Oheň v krvi. Bolest v kyčlích a bedrech, jak ho jednou rukou pořád dokola přizdvihovala. Dokud nedostal křeč. Pustila ho a on tvrdě dopadl na zem. Neslyšel ji odcházet. Neslyšel nic. Nic než dvě srdce v sobě. Jejich tlukot se neustále přibližoval. Po nějaké době si k Udinaasovi kdosi přidřepl. „Dlužníku.“ Někdo zaplatí. Téměř se zasmál. Ruka na rameni. „Udinaasi. Kde to jsme?“ „Nevím.“ Otočil hlavu a podíval se do vylekaných očí Péřové čarodějky. „Co říkají destičky?“ „Nemám je.“ „SoustřeX se na ně. Vylož je v duchu.“ „Co o těchhle věcech víš, Udinaasi?“ Pomalu se posadil. Bolest byla pryč. Pod vrstvou popela neměl modřiny, dokonce ani jediný škrábanec. Stáhl si halenu, aby si zakryl klín. „Nic.“ „Nepotřebuješ věštit, abys zjistil, co se právě stalo,“ podotkla Péřová čarodějka. Usmíval se hořce. „Já ano. Úsvit. Nejobávanější z edurských dcer. Menandor. Byla tady.“ „Tisteedurští bohové nenavštěvují Ledeřany –“ „Mě ano.“ Odvrátil zrak. „Ona, ehm, mě využila.“ Péřová čarodějka vstala. „Posedla tě wyvalí krev. Jsi postižen vidinami, dlužníku. Šílenstvím. Sny, že jsi víc než muž, jakého vidí všichni ostatní.“ „Podívej se na těla kolem nás, Péřová čarodějko. Rozsekala je na kusy.“ „Jsou mrtví už dávno.“ „Ano, ale pořád chodí. Vidíš tu stopu – jeden z nich mě vlekl a tohle je moje stopa. A támhle to udělala kopyta jejího koně.“ Ona se ale nedívala, místo toho upírala zrak na Udinaase. „Tento svět sis vytvořil sám,“ řekla. „Jsi posedlý falešnými vidinami.“ „Vylož destičky.“ „Ne. Tohle místo je mrtvé.“ „Krev wyvala je živá, Péřová čarodějko. Krev wyvala nás poutá k Tiste Edur.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207084
„To není možné. Wyvalové jsou zplozenci eleintů. Jsou to dračí podvraOáci, a dokonce ani draci je nedokážou ovládat. Jsou ze stejné držby, ale divocí.“ „Viděl jsem bílou vránu. Na pobřeží. To jsem ti přišel říct, doufal jsem, že se k tobě dostanu dřív, než vyložíš destičky. Chtěl jsem ji zahnat, ale ona se mi vysmála. Když jsi byla napadena, myslel jsem, že to je Bílá vrána. Copak to nechápeš? Bílá, tvář Menandor, tvář Úsvitu. To nám ukazují Osy.“ „Nenechám se spolknout tvým šílenstvím, dlužníku.“ „Žádala jsi mě, abych lhal Uruth a ostatním Edurům. Udělal jsem, co jsi chtěla, Péřová čarodějko.“ „Ale teX tě dostal wyval. A brzy tě zabije. Dokonce ani Edurové nic nezmůžou. Jakmile si uvědomí, že jsi opravdu otrávený, vyříznou ti srdce.“ „Bojíš se, že se ze mě stane wyval? To mě tedy čeká?“ Zavrtěla hlavou. „Tohle není polibek převtělence, Udinaasi. Je to nemoc, která napadá mozek. Otravuje čistou krev tvých myšlenek.“ „Opravdu jsi tu, Péřová čarodějko? Tady, v mém snu?“ S tou otázkou její postava zprůsvitněla, zavlnila se a rozletěla jako písek hnaný větrem. Udinaas byl opět sám. Copak se nikdy neprobudím? Pohyb na obloze po jeho pravici ho přiměl se otočit. Draci. Dvě desítky draků, vezoucích se na vzdálených proudech těsně nad nezřetelným obzorem. A kolem nich se jako komáři hemžili wyvalové. Udinaas náhle cosi pochopil. Letí do války. Mrtvolu pokrývalo listí moroku. V příštích dnech začne listí tlít, do jantarového vosku pustí namodralý odstín a mincemi pokryté tělo vespod bude rozmazané, jako by bylo obalené ledem. Stín ve vosku, navěky obklopující benedského válečníka. Útočiště pro bludné přízraky uvnitř vyhloubeného kmene. U mrtvého stál Trull. Černodřevová kláda se teprve připravovala v neosvětlené budově vedle citadely. Živé dřevo odolávalo rukám, které chtěly změnit jeho tvar. Ale milovalo smrt, takže se nechalo přemluvit. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207084
Křik v dálce ve vsi, kde se hlasy zvedaly k poslední modlitbě k Dceři soumraku. Noc dorazí každou chvíli. Nastávaly prázdné hodiny, kdy i víra sama musí být znehybněna. Noc patřila Zrádci, který se pokusil zavraždit Otce stína ve chvíli vítězství a který téměř uspěl. Během této doby platil zákaz vážných rozhovorů. Temnotou se plížil klam, neviditelný závan, který mohl vdechnout kdokoliv a nakazit se jím. Pod prahem domů, v nichž přebývaly panny, nebyly zakopány žádné meče. Uzavřít sňatek nyní by znamenalo odsoudit ho k nezdaru. Dítě porozené v této době bylo usmrceno. Milenci se navzájem nedotýkali. Den byl mrtvý. Brzy však vyjde měsíc a opět se vrátí stíny. Jako se ze tmy vynořil Skabandari Krvooký, tak se stejně vynořil i svět. Zrádce čeká neúspěch. Jinak to být ani nemohlo, protože pak by říše upadly do chaosu. Trull se zadíval na hromadu listí, pod níž leželo tělo válečníka. Dobrovolně se přihlásil, že bude hlídat první noc. Když se světem rozlézala temnota, nebyla žádná edurská mrtvola ponechána bez dozoru, protože tmě nezáleželo na tom, jestli její dech proudí do těla teplého, či vychladlého. Mrtvý mohl rozpoutat strašlivé věci stejně snadno jako činy někoho živého. Nepotřeboval vlastní hlas či gesta. Jiní byli ochotní za něj promluvit či vytasit čepel. Hannan Mosag to prohlásil za největší nedostatek Edurů. Starci a mrtví byli první, kdo šeptali slovo odplata. Starci a mrtví stáli u stejné stěny, mrtví k ní byli otočení čelem, starci k ní stáli zády. Za tou stěnou čekalo zapomnění. Mluvili z konce času a věděli, že je nutné vést mladé po stejné cestě, i kdyby jen proto, aby dodali význam všemu, co sami poznali a vykonali. Krevní msta nyní byla zapovězena. Zločiny pomsty odsuzovaly celý rod k ostudné popravě. Trull Sengar ze svého místa ve tmě pod stromem – tělo leželo před ním – uviděl svého bratra Rhulada, jak vchází do lesa. V temných hodinách se pohyboval nenápadně, kradl se jako přízrak pryč z vesnice. Do lesa, na stezku mířící k severu. Ta vedla ke hřbitovu, jenž byl vybrán pro pohřeb benedského válečníka. Kde stála na stráži proti noci osamělá žena. Mohl by to být pokus… který selže. Nebo je to opakování 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207084