„Takže jste toho muže spatřila, když jste přecházela přes most?“ „Vůbec bych ho nezahlídla, kdyby Micky nezastavil a nezaštěkal na něj. Byla šílená mlha a nebylo vidět dál než ke statku Grindellových, kde silnice zahýbá k řece. Tam parkovala ta dodávka. Byla černá, možná tmavě modrá, a měla otevřené dveře. Křikla jsem na Mickyho, ať sebou hodí, a pak jsem uviděla toho chlapa. Byl v předklonu, zády ke mně, a táhl něco, co vypadalo jako pytel uhlí.“ „Zavolala jste na něj?“ „Proč bych to dělala? Copak jsem tušila, že vláčí mrtvého kněze?“ Znechuceně se otřásla a pokřižovala se. „Kdyby na hlavě neměl tu čapku, ani bych se nezastavila a nejspíš bych na všechno brzy zapomněla. Jenže když jsem si všimla, jak je vymóděný, prostě jsem se zarazila a musela jsem si ho pořádně prohlídnout.“ „Myslíte tu špičatou čapku, o které jste vyprávěla detekti vu O’Donovanovi?“ Paní Rooneyová odvětila: „Správně. Při pohledu na ni jsem si vzpomněla na oslovské čepice, které nás nutili nosit ve škole, kdykoli jsme udělali chybu při počítání.“ „Detektiv O’Donovan tvrdí, že jste tomu muži prý na chvíli viděla do tváře.“ Paní Rooneyová stiskla rty a přikývla. „Jak už jsem řekla tady tomu vašemu: byl to velký chlap, tlustý, ale takovým tím roztomilým způsobem, jestli mi rozumíte. U Svatého Patrika ve Fermoy mají obraz zástupu andělů a cherubínů, a právě to mi připomněl. Cherubína.“ Katie vylovila snímek, na němž byl Brendan Doody při křtu, a podala jí ho. „Poznáváte tohoto muže, toho zakroužkova ného?“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206624
Paní Rooneyová si nasadila brýle bez obrouček a upřeně se na fotografii zadívala, jako by do ní chtěla pohledem vypálit díru. „Ne, tenhle to podle mě určitě není.“ „Jste si jistá?“ „Nikdy jsem ho neviděla. Nikdy.“ „Takže to není ten muž ve špičaté čepici, kterého jste zahlédla v řece?“ „Ne. Tamten byl mnohem větší.“ Katie jí dala druhý snímek. „A co tenhle?“ Paní Rooneyová na ni netrpělivě pohlédla. „Tohle je ten samý chlap, kterého už jste mi ukazovala. Ani tohohle, ani tamtoho jsem v řece neviděla.“ „Dobrá,“ řekla Katie. „Pošlu za vámi kreslíře a vy mu toho vašeho cherubína popíšete, budete tak laskavá? Vaše svědectví je pro nás neskutečně důležité, Margaret. Jste zatím náš jediný svědek, jediný člověk, který ví, jak vrah vypadá.“ „A co je s tímhle chlapíkem?“ zeptala se paní Rooneyová a vrátila Katie snímky Brendana Doodyho. „Co má s tím vším společného?“ „On?“ prohodila Katie. „Kéž bych věděla.“ Paní Rooneyová vzala do náruče svého psa a soustředěně na Katie hleděla, jako by měla komisařka každou chvíli říct něco nesmírně hlubokého. Nakonec se paní Rooneyová natáhla a dotkla se Katiiných vlasů. „Na to, abyste se honila za vrahy, jste moc hezká. Radši byste měla uhánět manžela, děvče.“ Poprvé za velice dlouhou dobu Katie zahořely tváře. „Děkuju,“ řekla. „Určitě se na to vrhnu, až budu mít čas.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206624
16 Cípal se sehnul, vzal otce Quinlana do náruče a zvedl ho. Knězovy ruce a nohy se houpaly ve vzduchu, jako když Krista spustili z kříže. Cípal kněze poodnesl a nahého jej položil do hluboké prázdné vany. Otec Quinlan si uvědomoval, že ho obklopují chladné smaltované stěny, ale ať mrkal sebevíc, neviděl nic než mléčně bílou mlhu. Připadalo mu, jako by měl v uších chomáče vaty. Netušil, kde se nachází ani co tam dělá. Klepal se zimou, a když pohnul rozbolavělýma rukama a objal se, aby se zahřál, nahmatal husí kůži svého povoleného břicha. Pochopil, že na sobě nemá oblečení. Opravdu se to děje? Je vzhůru, nebo se mu to celé jenom zdá? Slyšel, jak sbor zpívá „Credo in unum Deum“ z Mozartovy Mše v C moll, a bylo tudíž docela dobře možné, že usnul v kostele. To by pak ale nebyl nahý, ne? Takže musí snít. Nebo je mrtvý. To je ono. Jeho tělo pravděpodobně leží ve studené zadní místnosti pohřebního ústavu Jerha O’Connora, připravené k balzamování, a ten zpěv je obyčejná náladová hudba linoucí se z obřadní síně, aby měli truchlící příbuzní alespoň nějakou útěchu. To znamená, že pravda je obojí: je mrtvý, a ještě k tomu sní. Mají mrtví sny? Je to vůbec možné? Ale — „Jak se cítíte, otče?“ zeptal se Cípal jemnějším, smířli vějším tónem. „Už pro vaše dobro doufám, že jste pořád omámený.“ „Kde to jsem?“ zašeptal otec Quinlan. „Jsem mrtvý?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206624