mě pocit radosti a hrdosti a moji mysl ovládaly optimistické soudy o naší společné budoucnosti. Později odpoledne, při procházce lesem, Olga sama začala následující monolog: " Otto, chci ti říci jednu velmi vážnou věc. Těžká nemoc mě připravila o pocit touhy po lásce. Myslím tím tedy po lásce tělesné. Nevím, jestli se mi někdy vrátí pocit sexuální touhy. Ale jedno vím určitě. Nikdy již nebudu normální ženou, s normálním pocity, protože zejména ozařováním byly zničeny mé ženské orgány. A chci s tebou žít! Mám tě více ráda, než kdykoliv předtím. Chci s tebou vytvořit kamarádské, ale harmonické manželství. Nechci však, abys trpěl. Jsi ještě mladý muž a potřebuješ ženu i jako sexuální partnerku. Najdi si proto milenku, ale prosím, ať to je někde v jiném městě a nic mi o tom nepovídej. Také bych nechtěla, aby o tom věděla Violka. Té musíme i nadále vytvářet iluzi šťastného a harmonického manželství, v němž nic k úplnosti nechybí. Nechci, aby byla tvými případnými vztahy s jinými ženami poznamenána." Olgu jsem uklidnil. Nic takového mne ani nenapadlo. Nikdy bych ji neopustil. I já jsem měl představy o dalším společném životě, i když poznamenaném jejím zdravotním stavem. Ale věřil jsem, že se jí vrátí i chuť k normálnímu manželskému soužití, až přestane to trápení s chemoterapií a dalšími léky, které jí její ženství utlumovaly a ničily. Kdybych jen tušil, že tento náš rozhovor o společné budoucnosti byl náš poslední a vzhledem ke svému obsahu již zcela ztrácel smysl. Ale byl posledním důkazem, že Olga ještě neumírala, byla optimisticky naladěna, věřila, že bude dále žít. To mi opět navozuje v mé mysli tu zásadní otázku. Věděla, nebo alespoň tušila, že má nevyléčitelnou nemoc, rakovinu? Pokud nevěděla, bylo to z hlediska další pozitivní léčby dobré nebo špatné? Má nemocný vědět pravdu o své nemoci, nebo je lepší až do posledních okamžiků jeho života ji tajit? Přes velké obtíže, dokud jsme byli v Peru, dokázal jsem vše utajit a myslím si, že to bylo prospěšné. Co se však Olga dozvěděla po našem návratu do
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207018
Československa, zejména od některých neomalených lidí, to již bylo mimo možnosti mé kontroly. A tak se již nikdy nedozvím, zda znala či neznala skutečný stav věcí. Smrtí Olgy odešel člověk, který dával městu život. Jakoby všichni náhle byli starší, moudřejší. Nikdo zatím plně nevzal na vědomí, že Olga zemřela. Když o ní mluvili, dělali jakoby byla stále mezi námi. I já jen nerad vyslovuji toto smutné slovo, jímž je smrt. Nechci se smířit s tím, že má nevratný obsah. Zdá se mi to tak málo možné, tak neskutečné. Dodnes vidím Olgu příliš živě, jakoby tu byla stále mezi námi. Prázdný byt, její prázdná židle, postel, to vše mě však bolestivě přesvědčuje, že je tomu tak, to vše mě vrací k holé skutečnosti. To ona vdechla tomuto bytu život, každou věc, každý detail právě ona promyslela a vytvořila dílo, které ji jako osobnost tolik charakterizuje. Jsem a vždy budu hrdý a pyšný na to, že vedle tak pozoruhodné a dokonalé ženy mi bylo osudem umožněno žít šestnáct let. I když již nic krásného by mě v životě nepotkalo, již nic krásného bych neprožil, kdybych celý zbytek života jen živořil, i potom bych musel konstatovat s uspokojením: " Vedle Olgy jsem prožilvíc krásného a vzrušujícího, než někdo jiný za sto let!" Ještě dlouho po pohřbu Olgy přicházely na moji adresu smutné dopisy. Od mých a jejích přátel, od Dr. Šolce, ředitele Náprstkova muzea v Praze. Dne 17 srpna jsem dostal dopis od její přítelkyně z Odboru školství KNV, paní Nadě Praisnerové, s níž Olga spolupracovala v odborné komisi pro studium jazyků. V tomto milém dopise mimo jiné stálo: Vážený pane inženýre, snažila jsem se včera pečlivě sledovat v televizi film "Peruánské postřehy". Přiznávám se však, že pro slzy a hluboké pohnutí jejich obsah
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207018
neznám. Celá moje pozornost byla upřena jen a jen na Olgu! Myslela jsem v té chvíli na Vás a na Violku, jak je vám těžko, přetěžko....! Vždyť se dosud nemohu smířit s myšlenkou, že tu inteligentní, milou, kvetoucí, krásnou ženu už nikdy, nikdy neuvidím! Kolik jsme spolu měly plánů, co všechno jsme ještě měly v úmyslu vykonat tehdy, když jsem druhého července byla na návštěvě u vás. Věřila jsem pevně, že Olga se uzdraví, že po svém návratu mezi nás ještě více pookřeje. Bohužel, osud byl příliš nespravedlivý a vzal ji z našeho kruhu. Budeme ji postrádat - její znalosti, ale především její vždy taktní a milý přístup k lidem, pro který jsme ji tak milovali. Věřte, že budu vždy velmi ráda, když se na mne obrátíte, když budete něco potřebovat. Promiňte mi můj rukopis, jsem příliš rozrušena.
41 _________________________________ Od smrti Olgy již uplynul celý měsíc. Stále se trápím a přemýšlím, jestli by mě nebylo lépe být také po smrti. Její odchod ze života jsem dosud neakceptoval. Stále ještě tajně doufám, že se znenadání vrátí. Ne, není to možné, není mrtva. To jen osud s námi laškuje, zkouší nás. Ona si přece takovou krutost, jíž je odchod ze života v tak mladém věku, nezasloužila. Smrt není vlastně tak krutá pro toho, kdo zemře. Je to logika přírody, všichni jednou zemřeme a po letech se srovná, jestli někdo zemřel dříve, či později. Po mnoha letech si budeme všichni rovni, neboť všichni budeme mrtvi. Zemře li starý, nemocný a nemohoucí člověk, potom, i když je to člověk, kterého milujeme, ze srdce mu přejeme, že opustil tento svět a skončilo jeho utrpení. Ale zemře li člověk mlád, v plném rozkvětu sil a ještě navíc, dosud s povinností vůči svému dítěti nebo dětem, je to
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS207018