které je na opačném konci areálu Pražského hradu. Zřetelně vyčnívají nad vstupním portálem dnešního Paláce šlechtičen v těsném sousedství baziliky sv. Jiří. Dva největší gryfové velikosti člověka, hlídači erbu a císaře Rudolfa II., jsou zobrazeni na dvou dřevěných oválných náhrobních deskách vystavených ve stálých výstavních prostorách Pražského hradu. Když si gryfy dřevěných náhrobních desek Rudolfa II. prohlédneme pozorněji, musí nás na nich zaujmout cosi velmi neobvyklého. Gryfové štítonoši totiž drží středový štít s račími klepety, nahrazujícími přední lví nohy gryfa. Tento světový unikát v zobrazení gryfa se nám objasní teprve tehdy, když se podíváme na astrologické datum narození rakousko-uherského císaře a českého krále Rudolfa II. Tím je 18. červenec. Znamením zvěrokruhu pro 18. 7. je rak (22. 6 – 22. 7). Je to znamení vodní, jehož vládnoucí planetou je Měsíc, tedy je to znamení vyloženě ženské, proto také vzařovací složky prasíly. Trochu se podívejme na „račí“ vlastnosti, snad právě proto, že nám mohou císaře Rudolfa II. v mnohém připomenout: Rak je rozporuplné znamení, plné citu. Proto u tohoto znamení bývá cit vždy na prvním místě. Jeho přemíra nebo nedostatek u něj často vede k výkyvům nálad, až podrážděnosti. Rak se vždy snaží něčeho dosáhnout prostřednictvím citu. Proto má u dětí a citlivých osob největší úspěch. Snaží se, aby působil radost, ale na druhou stranu jakoby jej něco brzdilo. Často totiž váhá a než něco podnikne, několikrát si to rozmyslí, protože zkoumá, zda by z toho nemohl mít nepříjemnosti. Řešení nepříjemných záležitostí odkládá na dobu neurčitou a stejně tak si počíná při různých důležitých rozhodnutích. Do jeho nitra je dovoleno nahlédnout jen nejbližším přátelům nebo důvěrnému kruhu rodiny, protože ví, že jeho nitro a city jsou tím nejzranitelnějším, co má. Z toho důvodu se občas skryje do zadumání, nebo úplně zmizí z očí. Poměrně často dá o sobě vědět až nebezpečí nebo příval citů pomine. Rak je dobrosrdečný. Proto, i když bezpráví nemá rád, tak je netrestá. Často také bývá nekonveční a nerad se podřizuje. Raky přitahuje medicína, „hudba vyšších sfér“ a tajemství života. Když se podíváme na část životopisu císaře Rudolfa II., zjistíme, že gryfí račí klepeta místo jeho pařátů jsou na jeho dřevěných náhrobních štítech oprávněně: V okolí císaře Rudolfa II. Habsburského (18. července 1552, Vídeň – 20. ledna 1612, Praha) se na císařském dvoře ve Vídni rozmohlo intrikánství. Jeho rádci, Pavel Sixtu Trautson a Wolfgang Rumpf, rozhodovali, které informace se k císaři upoutanému na lůžko dostanou. Situace se vyhrotila natolik, že se stali císařovými obránci před intrikánskou rodinou. Poté, co císař Rudolf opustil lůžko, tak se stal vůči svému okolí více podezřívavým a stahoval se do ústraní. Pociťoval odpor k veřejným jednáním, ceremoniálům a slavnostem. Spory se členy rodiny byl jedním z hlavních důvodů, proč se roku 1583 rozhodl přesídlit do Prahy. Ale ani Praha neuchránila Rudolfa před řešením důležitých rozhodnutí. Všechno nasvědčuje tomu, že spadl z bláta do louže. Rodiny se sice zbavil, ale v zemích Koruny české panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici dvojího křesťanského náboženství, navíc v Uhrách panuje chaos. Také proto se Rudolf stále více stahuje do ústraní. Dokonce když roku 1593 vypukla další válka s Osmanskou říší, přenechává válčení svým bratřím. Stav císaře se nadále zhoršuje, zejména pak po roce 1597, k depresím se navíc začaly přidávat projevy syfilitidy. Rudolf II. přestával věřit dokonce i svým rádcům a jeho stav ještě více zhoršovaly úvahy o jeho nástupci. Císař totiž nemá doposud žádného legitimního potomka. Vyhání své dva oblíbené rádce a pokouší se o sebevraždu. Po vyhnání rádců se císařský dvůr rozpadá. Stále větší vliv na něj má služebnictvo a rady alchymistů a umělců. Proto popřejme Rudolfovovi II. císaři Rakouska-Uherska a králi Zemí koruny české v jeho dalším, možná ještě posmrtném životě více odvahy a štěstí, neboť si to bezpochyby zaslouží. Hledal a nalézal, i když nikoliv takovou měrou jak si, možná někdy až naivně představoval. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206446
