Vstoupil do vozu, usedl vedle mne, zastínil si dlaní oči a několik vteřin pozoroval soustředěně můj obličej. Počínal si naprosto jistě a promyšleně, svůj čin měl určitě pečlivě připraven. Sklonil se nade mnou, sáhl do mé náprsní kapsy, vytáhl peněţenku, bílou růţi a svazek dopisů, a počal si vše pečlivě prohlíţet. Mezi dopisy jsem měl jeden velice důleţitý dokument, rozevřel ho v klíně a začal si rychle psát do svého bloku poznámky. Ostatní odloţil bez zájmu na sedadlo vedle mne. Pracoval nehlučně, chladnokrevně, rychle. Jako nějaký policejní úředník. Potom sloţil všechny papíry přesně tak, jak byly, a i s peněţenkou a bílou růţí mi je vloţil zpět do kapsy. Tiše vyšel z kočáru a zmizel. Všechno netrvalo déle neţ tři minuty. Chvilku po jeho odchodu jsem zaslechl přicházet markýze. Vstoupil do vozu, usmál se na mne, jako by mi záviděl můj klidný spánek, a dal se zase do psaní a čtení svých dopisů. Vyjeli jsme z města. Po několika stech metrech jsem náhle pocítil zvláštní hučení v uších, v hrdle jako by se mi vytvořila bublina vzduchu, praskla a naplnila mé plíce čerstvým vzduchem. To nepochopitelné napětí a strnulost pomalu zmizely, jen tělo mě brnělo a stále jsem pociťoval celkovou tělesnou slabost. Vykřikl jsem a zvedl se ze sedadla. Vzápětí jsem opět klesl vyčerpaně zpět. Markýz mě udiveně uchopil za ruku, zadíval se na mne a ptal se, nejsem-li nemocný, ale místo odpovědi se ozvalo jen nezřetelné zachrčení. Teprve asi za půl hodiny jsem měl dost sil, abych mu vylíčil, co jsem proţil. „Proboha!“ vykřikl markýz. „Neprohledal mou tašku?“ Ujistil jsem ho, ţe ne, ale stejně svou kabelu bedlivě prohlédl. „Díky bohu, je v pořádku,“ oddechl si. „Mám tam pár dopisů, které se rozhodně nesmějí dostat nikomu do rukou.“ Vyptal se velice podrobně na všechny příznaky mého ochrnutí a chvíli mlčky přemýšlel. Pak řekl: „Něco podobného mi vyprávěl jeden můj známý. Přihodilo se mu to na moři. Tak jako vy, proţil chvíli velikého vzrušení. Asi za hodinu na to upadl do hlubokého spánku. Kdyţ se probudil, cítil se zase úplně normální.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206770
„Jsem rád, ţe jsem to neproţil sám. Znamená to, ţe nejde o nějaký můj záchvat,“ řekl jsem. „Opakovalo se to někdy?“ „Pokud vím, tak ne. Je tu nápadná shoda. Ten muţ byl tak jako vy statečný a jeho záchvat následoval po velikém vzrušení, zrovna tak, jako jste byl postiţen vy, po tom nepředvídaném souboji s Gaillardem. Vzrušení, únava, spánek… opravdu je tu mnoho společného. Měli bychom zjistit, kdo byl ten člověk, který se vám hrabal v dokumentech, ale kdybychom se vrátili, stejně se nedozvíme nic. Tihle lidé jsou zatraceně mazaní. Naštěstí šlo jistě o nějakého policejního agenta, zajímal se o vaše papíry. Zloděj by vám ukradl peníze.“ Mně moc do řeči nebylo, ale markýz pokračoval v rozhovoru: „Ta příhoda z nás učinila přátele opravdu důvěrné, a tak bych vám chtěl znovu připomenout, ţe teď nejsem markýz d’Harmonville, ale jen monsieur Droqville. Přesto bych vám rád poskytl některé drobné sluţby. Zařídím u sluhů, abyste mohl pouţívat mé lóţe v Opeře a mohl navštívit některá soukromá představení. Jakmile ale skončí mé diplomatické poslání, těším se, ţe mě navštívíte v mém domě.“ Byl jsem markýzovi za jeho milou pozornost vděčný. Přízeň toho muţe mi mohla být v neznámé Paříţi mnohokrát k uţitku. Kdyţ jsem mu opět děkoval za jeho rady, vůz zastavil. Markýz se rozloučil a přesedl do kočáru, který tu na něho čekal.
5 Konečně jsem tedy byl v Paříţi. Seděl jsem u okna svého hotelu a díval se na to veselé, kypící a vzrušující město, které se radovalo z Napoleonova pádu. Navštívil jsem pak Paříţ ještě mnohokrát, ale ani jednou se mi nezdála tak příjemně rozčílená a rozčilující. Byl jsem v Paříţi dva dny a prošel jsem uţ všechna významná místa, která stála za zhlédnutí, loudal jsem se ulicemi, a musím říct, ţe jsem se ani jednou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206770
nesetkal s nějakou hrubostí francouzských důstojníků, jak se o tom v Anglii hovořilo. Stále jsem myslel na ono příjemné setkání na cestě. Mé projíţďky městem a potulky noční Paříţí, návštěvy divadel a obrazáren nabyly, pod dojmem mého romantického intermezza, pikantního přídechu. Hraběte de St. Alyre ani hraběnku jsem však nikde nepotkal. Ani markýz d’Harmonville se neobjevil. Z té zvláštní – navykl jsem si říkat indispozice –, která mě přepadla cestou v dostavníku, jsem se úplně zotavil. Seděl jsem právě v hotelové recepci, byl večer a já uţ začínal věřit, ţe na mne můj přítel zapomněl, kdyţ mi číšník přinesl navštívenku. Stálo na ní „Monsieur Droqville“. Poručil jsem číšníkovi, aby uvedl hosta do mého apartmá. Markýz mě očekával, laskavý a v dobré náladě jako vţdy. „Ţiji teď tak trochu jako noční pták,“ řekl hned, kdyţ jsme se přivítali. „Přijel jsem jen na chvíli v uzavřeném kočáře, jak mi radili přátelé. Rozhodně nesmějí určití lidé vědět, ţe jsem v Paříţi. Chci vám jen odevzdat slíbené vstupenky do lóţe.“ „Jste moc hodný, markýzi.“ „A ještě něco. Máte nějaké doporučení?“ Ukázal jsem mu pár dopisů. Prohlédl si adresy. „S tím byste toho moc nepořídil,“ řekl. „Uvedu vás do zdejší společnosti sám. Osobní přímluva je tady cennější neţ deset listů papíru. Jestli vám mohu poradit, tak zatím nenavazujte ţádné intimní přátelství. Uţívejte nejdřív všech veřejných zábav, neţ se obtíţíte společenskými povinnostmi. Neţ se dosyta nabaţíte paříţských zábav, uplyne nejméně dvacet dnů a nocí. Nevynechávejte nic. Uţívejte klidně a bez zábran. Pak vás uvedu do váţnější společnosti. Jak se tam jednou dostanete, máte v Paříţi přátele navţdy.“ Slíbil jsem mu rád, ţe se budu chovat podle jeho pokynů. „Teď vám ukáţi pár míst, která byste měl navštívit. Můţete si je označit na plánu města.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206770