vkročí do salonu nebo do kuchyně, aby se podívala na tu spoušť, vyndá všechno oblečení ze šatny a začne ho cpát do velkých plastových pytlů. S velkou námahou sejde ze schodů, je to spousta šatstva. Dá je do auta. Vyrazí na místo, kde se shromažďuje pomoc pro uprchlíky. A všechno tam odevzdá. Poté se vrátí do vily. Prochází kuchyní, kde panuje naprostý chaos, jde do salonu, rozhlíží se a zjišťuje, co všechno si odnesli. Vrátí se do ložnice, vezme velkou koženou tašku, kterou kdysi dávno nosila, když jezdila na víkendy k rodičům, a hodí tam pár věcí. Jenom to nejnutnější. Pak si oblékne kabát a s naprostým klidem sejde po stejných schodech, kudy před chvílí opustili dům lupiči a její oblečení. Pomyslí na svou kamarádku Taniu, která žije v samém srdci historického centra, v labyrintu celém z kamene. Pomyslí si, že chce vidět to, co neexistuje. Pomyslí si, že do té vily už nikdy nevkročí. A tak to i udělá. Milka mi podá náušnice. Už jsem zaplatila a vypila výbornou kávu, kterou mi připravila. Jak se ty náušnice zachránily? zeptala jsem se jí. Měla jsem je ten den na uších, odpoví. Jestli je ztratíš, netrap se, už přežily víc, než je zdrávo.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206650
v bosně
Zdi se staví proto, aby zadržely moře, není to tak? Nebo aby zastavily nepřítele. Je poledne a kameny se potí v srpnovém žáru, potí se stromy a potí se slunce. Před nimi zastavili na hranici nákladní vůz, vezl dvaadvacet mrtvých kůzlátek. To je kontraband, řekl Fabio; Eloísa je jedno po druhém počítala a divila se, že je nezmrzačili, dokonalá těla, jenom staže ná z kůže. Dva celníci je vykládali, první držel zvíře za přední nohy, druhý za zadní, a hned je házeli do odpadního kontejneru, dvaadvacet, jejich tvářičky byly netknuté. Byla to ještě mláďata, cenné maso, kolik by to asi bylo kilo gramů? Měli bychom být vegetariáni, řekne Eloísa Fabio vi. Když ta pomalá operace skončila a vozidlo se konečně vyprázdnilo, pohlédli dovnitř a spatřili krev, a stejně tak na asfaltu a v kontejneru. Matka Eloíse často opakovala jedno Šalamounovo přísloví: „Radostné srdce prospívá jako lék, ale ubitý duch vysušuje kosti.“ Pomyslí si, že ta kůzlátka se nestihla vysušit. Šťastná to stvoření. Cestují do Mostaru v Bosně a Hercegovině. Emblematické místo, řekne Fabio a vypráví jí o mostu, o tom
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206650
překrásném mostu, který symbolizuje křesťanskou a muslimskou kulturu a který byl za války rozbombardován. Od hranice je to jen pár hodin. Poté, co ji překročí, už na bosenské půdě, se na chvíli zastaví ve městě Neum a dají si minerálku, která je osvěží po tom dlouhém čekání s pasy v ruce a po spletitém výjezdu z Chorvatska. Utřou si pot z tváří, nasáklí aromatickou vlhkostí, horkem a sluncem. Když Fabio mluví, dostávají jeho oči trochu zahloubaný výraz a přivírají se, poté nakloní hlavu doleva, jako by kaž dé slovo zasloužilo zvážit. Po cestě do Mostaru je moc pěkné městečko, řekne jí, na chvíli se tam zastavíme, je celé z kamene a nemá víc jak sto obyvatel, bude se ti líbit. Eloísa se obává, že se její zájem o Fabiova slova a jeho snahu udělat z ní někoho, komu není cizí údiv a zvědavost, rozplyne, neboť její mysl vězní zbytečné vzpomínky. (Zvuk klíče v den, kdy jí ho Juan vrátil. Tiché cvaknutí toho lehkého kovu. To už se stalo, přihodilo se to před několika měsíci v Chile, řekne si Eloísa, nemá to nic společného se starobylými vesnicemi ani s válkou na Balkáně. Ale ten obraz se úporně vrací: klíče od bytu, které Juan nosil v kapse, byly symbolem toho, že tam sám patří. Dokud měl Juan klíče od mého domu, byla jsem Juanova; ale Juan mi je vrátil.) Právě tohle tiché cvaknutí přeruší Fabiova slova, a momentálně nejen jeho slova, ale i její výjimečnou otevřenost, díky níž neodmítla, když ji pozval, aby strávila několik dní ve vile jeho rodiny v Toskánsku, a později navrhl, aby podnikli tuhle cestu jeho malým fiatem po Balkáně. Řeka se Eloíse líbí, má oči jen pro ni, je svěží, zelená a křišťálová, je dokonalá. Jde si svou vlastní cestou.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206650