že starý kontinent ve 20. století ze světových dějin „netušeně úpadkovým a hanebným způsobem“ odešel. Jeho odchod, způsobený „zabřednutím do nesmyslnosti…, je daleko nejvýznamnější událost světových dějin, možná dokonce sám jejich konec nebo počátek konce … možná je tu však i počátek něčeho zcela nového. Stále častěji se mluví o době poevropské.“ Dokonce i křesťanství je pro Patočku „nedomyšleným vzmachem“, něco budoucího a vznikajícího. Evropa bude tím, čím má být, pouze tehdy, pokud bude autenticky křesťanská. Takový radikální ortel nad soumrakem Evropy ovšem Hegel neformuloval. Konec světových dějin spojil s niternou výchovou člověka, a ta je dokončena v kulturně nejpokročilejších zemích Evropy. Tam, kde není ještě rozvinuta, se musí kultivovat a šířit, třeba prostřednictvím tvrdých státních příkazů a přísných pravidel. V této souvislosti lze připomenout současný evropský unifikační proces, který navazuje na Hegelovu jinou tezi, podle níž západní Evropa stmelená v jednotu jako „posvátná obec křesťanská“ byla kdysi natolik sjednocená, že se jevila „jako jediný lid a stát“.67 Při promýšlení evropské krize našel Patočka podněty spíše u „radikálně odlišných“ fenomenologů, Husserla a Heideggera, kteří přikládali evropské filozofii centrální význam a kteří ze svých odlišných stanovisek došli ke shodnému závěru týkajícímu se „centrálnosti Evropy v dějinách“. Patočka ovšem nacházel podněty také u Kierkegaarda, Nietzscheho, 67/ G. W. F. Hegel, Schriften zur Politik und Rechtsphilosophie, F. Meiner, Lipsko 1923, str. 26.
w
99
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206382
Dostojevského, Arendtové a dalších, jejichž ohromující predikce o konci staré Evropy rezonují i dnes. Když ne pro ně, tak pro Patočku byla fenomenologie „zamyšlením nad krizí lidství“, jejímž kulminačním bodem je „20. století [definované] jako válka“, tedy zamyšlením nad válečným stoletím způsobeným vyčerpanou a nihilismem infikovanou Evropou.68 Po skončení druhé světové války pokračovala válka „studená“, neméně nihilistická, která určovala podmínky soužití v rámci bipolárního rozdělení sfér zájmů, přičemž jedna strana, skrz cynickou mediální mašinerii, démonizovala stranu druhou. A obě přitom mobilizovaly nové a účinnější síly. Ale pro Patočku nebyl „onen poloviční mír, v němž protivníci mobilizují“, východiskem z krize euroatlantické civilizace. Jasnozřivost jeho diagnózy potvrzují pokračující závody ve zbrojení v současném multipolárním světě, kde „znamenití válečníci za mír“ (great warriors for peace) hledají stále sofistikovanější způsoby, jak vyzrát nad protivníkem. K dnešním válečníkům nepochybně také patří různé zločinecké organizace, jimž nejde o mír, ale o dosažení cílů, na jaké nebyl svět zvyklý v přednukleárním a bipolárním věku. Šířením teroru a kultu smrti (prostřednictvím bezhlavého zabíjení) usilují některé z těchto organizací o založení teokratických států, s jejichž pomocí by pak chtěly odstranit jinověrce, ať žijí kdekoli na světě. K tomu používají nejrůznější taktiky a smrtonosné prostředky, a je jen otázka času, kdy dosáhnou i na jaderné, chemické nebo biologické 68/ J. Patočka, „Was ist Phänomenologie?“, v: Tijdschrift voor Filosofie, roč. 44, č. 4, 1982, str. 676.
w
100
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206382
zbraně. Podle Patočky léčba neduhů lidstva nastane až s autenticky odpovědným životem v pravdě, jenž vytvoří předpoklady pro realizaci smysluplné, historicky podmíněné existence. Není si ovšem jistý, zda se současný člověk jakožto „dějinný člověk chce ještě přiznávat k dějinám“. Jestliže Patočka charakterizuje dějinnost skrze problematičnost, překračuje Husserlovo nedějinné pojetí přirozeného světa a Heideggerovo zapomnění zdůvodnění preontologie objektivity, zůstává nicméně věrný jejich myšlence centrálního postavení Evropy ve světových dějinách. Takový nárok na evropské důstojenství a postavení mezi ostatními civilizacemi se zdá být v současné nukleární a globální době přinejmenším proble matický. Proč hraje „přirozený svět“ tak důležitou úlohu v jejich filozofiích a co má vůbec společného s pohybem světových dějin? Jak známo, Husserlův natürli che Welt a později Lebenswelt, „svět našeho života“, je definován v jeho velkém díle o krizi evropských věd jako svět předvědecký; je to zapomenutý základ, jehož zpřítomnění dává vědám jejich pravý smysl a „jehož pochopení musí filozof zprostředkovat především vědcům“. Prvním krokem jakékoli vědy je proto připomenout si tento základ, uchopit přirozenou sféru a distancovat se od všech „předsudečných nečistot“, způsobených objektivními vědami a tradicemi, které „mají nad námi příliš velkou moc“. Jak tyto vědy mohou proměňovat naši přirozenou představu světa a jak ji mohou zkreslit, lze ilustrovat na samotné geometrii. Ta ve svém antickém původu byla podle Husserla založena na praktickém zeměměřičství, „které nemělo ani potuchy o idealitách“ (sic). w
101
w
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206382