Otevřel jsem dveře. Máma vyšla na schody celá schoulená. Ale neměla v ruce skleničku, což mě v první chvíli překvapilo. Vydal jsem se k ní a nechal mumlajícího otce Dooleyho za sebou. Nepochopil mě. Nechtěl jsem se ani ohlédnout. Když už nebudu o otci Gregovi mluvit, třeba zmizí a spolu s ním i ty části mě samého, kterým nerozumím. Máma mě přišla přivítat na příjezdovou cestu. Přitáhla si mě v těsném objetí. Nic neřekla, jen mě sevřela. Neměla na sobě žádný mejkap, a i když z ní byly cítit cigarety, netáhnul z ní žádný alkohol. Namísto toho jsem při polibku poznal lehounký závan lehké koly. Přes rameno poděkovala otci Dooleymu a řekla mu, že mu zítra zavoláme. Když už jsme byli uvnitř a zavřela za námi dveře, položila mi obě ruce na tvář. Oči měla zavlhlé a zračila se v nich únava. „Proboha. Tušíš vůbec, co jsem si tu prožila?“ Ustoupila, otřela si oči a vedla mě do obýváku. „Nemáš zdání, co jsem si začínala myslet,“ pokračovala, „myslela jsem si, že jsi třeba mrtvý.“ Když mluvila, dívala se na podlahu za mnou. „Myslela jsem, že jdeš do práce. Ale pak zavolal otec Dooley, že ses tam vůbec neobjevil. Myslela jsem si, že jsi nahoře v posteli. Umíš si to představit?“ Chytila se pásku na županu. Jak ho tak sevřela, klouby na bledé ruce jí žlutě zasvítily. „Poprosil mě, abych tě zavolala k telefonu. Byl rozčilený. Měl jsi otevřené dveře, ale když jsme nakoukla dovnitř, nebyl jsi tam. Víš, jak jsem se vyděsila? Vůbec jsem to nevěděla. Vůbec. Komu jsem měla volat? Otec Dooley byl ještě pořád na telefonu. Nepřišel jsi do práce. Uplynul víc než jeden den. Nebo to snad byly dva dny? Vůbec jsem netušila, kde jsi, kam ses mohl podít. Nevěděla jsem, co dělat. Otec Dooley hned přijel.“ „Otec Dooley přijel sem? Co říkal?“
101
Zimni evangelium sazba.indd 101
19.5.2015 15:24:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206497
„Byla první, komu zavolal, však víš. Elena. Úplně první. Umíš si představit tu ostudu? Cos tam dělal? Proč jsi mi to neřekl?“ Zprudka vydechla. Okusovala si ret a upřeně pozorovala podlahu u mých nohou. „Ani jsem nevěděla, že tu nejsi,“ řekla mnohem něžnějším hlasem, „vážně. Umíš si představit, jak jsem se cítila?“ Otec Dooley a otec Greg dál tvrdili, že jsem v Nejsvětější Krvi vůbec nebyl. Lhali mámě přímo do očí. Otec Greg byl stejně tak vyděšený jako já. Máma mě objala. Zlehounka nás kolíbala. „Už mě nikdy neopouštěj,“ zašeptala mi do ramene. „Nesmíš ode mě taky odejít.“ „Teď jsem doma,“ řekl jsem. Přesně to chtěla slyšet a bylo to to nejjednodušší, co jsem mohl říct. Zdálo se to být přesně to, co si všichni přáli – pocit okamžité a neochvějné jistoty. Bylo fajn, když jsem to mohl konečně někomu poskytnout.
102
Zimni evangelium sazba.indd 102
19.5.2015 15:24:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206497
KAPITOLA 6
P
ár následujících dní jsme strávili s mámou v posteli a dívali se na filmy jako Život je krásný, Pan Smith přichází a Plná kapsa zázraků. Jestli předvídatelnost a spolehlivost jejich sladkobolných konců na člověka nezabírají jako sedativum, tak už nevím, co by mohlo zabrat. Když jich zkouknete pár za sebou, nabudete dojmu, že všechno, oč v životě usilujete, je mnohem snáz dosažitelné, než jste si dřív uvědomovali. Jako by se jednalo o výprodej v Macy’s a jediným problémem bylo dostat se dolů po 34. ulici dřív, než vám ty vaše sny vyprodají. Můj nový život však neměl začít úprkem dolů po Hlavní třídě, a máváním čepicí, aby všichni v kavárně a na poště věděli, že jsem po uši zamilovaný sám do sebe. Pořád jsem ještě měl jizvu na ruce, která se nedala odstranit, a v hlavě zněl hlas otce Grega. V neděli jsem zůstal chvíli ležet v posteli a poslouchal zprávy. Amerika vyhrávala válku proti terorismu, Karzáí v Kábulu byl náš člověk. Frank Capra mohl být pyšný. Slíbili, že už brzy zase nastolí pořádek. Když jsem pak sešel dolů do kuchyně, bylo už skoro poledne. Dřevěné prkénko bylo celé od mouky. Hned vedle velké mísy stála láhev s vanilkovou esencí a na kraji desky ležela rozevřená zbrusu nová tlustá kuchařka. Máma stála nad pánví a do rytmu syntetizátorové hudby osmdesátých let, která hrála ze sterea, tloukla dřevěnou měchačkou. Od boků po chodidla se lehce pohupovala. „Dneska mám nějaké pochůzky, ale nechtěla jsem odejít, dokud nevstaneš.“ „Co to děláš?“
103
Zimni evangelium sazba.indd 103
19.5.2015 15:24:17 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206497