Vráž Během velmi krátké doby mě otec poslal do sanatoria ve Vráži u Písku. To patřilo pojišťovně soukromých úředníků, kterou otec právně zastupoval, ale podobné ochranné akce dělalo mnoho různých podniků, pro mediky zejména zdravotnické ústavy nebo podniky. Sanatorium je bývalý zámeček Lobkowiczů, od nichž ho pojišťovna koupila. Starý kníže Lobkowicz tehdy v sanatoriu dlel, byl tam dlouhodobě ubytovaný a měl vlastní sestru. Sanatorium se skládalo ze tří budov. V malém zámečku byly umístěny kanceláře správy sanatoria, velká jídelna a společenské místnosti. Nevím, byly-li tam pokoje pro pacienty. Skleněným koridorem je zámek spojený s moderní budovou, určenou pro zdravotnické účely. Tam byly ordinace lékařů, rentgen a EKG, fyzikální terapie a své apartmá tu měl kníže Lobkowicz. Kníže, pokud mohu soudit, tu byl po staru řečeno pro senilitu, s nikým se moc nebavil, ale pohyboval se zcela běžně mezi ostatními pacienty, krásně hrál na klavír, ale nesnášel, když ho o to někdo požádal. S oblibou hrál Smetanovy skladby. Zajímavá osobnost, připadal mi podobný prezidentu Masarykovi. Vzhledem k tomu, že nás mediků tu bylo mnoho, moc práce jsme neměli, žili jsme si tu jako pacienti. Já jsem byl výjimkou, cítil jsem se neustále unavený a taky jsem tak vypadal. To vedlo jednu pomocnici k výroku, že ten mladý pan doktor, totiž já, je nemocnější než všichni pacienti. Sanatorium bylo určeno totiž pro nervově a interně nemocné a byli tu pro ty dva obory primáři, pro nervové Dr. Sax a pro interní Dr. Elis. Jinak je fakt, že toho, že jsem nemocný, si všimla jen pomocnice, ačkoliv ústav byl prošpikovaný primáři, lékaři a mediky. Zakrátko po příchodu do sanatoria jsem dostal dopis od Bohunky, že přijede do Vráže natrvalo. Jak toho docílila, jsem se nikdy nedověděl, ale Bohunka docílila všeho. Později se otec vyjádřil, že by chtěl mít takového koncipienta, jako je Bohunka. Že kdyby potřeboval intervenci u Čankajška, 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206462
řekla by: „Moment, bude to trvat asi dva dny, ale už vím, jak na to.“ Ostatně otec to řekl, poté co mu zařídila intervenci u prezidenta Háchy. Když Bohunka přijížděla, přišuměl zrychlený motorový vlak sněhovými závějemi. Měla dobře ušitý zimník s kožešinou, na hlavě kožešinovou čepici a vysoké kožené boty, ale především svou krásnou postavu, že neušla ani pozornosti knížete pána, který se mě ptal, když viděl, že se k sobě máme, jestli se to teď nosí. Už nevím, jestli šlo o kožešinovou čepici nebo o vysoké boty. Bohunka měla za úkol natáčet EKG. Pokud bylo ještě snesitelně hezky, chodili jsme na Smetiprach, což byla lesní restaurace v nedalekém údolí, zajeli jsme do Písku, jezdili na lyžích, zkrátka měli bychom se dobře, pokud by na mně neležela obava o Pepšu a představa usoužené maminky a otce. Bratr byl vždy považován ve srovnání se mnou za slabšího a náchylnějšího k nemocem. Ve skutečnosti, kdybych já byl na jeho místě, asi bych to nepřežil, jak plyne z dalšího. Byli jsme v sanatoriu jako neplacení aspiranti v takovém postavení, jako jsou medici při praktikování v nemocnicích. Nebyli jsme zdravotně ani penzijně pojištění, prostě pro Němce jsme byli nezaměstnaní. Kdy přesně jsme musili odejít, nevím, ale ještě 19. ledna jsme jeli do Prahy s tím, že se tam vrátíme. Neodešli jsme všichni, zůstaly obě dívky a nevím kolik kluků, přijali je myslím jako laboranty nebo pomocné síly. Bylo to na sklonku zimy. Mezi Němci byl jeden jménem Krieg, což znamená válka, měl fotografický ústav, kde rozmnožoval fotografie, pohledy z českých měst a vesnic. Řekl nám, že v tom oboru neměl konkurenci, protože měl zařízení, které umožňovalo zhotovit najednou snad 64 fotografií. A tak vesele fotografoval nádraží, mosty, továrny a podobné, za což by amatéra policie hned sebrala. Ale Kriegovy fotografie se hodili německé branné moci. Měl za ženu Češku. My jsme se styku s nimi vyhýbali, až na jednoho z kolegů, který k nim občas přisedl, mluvili ostatně bezvadně česky. Ten kolega později odešel na druhou stranu konfliktu, ale podrobnosti nevím. Paní Kriegová občas manžela shazovala. Měla například krásnou kožešinovou pokrývku a říkala: „Až odtud 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206462
udeme utíkat, to je jediné, co si s sebou vezmu.“ Musím b říci, že když jsme se dověděli, že musíme pryč, náhodou jsem byl poblíž Kriega a na moment se mu objevil na tváři výraz nechuti až bolesti. Tak jsem se octl v Praze a otec mi sháněl zaměstnání, které by mě chránilo před pracovním úřadem čili pracákem. Po několika neúspěších to vypadalo nadějně v Dělnické nemocenské pojišťovně v Klimentské ulici. Koncem března jsem tam nastoupil na žaludeční ordinaci u Dr. Chytila. Ale za pár dnů jsem byl povolán na lékařskou prohlídku (29. 3.) a při předběžném vyšetření mi ftizeolog Dr. Dymer zjistil tuberkulózní nález v pravé plíci. Ležel jsem doma a Bohunka mě chodila navštěvovat. S otcem už se seznámila, když se se mnou přišla rozloučit před mým odjezdem do Vráže. Dne 9. 4. 1940 jsem od ÚNP dostal poukázku na léčení do Babic u Brna. Bylo to plicní sanatorium, kam byl personál převelen z Jablunkova ve Slezsku, které padlo do polského záboru. Než mi byla diagnostikována tuberkulóza, už delší dobu jsem se necítil dobře, ale myslel jsem, že mám chřipkové onemocnění. Téměř určitě jsem patřil do celé skupiny mladých lidí kolem Hofmana, kteří se na Prusíkově klinice nakazili. Musím ovšem říci, že v té době se na vzájemný přenos mezi dospělými moc nevěřilo. Pamatuji teprve poválečnou práci o malé epidemii mezi námořníky v ponorce, kde bylo možné dobře vystopovat přenos. Připomínám nyní slova uklízečky ve Vráži, že „tenhle pan doktor je nemocnější než všichni zdejší pacienti“. V tu dobu mi Bohunka udělala fotografii, jak sedím v křesílku na chodbě, a je fakt, že na ní vypadám jako těžce nemocný. Pohyboval jsem se mezi lékaři, mediky a zdravotnickým personálem, ale nikdo nic neříkal, i když si mého vzezření možná všimli. Byla to forma, která se tehdy nazývala časný infiltrát a považovala se za úvodní formu plicní tuberkulózy dospělých. V den, kdy jsem dostal rozhodnutí o léčbě v Babicích, mě přišli navštívit kamarádi Ševčík a Plichta. Byl to den, kdy Němci obsadili Dánsko a Norsko. Následující den mě otec vezl rychlíkem do Brna a odtud osobním vlakem do Babic. Hned další den jsem šel 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206462