SLOUP, DŽED, STROM A PAVIÁNI Popišme si novoasyrský výjev (cca 900 let př. n. l.) nabídnutý touto úžasnou představou schematického stromu života, připomínající svým způsobem daleko jednodušší egyptský džed. Jeho funkce byla podrobně popsána v knize Magická prasíla. Jenom připomínám, že podobně jako džed novoasyrský, rozptyluje a vytahuje ze země vyzařovací složku energie-prasíly pojmenovanou egypťany ka. Předmět džed musí být postavený na vybraném místě. To znamená na vyzařovacím průsečíku energetických linií prasíly. V první kapitole jsme si vyprávěli o zmarličníku japonském. Jeho kmenem proudí energie opačným směrem (shora dolů) než u zdravých silných mnohdy posvátných stromů. Právě toto energetické proudění prasíly, známé šamanům pravěku a mágům starověku, dává zástupně vzniknout stromům života. Objevují se dříve nebo později v různých alegorických podobách, v mnoha kmenových společenstvích a starobylých kulturách celého světa. Totéž platí pro jeden z nejstarších stromů, jenž vzniká nejpozději před pěti tisíci lety v Mezopotámii. Po stranách novoasyrského „stromu života“, který vzdáleně připomíná mladší kabalistický, stojí dvě bosé okřídlené bytosti s orlí hlavou a lidským tělem. Bájné postavy nejsou oblečeny stejně. Svalnatá postava vpravo je zřejmě muž, zatímco postava vlevo je žena. Mají křídla, proto by se chtělo říci, že jsou andělské, až „vesmírně božské“. V levé vyzařovací ruce drží předmět připomínající kravský zvonec; zvláštní předmět, který má snad charakter jakéhosi energetického kondenzátoru. Druhou vzařovací ruku s piniovou šiškou mají nataženou ke „stromu života“. Právě ona je tou rukou vtahující (sbírající) do jejich těla energii. Nebeské bytosti se viditelně „nabíjejí“ vesmírnou, „božskou“ energií-prasílou, u zvláštního symbolického stromu života, jenž ji vyzařuje do svého okolí. Zároveň si nemůžeme nepovšimnout, že ženy a muži mají již před 3000 lety stejnou vyzařovací a vzařovací ruku. Ještě dříve, než si připomeneme další „božské nabíjecí“ chování egypských paviánů, ponořme se spolu s kosmogonickými egyptskými bájemi do dalšího mýtu o stvoření. Starověcí Egypťané měli několik kultovních středisek, z nichž každé mělo svou základní (prvotní) božskou triádu. Jedním z nich byla Elefantina, což je ostrov ležící uprostřed Nilu nedaleko Asuánu, známá ještě v římském období jako velké městské sídlo. Zde byl uctíván Chnum – prabůh stvořitel; bůh s lidským tělem a hlavou berana. Na rozdíl od jiných bohů s beraní hlavou je pro zobrazování boha Chnuma používán beran zvláštního druhu. Veliké a prastaré zvíře Ovis longipes paleoaegyptiacus totiž vyhynulo zřejmě už na konci Střední říše. Pro tento druh jsou typické spirálovitě zakroucené rohy, které rostly kolmo na osu hlavy, a trčely tak ve vodrovném směru na obě strany. Kosmogonická báje z Elefantiny nám vypráví o tom, jak prabůh Chnum stvořil svět (vesmír) na hrnčířském kruhu. Protože Chnum klečí u hrnčířského kruhu, omylem se usuzuje, že vytáčel ostatní bohy, lidstvo, zvířata a rostliny z hlíny, což je základní omyl všech vykladačů prastarých bájí, omyl, jenž se přenáší do křesťanství (také Adam byl prý bohem „uhňácán“ z hlíny). Nebudeme rozebírat elefantinskou triádu. Pro nás je důležité pouze to, že ve chvíli, kdy prabůh Chnum vytvářel na hrnčířském kruhu z hlíny prvního člověka, dala žabí bohyně Heket život nenarozenému dítěti, jež vložila do matky. I to, v poněkud jiné známější podobě, říká křesťanství, když představuje vkládání (Duchem svatým) nenarozence do těla matky. Tento výjev ukazují staroměstští jezuité v Klementinu, v „zrcadlové” kapli Panny Marie, kde se za 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206446
