Amnestován a propuštěn sondoval jsem tehdejší poměry. Ţádná nová cesta nebyla pro mne otevřena ... Lidé jsou zvyklí dívat se na člověka a hodnotit ho tak, jako by byl neustále takový, jak jej jiţ jednou poznali. Přicházeli ke mně dřívější přívrţenci a shledal jsem, ţe ve svých teoriích neudělali ţádný pokrok a holdují instinktivně několika ideám, které ani nepromýšleli, ani nepochopili. Vnitřně jsem se jiţ dávno odloučil ode všech stranických směrů, navenek jsem musil trpět, ţe se mi lidé svěřovali. Při své literární dráze jsem nemohl vyvrátit mínění, které o mně lidé měli, neboť bych se tak znemoţnil v této jediné oblasti a veřejným projevem své vnitřní přeměny bych zcela pozbyl své literární popularity...“ Závěr tohoto dopisu je bezpříkladně cynický. Sabina jednak prohlašuje, ţe „jiţ před léty se mi staly lhostejnými a dokonce protivnými snahy demokratické strany tím, ţe si osobuje právo poţadovat, aby se člověk obětoval pro nejasnou, skutečnosti odporující ideu, která u nás ani neodpovídá přesvědčení lidu,“ jednak se odvolává na rodinu, kterou nemůţe nechat zahynout — a proto z toho činí závěr: „Domnívám se, ţe své úplné znalosti poměrů a osobností právě tak jako svých bohatých zkušeností mohu lépe vyuţít způsobem, který mne nejen ochrání před věčně naléhajícími starostmi, ale bude také vhodný k tomu, aby ochránil ohroţení klidu v Čechách, alespoň v oněch oblastech, kde by mohl být ohroţen agitací.“ Takţe Sabina bude vlastně zachráncem klidu v Čechách, c. k. vídeňští ochránci pořádku uţ nemusí mít starosti. Ţádá pouze, aby mu bylo „poskytnuto tolik prostředků,“ aby „mohl vystupovat ve společnosti.“ Jen tak se můţe dostat ke zdroji informací, zatím — poněvadţ je bez peněz — „je mi znemoţněno proniknutí k největší části oněch vnitřních prostředků, jeţ zde podporují vnější propagandu.“ Je to lest nebo jidášská nabídka? Má jeho otřesné prohlášení (ţe změnil smýšlení) zmást rakouskou policii nebo je pravdivé? Prý se musel před bývalými známými a spolubojovníky přetvařovat, aby nepozbyl popularity ...
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206681
Vymáhá peníze a slibuje, ţe bude dobře slouţit. Jsme svědky „čestné lsti“ (dá-li se to takhle sabinovsky formulovat) jako u Jeníka v Prodané nevěstě — nebo zrady? Peníze, peníze ... Za kaţdou cenu? „Peníze k penězům! Kdo jich nemá, nechť se stará ... Nehleďte na moudrost, ale staňte se chytrým a překonáte světy! I já jsem býval nepraktickým pošetilcem, ale teď, co jsem se na reální půdu postavil, vysměju se celé Evropě ... Věř jen v peníze, vaţ si jen toho, kdo jich má — a kdo jich nemá, tím povrhuj.“ Zajímavý úryvek. Cynická filosofie, připomínající Sabinovo konfidentské prohlášení, určené rakouské policii. I tam se říká v úvodu, ţe kdysi se „oddával neplodnému idealismu“, teprve „strasti“ od základu změnily jeho smýšlení a „naučily mne zaměřit pozornost ke skutečnosti“. V konfidentském prohlášení se tedy zaměřil na skutečnost, v právě citovaném úryvku se „postavil na reální půdu.“ Jinými slovy řečeno totéţ. Z čeho je onen úryvek? Pochází ze Sabinovy knihy Věčný ţenich. Vypráví o pantátovi Stoklasovi, který má dva syny: Macka a Racka. Pantátova manţelka se jmenuje Háta. Macek je hloupý ... Připomíná to půdorys Prodané nevěsty? Její rozvrţení osob? Jistě. Kdysi na to upozornil Zdeněk Nejedlý, aniţ však z toho vyvodil to, co zamýšlíme my. Také v Prodané nevěstě existuje Háta a dva synové, z nichţ Vašek je hlupák. Jak v opeře, tak i v románu vystupuje dohazovač, v opeře Kecal, tady Barnabáš Čamrda. Kdyţ v tomto románu skládá pan Franc báseň, tvoří strofy: „Labutičko, jak se ti to /na té vodě plo-plo-plo-plo-plová,/ nade mlýnem, pode mlýnem, /Kloklo-klo-klo-klokova/.“ V závěru vyprávění se tu objeví dokonce Mařenka, na jiném místě má malíř Kudrna vystupovat jako přestrojený Indián a Martin zas vzpomíná na jednoho člověka, který se nechával denně zašít do medvědí kůţe, a on, Martin, ho vodil na řetízku po vsi. Ten vám bručel jako ţivý medvěd a všecko tak dělal, ţe jsem se
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206681
někdy aţ sám bával. Pravil mi, ţe se učil dva měsíce medvědem u toho, od něhoţ kůţi koupil ... vydělával hezké peníze.“ A jsme opět u peněz. V Prodané nevěstě se všechno točí kolem 300 zlatých, za které má Jeník prodat svou dívku, — i tady, v románě, běţí o peníze: „Věř jen v peníze ...“ Takové je Sabinovo heslo v této době. Kdy to bylo: román Věčný ţenich vycházel sešitově a předmluva je datována 10. března 1858. Na zadní straně druhého sešitu zahlédneme poznámku, ţe třetí sešit vyjde 30. července 1858. Kniţně vyšel román aţ v roce 1863. Můţeme proto předběţně uzavřít: jako konfident začal Sabina slouţit v červenci 1859. Libreto Prodané nevěsty vzniklo kolem roku 1863, její základní myšlenkový půdorys kolem roku 1858. „Kryptogram“ opery je tedy rozluštěn. Ve Věčném ţenichovi je zárodek Prodané nevěsty — nejen postavy (Háta, dva synové, dohazovač, Mařenka, přestrojený Indián, člověk v medvědí kůţi) a detaily (koktavé rýmování pana France), ale především hlavní idea: běţí o peníze. Kdybychom chtěli věc zjednodušit, mohli bychom říci: poněvadţ román psal Sabina v době, kdy ještě prokazatelně neslouţil rakouské policii — nemohl jím obhajovat svůj čin, svou budoucí zradu. A protoţe myšlenku, kterou napověděl ve Věčném ţenichovi, rozvádí potom v libretu, pokračuje vlastně Prodaná nevěsta v řešení otázky, která Sabinovi v posledních letech vězela v hlavě a kterou si uţ poloţil dříve: jak peníze působí na člověka, jak mohou ovlivnit jeho činy. Ano, je to tak správně, a přece ... Abychom byli spravedliví: lest, jakou provedl Jeník Kecalovi, v románě Věčný ţenich není. Ta je v libretu navíc. Je tedy moţné — nelze to vyloučit, ţe právě jí chtěl Sabina naznačit svou nevinu. Právem? Uţ jsme hovořili o jeho názorech mravních a z toho vyplývajících závěrech politických. Peníze a zase peníze, stát „na reálné půdě“, přetvářka — to byla
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206681