* * * „Kam se poděla tma?“ podivila se Cudrn. Apsalar stála u lůžka a kontrolovala si ukryté zbraně. Brzy si bude muset odpočinout – možná odpoledne – ale nejdřív využije denního světla. Ve způsobu, jakým Mebru zabil Semk, bylo ukryto něco důležitého. Kotilionem tato podrobnost otřásla. Třebaže ji nežádal, aby něco zjistila, hodlala se tomu věnovat aspoň den, dva. „Vyšlo slunce, Cudrn.“ „Slunce? Do Propasti, na tomto světě je slunce? Copak se zbláznili?“ Apsalar se ohlédla na krčícího se ducha. V sílícím světle se rozplýval. Ve stínu vedle schoulená Telorast oněměla hrůzou. „Kdo se zbláznil?“ zeptala se Apsalar Cudrn. „No oni! Ti, kdo tohle místo vytvořili!“ „Bledneme!“ sykla Telorast. „Co to znamená? Přestaneme existovat?“ „Nevím,“ přiznala Apsalar. „Nejspíš ztratíte něco hmoty, pokud tedy vůbec nějakou máte, ale bude to dočasné. Nejlepší bude, když tu zůstanete a budete zticha. Před setměním se vrátím.“ „Setmění! Ano, výborně, počkáme tu do setmění. Pak přijde noc a všechna ta tma a stíny a věci k posednutí. Ano, děsivá ženo, počkáme tady.“ Apsalar sešla dolů, zaplatila za další noc a vyšla na zaprášenou ulici. MěšEané již mířili na trh, pouliční prodavači táhli naložené muly, káry plné klecí se zpěvnými ptáky, šrůtek soleného masa či soudků s olejem a medem. Starci se plahočili pod otepmi dříví na topení a košíky s hlínou. Středem ulice kráčely dvě Rudé čepele – opět obávaní strážci řádu a zákona, když teT říše znovu důrazně prosadila svou přítomnost. Mířily stejným směrem jako Apsalar – a vlastně většina lidí – směrem k rozlehlým táborům karavan za městem jižně od přístavu. Rudým čepelím se všichni vyhýbali širokým obloukem. To, jak se ti dva naparovali a ruce v rukavicích měli položené na jílcích tulvarů, sice v pochvách zastrčených, ne však se zapnutým jisticím řemínkem, jak se patřilo pro mírovou dobu, byla jejich arogance promyšlenou, provokující urážkou. Přesto je nikdo nezastavil. Chvíli předtím, než je došla, Apsalar odbočila do bočního průchodu. Do karavanních táborů existovalo více cest. Kupec zaměstnávající pardúnské a gralské stráže a projevující nezvyklý zájem o přítomnost stínové tanečnice ve městě se na oplátku sám stal předmětem zájmu. Kupec možná jen kupoval a prodával 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207082
informace, ale i to mohlo být pro Apsalar užitečné – ne že by hodlala platit za informace, jež získá. Kmenové stráže naznačovaly četné cesty vnitrozemím mezi vzdálenými městy, po zřídka užívaných stezkách mezi nimi. Ten kupec by mohl hodně vědět. Stejně jako jeho stráže. Dorazila do prvního tábora. Při pohledu z nebe by karavanní město vypadalo poTobané, jak kupci přijížděli a odjížděli v neustálém proudu vozů, jízdválečníků, honáckých psů a velbloudů. Na okrajích se usazovali méně významní kupci, jejichž stanoviště bylo předem dáno podle jakési nejasné hierarchie, zatímco vysoce postavené karavany zabíraly střed. Apsalar na hlavní dopravní tepnu prošla boční stezkou mezi stany a pustila se do pátrání. V poledne našla prodavače tapu, sedla si ke stolku pod markýzou a