dohledu Ducha svatého v záři paprsků snáší zhmotnělý nenarozenec do těla Panny Marie. Vraťme se ze Střední Evropy opět do starověkého Egypta k bohu stvořiteli Chnumovi, který vyrábí svět (vesmír) z hlíny. Chrám praboha Chnuma z červeného pískovce se nachází v Esně, která se nachází asi 55 km jižně od Luxoru na západním břehu Nilu. Také tam mají svou báji o prabohovi Chnumovi, jenž stvořil svět na “hrnčířském kruhu”, ale tam už mají praboha Chnuma na tzv. stěně osvobození vyrytého se dvěma páry rohů. Rohy jsou jak tradiční zkroucené, trčící vodorovně do stran, tak klasické u dalšího “beraního” boha Amona. Což by mohlo naznačovat mladší propojení praboha Chnuma se slunečním bohem Amonem, jenž svými rohy také připomíná vířivou podstatu prasíly. Základní božská triáda je zde, jak tomu dosti často bývá, poněkud pozměněna: Chnum byl původcem nejen zrození, ale i znovuzrození, neboť se podílel na vzkříšení boha podsvětní říše Usira (Usireva). Chnum spravoval „zlatý dům“ (spojován s bohem slunce Reem), v němž se velký bůh vrátil do života. Kněží z Esny mu dali dvě manželky – Nebetu, „Paní venkova a paní oáz“, a Menhit (Menuet), bohyni se lví hlavou, jež je jednou z podob válečnické bohyně Neity. S Menhitou a jejich synem Hekou, zosobňujícím božskou magii, tvořil Chnum základní božskou triádu. Beraní bůh někdy také zastával úlohu Šua, božstva vzduchu, symbolu dechu života i života samotného. V pozdním pojetí teologie byl považován za prvopočátečního boha, který svou zázračnou tvůrčí sílu využil ke střežení řádného uspořádání světa. Ještě než se podíváme „božské hlíně“ na kloub, představme si o několik tisíciletí starší výjev nacházející se na válečku z pálené hlíny. Když si k válečku přidáme hliněné vypalované tabulky a stupňovité pyramidy z cihel z pálené hlíny – zikkuraty, nemůžeme být nikde jinde než mezi Sumery v Mezopotámii před 5000 lety. Na výjevu se nám představuje nejstarší klečící „hrnčíř“, který má na pevné trojnožce hrnčířský kruh a zdánlivě otáčí jejím pevným kruhovým sedákem. On nevytváří žádnou nádobu, nýbrž vyrábí energii-prasílu. Nad nádobou s poklopem drží ruku, jež energii vyzařuje. V nádobě je zřejmě koncentrována energie-prasíla (kaba, mana). Pohár s manou nebeskou, energií prostupující celým vesmírem, drží další bohyně, aby s její pomocí vdechovala dítěti bohyně matky život. Velice pěkně se mému výkladu přibližuje internetová encyklopedie Wikipedie. Pokud si klikneme na heslo Thovt, egyptského praboha, tak se v ní mimo jiné dozvíme: Město Hermapolis uctívalo boha Thovta. Tento bůh má stejné charakteristiky jako Atum – Thovt je tím nestvořeným před existencí všech věcí v univerzu. Thovt je moudrostí, mírou všech věcí. Zobrazuje se s hlavou ptáka ibise. Je současně písařem, který vede záznamy o všech věcech, pravou rukou spravedlnosti a tím, který na hrnčířském kruhu vytváří tělo člověka z prvotní hmoty a jeho ducha z prvotní duše. Touto poslední větou se pomalu a jistě dostáváme k samé podstatě many nebeské. Obecně známý výklad je poněkud jiný. Odvíjí se od předpokladu, že manou bůh vykrmoval po čtyřicetileté cestě pouští lid izraelský. Proto je mana nebeská v přeneseném smyslu slova chápána jako přirovnání k jídlu, ba přímo k vynikajícímu, až božskému pokrmu. Podívejme se, jak k tomu všemu došlo. Přesně jak to je sepsáno v 16. kapitole starozákonní knihy Exodus. Lid reptal a ztrácel víru, lid tvrdil, že nemá co jíst a že strádá, dokonce, že zemře hlady. Proto mu bůh prostřednictvím Mojžíšovým seslal manu a křepelky. Odvážně se usuzuje, že mana, jež měla být náhradou za chléb, byla buď pryskyřice, nebo míza tamaryšku. Osobně se domnívám, že by tuto božskou dietu nikdo nepřežil, byť ochucenou křidýlkem z křepelky spadlé z nebe. Jak víme, z nebe může padat cokoli. Z čistého nebe padají třeba ptáci nebo dokonce také žáby či ryby. V Berne v Arkansasu spadlo před silvestrovskou půlnocí (31. prosince 2010) z nebe cca 3000 vlhovců, ptáků podobných kosům, kteří se dostali do vzdušného víru tornáda, kterým byli vyneseni, aby později jinde spadli mrtví. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206446