(Hudba z walesu) trochou nadsázky lze říci, že Wales doposud čeká, až si jej Paddy Moloney zanese do svého pověstného cestovního diáře, stejně jako to kdysi učinil s Galicií nebo s kanadským Cape Bretonem. Země s keltským názvem Cymru přitom nabízí jednu z nejdramatičtějších ság o přežití, jakou historie mohla napsat. Ačkoli se v područí anglického trůnu nachází už od roku 1536, neztratil Wales nic z pradávné keltské kultury, jazyka, ani z unikátních tanců a čarovné hudby. Vesnickým festivalům udržujícím lidovou tradici se v Bretani říká festou-noz, ve Walesu gwyl werin a tanečním zábavám twmpath. I dnes jsou v oblibě taneční soubory a bardi zpívající ve velštině balady, hrdinské eposy a doprovázející se na národní nástroj harfu. Bujnost písním dodává originální triple harp, k níž se přidává středověký strunný nástroj crwth a především nepřeslechnutelné velšské dudy zvané pibacwd. Proč je řeč o Bretani? Protože velšská hudba má velmi blízko k bretaňské, stejně jako má blízko skotská hudba k irské, a protože Velšané mají za to, že ještě ve 12. století jejich hudba tvořila s bretaňskou jedno tělo a jednu duši. Tuto teorii posílila skupina Fernhill mimo jiné svým druhým albem Llatai (1998). „Když přijedeme do Bretaně, lidé tam písničky z našeho alba znají. My je ovšem objevili ve velšských zpěvnících,“ říká zpěvačka kapely a jedna z vůbec nejlepších ostrovních vokalistek současnosti Julie Murphy.
S
Julie Murphy a čekání na beránka Za zájem bývalé punkové bubenice s rudým přelivem o všechno velšské může láska. Jednoho dne vstoupila do Maidstonské umělecké školy SVĚTEM LIDOVÉ HUDBY A WORLD MUSIC
>> 99
HUDBA Z WALESU
POPELKA KELTSKÉHO HUDEBNÍHO SVĚTA
KELTSKÁ HUDBA
rodačka z anglického Essexu a po několika letech odtud vyšla velšská vlastenka, která se po boku dudáka Ceriho Rhyse Matthewse vydala do jeho rodiště, velšského přístavního města Swansea, a později na venkov do údolí Teifi. Stali se z nich široko daleko známí nadšenci velšské tradiční hudby, z Ceriho vyrostl uznávaný hráč na dudy, znalec archivů a vyhledávaný stavitel starých nástrojů, Julie se naučila nelehký jazyk, vstřebala místní zvyky a postupně objeJulie Murphy vila sílu svého hlasu. Příležitostně vystupovat začali uprostřed 80. let, kdy se k nim přidal flétnista zapálený pro bretaňskou hudbu Jonathan Shorland. Za nějaký čas Julii objevil Nigel Eaton, hráč na niněru ze skupiny Blowzabella. Podle francouzského mistra Valentina Clastriera je niněra nástrojovým outsiderem a hráč na ni je hudebním kamikadze. Clastrier ovšem očividně netušil, že Nigel Eaton dokáže tento klikou poháněný středověký nástroj nepřehlédnutelně začlenit do multikulturního hromobití Afro Celt Sound Systemu nebo mezi pákistánské hráče na buben dhol, které na albu Big Drum: Smal World vede Johnny Kalsi, a že si niněra v rukou citlivého doprovazeče Eatona získá mezi anglickými folkaři značnou popularitu. V Blowzabelle poskytovaly staré anglické a vlámské tance zrychlené balkánskými rytmy pro Eatonovy bláznivé nápady (například pro spojení bretaňských bombardů s akordeonem Andyho Cuttinga) dostatek prostoru. S koncem kapely, jejíž hráči se dnes setkávají při příležitostných koncertech, požádal Eaton Julii o spolupráci na zajímavém projektu Whirling Pope Joan. Spolu pak natočili i vynikající album Spin (1994), svobodomyslně postavené na velkém počtu nástrojů a stylů napříč rozmanitými kulturami. Julie zde zpívá starou anglickou baladu Searching for Lambs (Čekání na beránka), jednu z osudových písní svého života. „Nigelovou zásluhou jsem se albem Spin vrátila domů do Anglie.