Její padák to neslo k hustému lesu. Přiblížil jsem se. Do kontaktu se zemí zbývalo Kate asi půl minuty a já se modlil, aby stihla přistát na otevřeném prostranství a nevletěla mezi stromy. Tak jako tak ji ale čekalo nekontrolované přistání a hrozily jí zlomené kosti – a při nárazu do stromu možná i něco horšího. Krátce jsem z ní spustil oči a prohlédl si volné prostranství pod námi. Všem už došlo, že je něco zatraceně v nepořádku, viděl jsem postavy běžící za Kate a jejím volně unášeným padákem. Taky jsem přes pole viděl uhánět sanitku, která je vždycky přistavená poblíž. Kde byl Chalíl? Kate dopadla na zem asi dvacet metrů před krajem lesa, a než zmizela pod slehlým padákem, stihl jsem zahlédnout, že dopadla tvrdě a vůbec se přistání nepokusila změkčit. Sakra! Prudce jsem dosedl, povolil nohy v holenou, udělal parakotoul, vyskočil na nohy, odhodil záložní padák a sprintoval za Kate. Proletěl jsem zástupem, který se kolem ní shromažďoval, a křičel jsem: „Z cesty! Ustupte!“ Hlouček mi uvolnil cestu a já za několik vteřin klečel u svojí manželky. Se zavřenýma očima ležela na zádech. Tvář měla až na pramínky krve mrtvolně bledou. Po ráně pěstí krvácela ze rtů a nosu, rána na krku taky krvácet nepřestala. To znamenalo, že Kate ještě bije srdce. Velkou silou jsem jí pod zraněním přitlačil krkavici a krvácení přestalo. Prsty jsem nechal přitisknuté na tepně a druhou rukou zkoušel nahmatat pulz. Manželčino srdce bilo jako splašené, aby vykompenzovalo úbytek krve a zpomalilo pokles krevního tlaku. Ještě pár minut a žádná krev, kterou by mohlo hnát, už mu nezbude. Přiblížil jsem tvář k její: „Kate!“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206607
Bez odpovědi. Položil jsem jí ruku na srdce, cítil, jak pádí, a viděl, jak se jí hruď zdvihá mělkými nádechy. To nebylo dobré. Dav kolem mlčel jako zařezaný, jen nějaký chlápek za mnou se zeptal: „Co se to sakra stalo?“ Ohlédl jsem se a uviděl blížící se sanitku. Zastavila tři metry od nás. Vyskočili z ní dva ošetřovatelé s nosítky a zdravotním vybavením a rozběhli se k nám. „Prořízlá tepna!“ zavolal jsem na ně. Zas jsem se obrátil na Kate a řekl: „To bude v pořádku. Neboj se, zlato. Musíš se držet, Kate. Drž se.“ K záchranářům se připojila řidička sanitky. Zhodnotit situaci jim trvalo jen okamžik. „Nepovolujte tlak,“ nařídil mi jeden z nich. Druhý zasunul Kate do krku dýchací trubici. První jí zatím změřil krevní tlak, zkontroloval, jak dýchá, a pak jí do jedné ruky zavedl kapačku s fyziologickým roztokem a do druhé s něčím dalším. Jeho kolega připojil k trubici jakýsi pytel, kterým jí začal vhánět vzduch do plic. Krátce si vyměnili názory na to, jestli jí znehybnit krk límcem, ale usnesli se, že s přeseknutou krkavicí by to bylo moc riskantní. Přetočili Kate na bok a řidička pod ní vsunula páteřní desku, aby ji na ni ošetřovatelé mohli zas spustit a znehybnit ji popruhy. Rychle ji pak i s deskou zvedli na pojízdná nosítka a převázali dalšími popruhy, já při tom celou dobu tlačil na tepnu. Řidička nosítka na jednom konci přizvedla, aby Kate měla nohy výš než hlavu. Ošetřovatelé si nebyli jistí, jestli smím s pacientkou jet, když sám do nemocnice nemusím. Vytasil jsem se s odznakem: „Příslušník federálních složek. Jedeme.“ Ani ne za minutu jsme všichni seděli v sanitce, která se tak rychle, jak jen to šlo, hnala přes nerovné pole. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206607
Ošetřovatelé – jmenovali se Pete a Ron – svými zachmuřenými výrazy potvrzovali moji prognózu. Stál jsem nad Kate, držel jí prsty na krku a Pete s Ronem ji zatím vyřezávali z kombinézy a rychle hledali další komplikace. Nenašli nic, co by bylo vidět na první pohled, ale nahlas spekulovali o zlomených kostech a vnitřních zraněních. Za těch dvacet let, co dělám policajta, jsem už tohleto všechno (nebo skoro všechno) mockrát zažil a zoufalé pokusy zachránit něčí život jsem vždycky vnímal jakoby z odstupu, dokonce i když jsem sám ležel na ulici a krvácel ze tří průstřelů. Ale teď… teď jsem visel na každém manželčině nádechu. Ošetřovatelé zřejmě usoudili, že je Kate stabilizovaná, takže jí na hruď přilepili elektrody od EKG a nahodili obrazovku. „Sinusový rytmus v normálu… ale máme tu tachykardii, přes sto čtyřicet.“ Nezeptal jsem se, co to znamená, ale jednu otázku jsem měl: „Jak daleko je to do nemocnice?“ „Za deset minut tam snad budeme,“ odpověděl Pete. „Jste v pořádku?“ zeptal se mě Ron. „Nic mi není.“ „Přistál jste tvrdě. Nepotřebujete si odpočinout?“ nadhodil. „Tlak můžu udržovat já.“ „Je to moje manželka.“ „OK.“ „V její kombinéze,“ upozornil jsem je, „najdete odznak FBI, pistoli a možná mobil. Budu je potřebovat.“ Pete zbytky kombinézy prohledal a vytáhl pouzdro s odznakem. Předal mi ho a řekl: „Pistole ani mobil tam není.“ Uložil jsem si pouzdro do kapsy. Mobil si s sebou možná nebrala. Ale pistoli měla určitě. Na kraji volného prostranství jsme najeli na polní cestu. Řidička zapnula majáček a sirénu a sanitka vyrazila dopředu. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206607