milovaná Markétko… Bohuţel, nemohu být u tebe pořád, jak se patří na tvého muţe. Aţ nás Vojtěch oddá, pak mi ho vrátíš, protoţe pak uţ budu tvým ochráncem já a ty uţ jeho ochranu potřebovat nebudeš!“ Do Markétiných očí vstoupily slzy a vděčně se ke Krásovi přivinula. Pak obtočila nůţ drahou stuhou, kterou přiváţeli kupci z dalekých zemí, a pověsila si ho na krk: „Budu ho nosit pořád u sebe – snad mi přinese tolik štěstí jako tobě!“
*** *** *** Emma prošla kolem kníţecího stolce na vyvýšenině Ţiţi a vešla do biskupského paláce; biskup Vojtěch ji uţ očekával. Po běţném zpovědním rituálu si kněţna sedla na nabídnutou ţidli a biskup si sedl proti ní. „Adalberte…,“ oslovila Emma biskupa, ale ten ji ihned přerušil. „ Pro tebe vţdy jenom Vojtěch, kněţno,“ řekl laskavým tónem a mírně se před kněţnou uklonil na znamení úcty, „svaté jméno, které jsem přijal po svém biřmovním otci, je určeno těm, kteří mi nejsou tak blízcí jako ty!“ Emma se usmála. Velice si váţila tohoto muţe, který seděl před ní. Byla hrdá na to, ţe jeden z nejučenějších muţů své doby s ní rozmlouvá jako se sobě rovnou, co se týče vzdělání a rozhledu. Teoreticky byli příbuznými, i kdyţ ne pokrevními: Vojtěch po matce a její muţ Boleslav po otci byli bratranci, a Vojtěch tak byl vlastně jejím švagrem z druhého kolena. Ale to nebylo podstatné. Podstatnější byla vzájemná úcta, kterou si oba navzájem prokazovali. „Jsem šťastna, ţe jsi opět ve své rodné zemi, Vojtěchu,“ usmála se Emma, „velice jsi nám tu chyběl…“ Vojtěch se poněkud ušklíbl a nevěřícně potřásl hlavou: „Moţná ţe tobě, kněţno, ale určitě ne většině lidí v této zemi…“ „Nejenom mně, Vojtěchu. Křesťanství sice pomalu, ale přece jenom zapouští kořeny i v této zemi. Můj muţ i další velmoţové jsou přece věřící křesťané a kněţí, kterých je i tvojí zásluhou v zemi stále více, získávají pro víru
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206589
v pravého Boha stále více obyčejného lidu. Je tedy jistě jen otázkou času, kdy tu bude vzývání model a pohanství úplně vymýceno!“ Vojtěch opět nesouhlasně pokýval hlavou. „Kněţno, moţná vidím věci z jiného pohledu, neţ je tvůj. Procestoval jsem mnoho zemí Evropy, ale musím s nevolí konstatovat, ţe tato země je doposud rájem pohanství a bude trvat ještě mnoho desetiletí, ne-li staletí, neţ lidé budou věřit v jednoho Boha, toho, který je tím pravým a který přináší našim duším spásu a ne věčné zatracení.“ Kněţna se mu pokusila odporovat: „Zdaleka ne všude je křesťanství tak mocné, jak je tomu v Římě a v dalších zemích na sever od něj. Můj manţel, kníţe Boleslav – “ Vojtěch ji ale nenechal domluvit: „Tvůj manţel je jistě přesvědčeným křesťanem, ale jenom proto, ţe pochopil, ţe bez víry v pravého Boha bude on i jeho země vystaven útokům, jak se to děje pohanským kmenům na severu a východě císařství. Obodriti, Luticové nebo Prusové pořád odmítají křesťanství a kříţová taţení proti nim jsou na denním pořádku. I tak ale nechápu, kněţno – jak se jen mohl křesťanský kníţe spojit s pohanskými Lutici proti křesťanským Polákům?“ „To přece byla politická záleţitost, Vojtěchu.“ „Moţná ţe byla, kněţno, ale tvému muţi mnohem více uškodila, neţ prospěla… Celá křesťanská Evropa byla pobouřena tím spojenectvím!“ Emma neodpověděla. Ano, sama přesvědčovala svého manţela, aby do toho spolku, který i tak nepřinesl očekávaný prospěch, vůbec nevstupoval. Ale pro něj politické záleţitosti přesahovaly otázky církevní. Nebyl schopen – nebo ochoten? – dostatečně si uvědomit, jak silnou zbraň tímto spojenectvím vloţil do rukou svých nepřátel, kteří měli na dlouhá další léta proti němu silný argument, a to podporu pohanství proti křesťanství. „Ale i Uhři – ,“ snaţila se pokračovat kněţna, avšak Vojtěch jí opět skočil do řeči. „Kníţe Gejza je nakloněn přijetí křesťanství jako státního náboţenství, a jeho syn Vajko, který po něm jednou zdědí kníţecí korunu, je uţ teď naším
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206589
stoupencem. Síla vládnoucího rodu je u Uhrů nesmírná a lze očekávat, ţe naše víra bude mít v tomhle státě dveře otevřené dokořán, dozajista více neţ má zatím v kníţectví Čechů!“ Emma umlkla – byla si vědoma, ţe Vojtěch má pravdu. Aţ po chvíli se nesměle ozvala, aby pokračovala v dialogu: „Obávám se, Vojtěchu, ţe je důleţité, aby prosazování křesťanství bylo podřízeno zvykům míst, kde se provádí. Nemůţeme porovnávat tak odlišné kultury, jako je říše, Itálie s Římem nebo Uhry. Myslím, ţe v této oblasti je nutno postupovat velmi opatrně, protoţe násilí můţe přinést více škody neţ uţitku. Lidi je třeba pozvolna přesvědčovat, ţe jedině křesťanství přináší tu pravou víru a věčné spasení, a oni pak zajisté přistoupí k naší víře dobrovolně.“ „Nemohu s tebou souhlasit, kněţno,“ oponoval jí biskup. „Jak je moţné přistupovat mírně k lidem, kteří se vydávají za křesťany a přitom neuznávají nejzákladnější zásady křesťanství? Jak mohou lidé brát křesťanství váţně, kdyţ jejich kníţe, promiň, kněţno, prodává otroky bezvěrcům a Ţidům? A k tomu ještě – s jeho tichým souhlasem – se na trţištích rovnou pod jeho sídlem prodávají křesťanští zajatci!“ „Ty je přece vykupuješ, biskupe, vlastními penězi je vykupuješ…“, snaţila se mu vmísit do řeči Emma, ale svou pravdou rozohněného biskupa se jí uţ v jeho proslovu nepodařilo zastavit. Stál před ní jako sám Kristus a jeho slova šlehala kněţnu přímo do srdce. „Penězi, které získávám z desátků od velmoţů. A to jim na tom vadí nejvíc. Ale nikdo mi nezabrání, abych v této bohabojné činnosti nepokračoval – a třeba i proti jejich vůli. Nemůţeš se mi divit, kněţno, ţe jsem opustil zemi, kde se kněţí ţení a mají děti. Kněz má ţít v celibátu, jenom pro Boha, a nemarnit čas věcmi tak světskými jako jsou ţeny a děti. A velmoţové, místo toho, aby mě v mé snaze podpořili, tak poskytují těmto kněţím ochranu a dávají jim volnost. A oni sami? Mnohdy mají i více ţen, a pokud mají náhodou jenom jednu, s níţ jsou ţenatí, tak vedle ní si vydrţují ještě mnoţství jiných ţen jako své konkubíny!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206589