“ A potom se jí a Nigelovi dostalo nabídky Britské rady k reprezentaci v Pákistánu. Během deseti dnů projeli Julie a Nigel zemi a zastavili se až na pákistánsko-afghánských hranicích. Nedůvěru, kterou budila nesezdaná dvojice v muslimském světě, vyvažovala Eatonova niněra. „Hráva100 <<
SVĚTEM LIDOVÉ HUDBY A WORLD MUSIC
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206484
Fernhill, kapradí z Walesu V roce 1996 přišel Tim Healey z labelu Beatiful Jo Records za Julií Murphy, Cerim Rhysem Matthewsem a Jonathanem Shorlandem s nabídkou, aby se zúčastnili společné nahrávky s dalšími velšskými hudebníky. Povolali tedy Andyho Cuttinga a během studiových sessions se zrodilo album Ca‘Nos (1996) a skupina Fernhill. Tito vesměs uznávaní obroditelé velšské tradiční hudby dokázali dávat novou, vzrušivou atmosféru i písním a tancům z galicijských, bretaňských, irských či skotských krajů, atmosféru umocňovanou krásným hlasem Julie Murphy, Ceriho dudami a klarinetem a akordeonem Andyho Cuttinga. SVĚTEM LIDOVÉ HUDBY A WORLD MUSIC
>> 101
HUDBA Z WALESU
li jsme s místními muzikanty. Mají improvizaci v krvi a dokáží hrát celé hodiny. Však za námi chodili a říkali: ‚Vaše písničky jsou krásné, ale moc krátké!‘“ Zanedlouho Julie s Eatonem, a tentokrát i s Cerim Rhysem, zamířili do Ugandy a východoafrického Súdánu. K setkání se zpěvákem Abdelem Gadirem Salimem, ústřední postavou súdánské hudby, Julie řekla: „Nikdy předtím jsem netušila, že existují země, kde být hudebníkem představuje politický postoj, protože hudbou se vlastně stavíte proti hlavnímu proudu.“ Pod vlajkou Britské rady nakonec Julie procestovala dvacet zemí. Byla i ve Vietnamu, Jižní Africe, Palestině, zpívala v paláci svahilského krále, se skotskou skupinou Shooglenifty nadchla Řeky, v Londýně stála po boku keňského harfeníka Ayuba Ogady. Když k tomu přičteme, že v roce 1991 zpívala s Johnem Calem píseň The Farmer na soundtracku k filmu Beautiful Mistakes a zkusila i hip-hop s kapelou Tystion, dostaneme na zpěvačku velšské tradiční hudby nebývale široký záběr. Nemá to však nic společného s muzikantským megalomanstvím poplatným éře world music. Naopak, skromná matka dvou dětí je se svým vzácným hlasem pouze ochotná trmácet se za sedmero řek a sedmero hor (třeba i do Čech na festival Beltine, který se v roce 2002 konal pod zříceninou gotického hradu Valečov). Stala se zaslouženou vítězkou prestižní anglické hudební ceny Mercury Prize a folková legenda Norma Waterson, matka neméně výjimečné zpěvačky Elizy Carthy, tvrdí s jistotou, že „hlas Julie dnes nemá ve světě obdoby“. Když jí v roce 1999 konečně vyšlo vlastní album, Prut Harrington z rádia BBC vykřikl: „Julie, kde jsi se dodnes skrývala?“ Pokud přistoupíme na takto položenou otázku, odpověď zní: v kapele Fernhill.