XVII „Po pivu fleky nezůstanou, po kořalce taky ne, zato po vínu jo!“ Farář Peiper nepřestával nadávat. Stál v podvlékačkách a košili u výlevky a drhnul si bílý ornát velkým rýžovým kartáčem a kusem mýdla. „A navíc jsem si zamazal zrovna kříž! Jestli se mi to nepodaří vypucovat, uvidí v tom různí pitomci a svíčkové báby znamení! Už takhle padáme pod tíhou znamení, na to my si potrpíme, tak co k nim ještě přidávat?“ Díval jsem se na něj a nic jsem neříkal. Seděl jsem v koutě kuchyně na rozviklané židli s potrhaným slámovým výpletem. V místnosti panovalo dusné horko a pach pomyjí, ztuhlého omastku, rozlitého mizerného vína. Stovky prázdných láhví se válely všude možně, do hrdla asi deseti z nich zastrčil kněz svíčky, které stáčely své nejisté plamínky ke stropu. Peiper přestal drhnout roucho a zlostně ho odhodil na dno výlevky, potom se obrátil. Pohlédl na mě udiveně, jako kdyby na mě zapomněl a teprve teď mě uviděl. „Brodecku, Brodecku… Dáš si skleničku?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ty ji zatím nepotřebuješ, máš štěstí…“ Hledal láhev, ve které ještě zbylo nějaké víno, spoustu prázdných za nesladěného křišťálového cinkotu odsouval, až nakonec našel tu správnou. Popadl ji za hrdlo, jako kdyby mu šlo o život, a nalil si. Vzal sklenku oběma rukama, pozvedl ji do výše obličeje, usmál se a vážným hlasem plným ironie řekl: „Toto je kalich mé krve, vezměte a pijte z něho všichni!“ Naráz obsah vyzunkl, udeřil dnem o stůl a halasně se rozesmál. Zastavil jsem se u něho hned potom, co jsem byl na radnici, jak mě požádal Orschwir, poreferovat o stavu své Zprávy.
98
Brodeckova zpráva Zlom.indd 98
10/29/14 10:53 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206623
Ten večer se noc snesla na vesnici, jako když sekyra dopadne na špalek. Během dne se velká mračna, která připlula od západu, nahromadila nad naší kotlinou, kde je hory chytily do pasti, a začala se točit dokola jako šílená, až je kolem třetí odpoledne rozčísl prudký ledový vichr od severu. A z jejich otevřeného břicha se začal sypat hustý sníh, nesčetné umíněné vločky v těsném sevření jako odhodlaní vojáci nekonečné armády se zachycovaly všude, na střechách, na zdech, na dlažbě, na stromech. Bylo 3. prosince. Všechen dosavadní sníh nestál za řeč. To jsme věděli. Kdežto tenhle dnešní, to už nebyla žádná legrace. Byla to první pořádná vánice. Přijdou další a v jejich společnosti budeme muset žít až do jara. Zungfrost – „Zamrzlý jazyk“ – rozsvítil před radnicí dvě světla po obou stranách dveří. Odhraboval sníh velkou lopatou, odhazoval ho do stran na hromady a vytvářel tak jakýsi zákop. Oblečení mu zbělelo a vločky, které se mu na něj lepily, připomínaly peří. Podobal se velké slepici. „Nazdar, Zungfroste!“ „Na… na… nazdar Bro… Brodecku! Vi… vi… vi… vi… děl jsi, co to… toho na… na… napadlo?“ „Jdu za starostou.“ „Já… já vím. Če… če… čeká tě na… nahoře.“ Zungfrost je o pár let mladší než já. Pořád se usmívá, ale není to žádný prosťáček. Když se člověk podívá líp, mohl by ten jeho úsměv klidně být úšklebek. Jednou kdysi dávno mu takhle ztuhl obličej, ztuhlo mu všechno, tvář, úsměv i jazyk. Bylo mu nějakých sedm osm let. Taky byla zima a pořádně tuhá. My všechny děti z vesnice, malé i větší, jsme byly v jednom ohybu Staubi, která ten rok celá zamrzla. Klouzali jsme se po ledu. Strkali jsme se. Smáli se. A pak najednou někdo, neví se kdo, hodil Zungfrostovu svačinu – plátek špeku se skrojkem chleba – daleko na led, asi metr nebo dva od druhého břehu. Chlapec koukal, jak jeho svačina letí a letí, a rozplakal se, po tvářích se
99
Brodeckova zpráva Zlom.indd 99
10/29/14 10:53 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206623
mu koulely veliké tiché slzy, kulaté jako bobule jmelí. My ostatní jsme se všichni smáli. A pak jeden z nás nadhodil: „Přestaň bulit a dojdi si pro ni!“ Rozhostilo se ticho. Všichni jsme věděli, že tam, kam svačina dopadla, je led nejspíš tenký, ale nikdo nic neřekl. Čekali jsme. Chlapec chvíli váhal a pak, možná kvůli té výzvě a aby ukázal, že mu nechybí odvaha, nebo možná jednoduše protože měl velký hlad, se zvolna vydal po čtyřech po ledu a my zatajili dech. Posadili jsme se na břeh vedle sebe a dívali se na něj. Lezl kupředu jako nějaké zvířátko, obezřetně, a bylo jasné, že se snaží nadlehčovat, i když asi stejně moc nevážil. Jak se ke svačině blížil, naše parta se otřepala a začali jsme ho povzbuzovat skandováním ve stále rychlejším tempu. Ve chvíli, kdy natáhl ruku po chlebu se špekem, se to pod ním prolomilo. Led ucukl jako ubrus stažený hbitě ze stolu a on bez výkřiku zmizel v říční vodě. O pár minut později ho pomocí velkého bidla dostal ven starý Hobel, lesník. Zrovna byl někde poblíž a přivolal ho náš křik. Chlapec měl obličej bílý jako tvaroh. I rty mu zbělely. Oči měl zavřené a usmíval se. Mysleli jsme, že je mrtvý. Zabalili ho do dek a kůži mu třeli alkoholem a on se po pár hodinách probral. Žilami se mu zase rozproudil život a tvářemi krev. První, o co požádal, byla ta svačina, ale když to říkal, klopýtal o každé slovo, jako by mu ústa zamrzla v ledovém proudu vody a polomrtvý jazyk zůstal lapený pod ledovou houní. Od té doby se mu říká jen přezdívkou Zungfrost. Nahoře v patře jsem slyšel hlasy vycházející ze zasedacího sálu. Srdce se mi rozbušilo trochu rychleji. Nadechl jsem se, sundal čepici a zaťukal na dveře, než jsem vstoupil. Zasedací sál je rozlehlý. Dokonce bych řekl až moc velký na to málo, co se tam odehrává. Je z jiných časů, z dob, kdy se bohatství obce poměřovalo proporcemi veřejných budov. Strop se ztrácí v nedohlednu. Po stěnách, jen vybílených vápnem, visí starodávné mapy, zarámované pergameny, na nichž se
100
Brodeckova zpráva Zlom.indd 100
10/29/14 10:53 PM Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206623