Oči civí – štíp... [ 60 ] Krátce po Damově odchodu se z USA s nabídkou spolupráce „telepaticky“ ozval Malcolm Mooney. Skupina mu poslala letenku, zpěvák ale nepřiletěl a Can zůstali čtyři a bez výrazného hlasu – žádný z kandidátů na post zpěváka totiž kapele nevyhovoval. Někdy se mikrofonu sice chopil Karoli (příležitostně i Schmidt), v zásadě se ale začalo jednat o instrumentální skupinu. „Když Damo zmizel, byli Can najednou bez zpěváka,“ řekl Czukay v lednu 1997 Richiemu Unterbergerovi. „Najednou jsme cítili, že je v naší hudbě díra. Michael zpíval, ale není zpěvák – kytarista by neměl zpívat. Výjimkou je možná Jimi Hendrix nebo tak někdo. Kytarista by měl hrát na kytaru. A to byl najednou náš problém.“ [ 61 ] Při poslechu postdamovských desek cítím, že Czukay má pravdu. Se zpívajícím frontmanem v čele Can vždy dbali na celkové vyznění písně, nyní jako by se proměnili v kolektiv sólistů hlídajících si bezchybnou prezentaci svých partů. Jejich hudba neopustila rytmický základ a nadále byla založena na rovnocenné souhře a rafinovaném předivu groovů a repetic. Za změnu zvuku a přístupu ale, zdá se, nemohl pouze odchod Dama Suzukiho, nýbrž i technické vymoženosti, jimiž se Can obklopili v novém studiu. „Na začátku (...) jsme byli opravdová kapela (...). A to znamená, že jsme všechno nahrávali přímo do dvou stop. Pak jsme začali mít úspěch, měli jsme hit v Německu,“ řekl Czukay v lednu 1997 Richiemu Unterbergerovi, „a mohli jsme si dovolit vícestopé nahrávací zařízení. V tu chvíli, dá se říct, začal konec Can. V kapele [jakou jsme byli dřív] musí každý kritizovat ostatní stran toho, co dělají špatně, a tak dále. Ale najednou, když se objevilo to vícestopé zařízení, už to jelo: ,Chci slyšet kytaru,‘ nebo ,Chci slyšet basu,‘ ,Kdo tady udělal chybu?‘ A hudebník se začal tak trochu bát a říkat: ,Oukej, oukej, já teď nahraju svůj part a zahraju ho, jak nejlíp Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206425
umím,‘ a ostatní nesměli být u toho, protože by ho znervózňovali. To byl počátek toho, že ta kapela přestala být silnou kapelou. I když byla mnohem rafinovanější, pokud jde o produkci.“ [ 62 ] A konečně, možná za leccos mohla i doba a celková atmosféra, která rocku vládla: v první polovině sedmdesátých let se z něj – tedy alespoň z jeho mainstreamové podoby – totiž vytrácely poslední zbytky rozmáchlé psychedelie šesté dekády a ke slovu se dostávala preciznost, virtuozita, cit pro detail a vnější lesk... zkrátka jakási dospělost a střízlivost na jedné a dětinskost na druhé straně. Přicházela éra hard rocku, art rocku a glam rocku, přicházela doba, kdy rock nastavil hýždě koňské dávce inspirace ze soulu, funky, diska a reggae. A Can se stali mezinárodně úspěšnou kapelou ve chvíli, kdy tato éra již neodbytně bušila na dveře.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206425
Od rocku k houpavosti a exotice
Album Soon Over Babaluma (1974) je slušnou tečkou za klasickým obdobím Can. Je nahráno ve čtveřici a je téměř celé instrumentální. Pětice skladeb se nese v duchu naznačeném předchozími deskami, zajímavá je zejména druhá strana s dvojicí ,Chain Reaction‘ a ,Quantum Physics‘, v jejímž mísení groovů a ambientu slyšíme ozvěny Future Days. V roce 1974 si Can, i když neopouštěli stáje svých Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206425