pojídala ze špízu ovoce a maso, až jí horká, mastná šEáva stékala po rukou. V kupeckých táborech, jež doposud navštívila, si všimla obnovené činorodosti. Vzpoura a boje obchodu zjevně neprospívaly. Návrat malazské vlády byl požehnáním pro živnost ve vší její normální, hrabivé slávě, a ona na všech stranách viděla radost. Mince proudily v tisíci řekách. Její pozornost upoutali tři lidé. Stáli před velkým stanem a hádali se, zřejmě kvůli kleci se štěňaty. Ty dvě Pardúnky a Gral, jež zahlédla v šenku. Doufala, že jsou příliš zaměstnaní, než aby si jí všimli. Otřela si ruce o stehna, vstala a odcházela pokud možno stínem pryč od stanu. Zatím jí stačilo, že je našla. Než vyzpovídá kupce či stráže, čekal ji jiný úkol. Během dlouhé cesty zpátky do krčmy se nepřihodilo nic zajímavého. Vyšla nahoru do svého pokoje. Bylo odpoledne a ona se těšila, jak se trochu prospí. „Je zpátky!“ Hlas Cudrn vycházel zpod dřevěné postele. „Je to ona?“ ujišEovala se Telorast ze stejného místa. „Poznávám její mokasíny. Vidíš ty našité železné hřebínky? Ne jako ty druhé.“ Apsalar si stáhla kožené rukavice. „Které druhé?“ „Ty, co tu byly předtím, asi před zvoněním –“ „Zvoněním?“ podivila se Telorast. „Aha, ty zvony, už tomu rozumím. Odměřují běh času. Ano, Neapsalar, před zvoněním. Neřekly jsme nic. Byly jsme zticha. Ten někdo vůbec nezjistil, že tu jsme.“ „Hostinský?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207082
„Holínky, odřené od třmenů, s našitými bronzovými šupinami, byly tady a tam – a skrčil se, aby se podíval sem, leč nás nespatřil, ani nic jiného, poněvadž nemáš žádné věci, které by mohl prohrabat –“ „Byl to tedy muž.“ „Copak jsme to neříkaly? Ne, Cudrn?“ „Musely jsme. Muž s holínkami, ano.“ „Jak dlouho se zdržel?“ zeptala se Apsalar a rozhlížela se po místnosti. Zloděj tu neměl co ukrást, pokud to ovšem zloděj byl. „Sto jeho stahů srdce.“ „Sto šest, Telorast.“ „Ano, sto šest.“ „Přišel a odešel dveřmi?“ „Ne, oknem – vyndala jsi mříže, pamatuješ? Dolů ze střechy, správně, Telorast?“ „Nebo zdola z uličky.“ „Nebo možná z jiného pokoje, tedy ze strany, zprava nebo zleva.“ Apsalar se zamračila a zkřížila ruce na prsou. „A přišel sem vůbec oknem?“ „Ne.“ „Takže chodbou.“ „Ano.“ „A nebyl to muž,“ dodala Cudrn. „Byl to démon. Velký, černý, chlupatý, s tesáky a drápy.“ „S holínkami,“ upřesňovala Telorast. „Správně. S holínkami.“ Apsalar si stáhla i druhou rukavici, s oběma plácla o sloupek u postele a rozvalila se na ni. „ProbuTte mě, kdyby se vrátil.“ „No ovšem, Neapsalar. Na nás se můžeš spolehnout.“ Když se Apsalar probudila, byla tma. S kletbou se posadila. „Jak pozdě je?“ „Je vzhůru!“ Opodál se vznášel stín Telorast, v šeru rozmazané tělo s matně zářícíma očima. „Konečně!“ šeptala Cudrn z okenního parapetu, kde dřepěla jako chrlič, hlavu otočenou, aby viděla na Apsalar sedící na posteli. „Je dvě zvonění po smrti slunce! Chceme zkoumat!“ „Dobře,“ prohlásila vstávajíc. „Tak pojTte za mnou.“ „Kam?“ „Zpátky do Džen’rábu.“ „Aha, na to ošklivé místo.“ „Nebudu tam dlouho.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207082