„Tady. Vemte si je někdo. Honem,“ pobídla jsem je. Vtom Mimi zapištěla a já jsem vyprskla smíchy. „Clarku, dáš si taky?“ nabídla jsem mu, když jsem za sebou zaslechla jeho smích. Blondýnce, která s ním seděla u stolu, totiž přistál promočený neopren přímo v obličeji. Ó ano. „Ne, měl bych už jít. Nejsem si jistý, kam tohle povede,“ pronesl stále se smíchem. „Vyprovodím tě.“ Jak jsme se proplétali mezi dvěma rozjařenými páry na verandě, všichni se s Clarkem rozloučili. Cestou k jeho autu jsem ho přistihla, jak nakukuje do garáže. „Co víš o tom autě?“ zeptala jsem se. „O chevroletu? No jo, ten je ve městě úplná legenda. Vídal jsem ho už jako malý kluk. Na takové auto se nezapomíná.“ „Celou garáž jsem ještě neprozkoumala – nevěřil bys, kolik je tam harampádí. Auto ale vypadá fakt dobře.“ „Maude s ním pravděpodobně jezdila k Bradymu, což je nejlepší automechanik ve městě. Vsadil bych se, že o něm mají ještě všechny záznamy.“ Došli jsme k autu a Clark si dovnitř odložil kufřík. Potom se opřel o dveře. „Mohl bych Bradymu zavolat a zeptat se na ně, jestli chceš.“ Shlížel na mě s nesmělým úsměvem, který jsem mu okamžitě oplatila. „Jsi moc milej, Clarku, ale nechci, aby sis kvůli mně dělal potíže.“ „To nejsou žádné potíže. Vážně. Mně to nevadí.“ „Neděláš to náhodou jen proto, aby sis v tom autě pak mohl zajezdit?“ poškádlila jsem ho. Jak jsem si mohla myslet, že jsou jeho vlasy obyčejně hnědé? Na slunci byly spíš tmavě kaštanové, s odstíny medu a rzi. Ve slaném vzduchu se mu mírně vlnily kolem obličeje. „Že si chceš sednout za volant?“ „Teď, když o tom mluvíš...“ Náhle ho přerušilo hlasité burácení motoru Hankova obrovského terénního pick-upu, který se vyřítil po štěrkové cestě zpoza domu. Hank vystoupil z auta s ladností, kterou získáte jedině tehdy, když jste na své tělo náležitě pyšní. Blonďaté vlasy měl sčesané dozadu a do čela mu spadalo jen pár uvolněných pramínků. Na místě si svlékl košili, pak vzal z korby několik jablek, a jak vykročil ke stodole, na malý okamžik se se mnou střetl očima. Když si ovšem všiml, že mluvím s Clarkem... Otočil se a zamířil přímo k nám. Clark se narovnal, přičemž se také nenápadně postavil blíž ke mně. Hankovy oči mě propalovaly jako dva lasery. Sjely mě od hlavy až k patě a zase zpátky takovým způsobem, že jsem musela polknout. Kdybych to totiž neudělala, doslova by mi ukápla slina.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206673
Zastavil se ani ne půl metru přede mnou. Vydržel se mi dívat do očí tak, jak to umí jen pohlední chlapi, kteří vědí, že stačí jejich pouhá přítomnost. Pak otevřel ústa, aby na mě konečně promluvil jako první! „Brej, Viv.“ Hotový básník. Neměla jsem slov. Chachá, jedno ano. „Brej.“ Zazubil se na mě a já přísahám, že jeden sluneční paprsek se prodral mraky a zasvítil přímo na něj, čímž zvýraznil rysy jeho nádherné tváře a prozradil mi, že krása má své lidské jméno a to jméno je Hank. „Ježišikriste,“ zaslechla jsem za sebou. Obrátila jsem se ke Clarkovi, který na nás hleděl s nesouhlasným výrazem ve tváři. „Nezlob se, Clarku. Znáš Hanka?“ nadhodila jsem a ustoupila, zatímco se ti dva navzájem odhadovali. „Jistěže ho znám. Malé město, vzpomínáš? Jak se vede, Hanku?“ „Brej, Clarku. Co to máš s ksichtem? Narazils do dveří?“ zeptal se Hank a začal žonglovat s třemi jablky, která držel. „Nenarazil jsem do dveří, já...“ Hank mu skočil do řeči. „Když jsem byl ve čtvrťáku na střední, tenhle kluk vběhl rovnou do prosklenejch dveří a rozbil si nos i brejle. To byla sranda! Stalo se to na jedný super párty, byli tam úplně všichni. Dokonce i Clark! Nikdy předtím jsem tě na žádný párty neviděl, a když už ses jednou ukázal, prošel jsi prosklenejma dveřma! Ještě teď se tomu musím smát!“ Clark se uchechtl. „No jo, to byla vážně legrace.“ Ale jeho oči se nesmály. Připadalo mi, že bych se měla smát také, když se smějí oba dva, ale nějak jsem nemohla. Několik vteřin nato se smál už jenom Hank. Pak přestal žonglovat a řekl: „Tyhle jsem přivezl pro koně. Chceš jim je zkusit dát sama?“ Hodil mi jedno jablko a já jsem ho chytla. „Jasně. Jenom vteřinku.“ Otočila jsem se ke Clarkovi. „Díky, že ses dneska stavil. Opravdu si tvojí pomoci vážím.“ Rozvážně se na mě podíval. „Dej mi prosím vědět, až dostaneš nabídky od stavebních firem. A nezapomeň se mnou všechno probrat, než se pustíš do přestavby.“ Zmateně jsem zamrkala. To jsme jako zpátky tam, kde jsme byli? „Viv! Pojď už!“ zavolal na mě Hank, který se pozpátku vydal ke stodole a lákal mě prstem. „Hezky si užij návštěvu, Vivian,“ pronesl Clark, nastoupil do auta a odjel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206673
Když jsem přecházela dvorek směrem ke stodole, všimla jsem si, že mí čtyři kamarádi tiše sledují, jak jdu za Hankem. Do stodoly jsem se ovšem nedostala, protože ještě před ní jsem se tak rozkýchala, že jsem téměř dvě minuty nemohla přestat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206673