, jsem se smířila. Dovolená končí, je čas návratu. Poslední den u moře trávil manžel Goliáš se mnou. Spolu jsme se nekoupali, měl s sebou čtečku, protože co jiného by měl tady na pláži dělat? Takže pokud se manžel cachtal, já hlídala, a naopak Užili jsme si to. Manžel zhltl další knihu, byla zajímavější, než ta před tím; genetického zaměření a pravděpodobnost, že by se něco takového mohlo odehrát je sice malá, ale je tu… Nechtělo se mi dále diskutovat o obsahu a uvažovat co by kdyby, chtěla jsem se kochat mořem, pískem a zabrouzdat trochu do romantiky. To není zase parketa mého muže. Poněkolikáté jsem ho napomenula, ať nestrká do pusy čtečku. Odpověď zněla, že si to neuvědomuje, když přemýšlí. A jestli to náhodou nevím, tak je to primordiální reflex. Ptala jsem se ho, co to je. Přišlo vysvětlení, že musí všechno poznat všemi smysly. Snažila jsem se mu vysvětlit, že percepční vnímání ústy končí batolecím věkem a potom za to děti dostávají přes ruce. 101
zivot ve znameni venuse.indd 101
06/05/2015 11:13:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207121
V ENUŠE HAUSNER
Reakce byla okamžitá: „Seš blbá.“ Raději jsem přestala s umravňováním a poslouchala korzujícího domorodce, který vláčel v jedné ruce krabici a ve druhé tyč s preclíkama. Neustále vykřikoval něco, co znělo jako: „Aló, aló carevnica s vitaminy A,B,C,D,E,F,G… bla, ba, ba bá, koláče.“ Prodával kukuřici a opravdu dobré koláče a rohlíky plněné čokoládou. Ochutnala jsem je. Pak padlo rozhodnutí. „Jdeme z pláže.“ Pobalila jsem ručníky, připravila tašku. Se slovy „To mám táhnout zase já?“ jsme odcházeli z pláže. V pokoji jsme zapnuli klimatizaci, já jsem zabalila kufry. Rady jsem si vysloužila i v pakování. „Prosím tě, rozděl to tak, ať ta větší taška není tak těžká.“ Nenašla jsem sílu vysvětlovat, že jde o tašku větší, tudíž těžší. Odjezd byl v 6:15 bulharského času. Nastavíme budík. Na mém mobilu mám čas, tak řídím budík… Goliáš má čas pražský, nastává dilema, posunout ručičky hodinek dopředu nebo dozadu. Začala jsem zmatkovat, až jsem po chvilce ani sama nevěděla, kolik je hodin. Ale zvládli jsme to, autobus nás odvezl na letiště.
102
zivot ve znameni venuse.indd 102
06/05/2015 11:13:58 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207121