DEMOGRAFICKÝ VÝ VOJ A TYPOLOGIE ČESKÉHO VENKOVA V KONTEXTU PROSTOROVÝCH SOUVISLOSTÍ
Oproti tomu pro nížinné oblasti Moravy a Slezska jsou charakteristická větší sídla, zpravidla s 1 500 až 3 000 obyvateli, rozmístěná ve větších vzdálenostech. Také města jsou v průměru větší než v Čechách a jejich síť je řidší. Tyto rozdíly v sídelní struktuře, ale také míře urbanizace se odrážejí v rozložení obyvatelstva do velikostních skupin obcí a průměrné velikosti obce, které se v jednotlivých regionech značně liší. Nejmenší průměrná velikost obce je v Kraji Vysočina (pouhých 711 obyvatel), ve Středočeském (978) a Jihočeském kraji (1 004), tj. v převážně venkovských regionech s velmi rozdrobeným osídlením. Naopak v průměru největší obce má Moravskoslezský kraj (4 204 obyvatel) a kraje Ústecký a Karlovarský (více než 2 300 obyvatel), tedy průmyslové oblasti s vysokým stupněm urbanizace a integrace obcí. Ke zvýšení průměrné velikosti obce v těchto regionech přispěla i skutečnost, že v poválečném období řada menších sídel v pohraničí zanikla nebo se v nich výrazně snížil počet obyvatel a dosídlit se podařilo spíše města a větší obce; některá menší sídla byla rovněž zlikvidována v souvislosti s těžbou uhlí. Podle Programu rozvoje venkova na období 2007–2013 (MZe, 2010) se venkovské obce vyznačují nižším podílem obyvatelstva v produktivním věku. Nejnižší podíl obyvatelstva v produktivním věku je v nejmenších obcích (do 100 obyvatel) a zvyšuje se v závislosti na velikostní kategorii venkovských obcí. Vylidňování venkova se zastavilo, nicméně je způsobeno masivní výstavbou rodinných domů v okolí velkých měst a vznikem husté satelitní venkovské zástavby v těchto oblastech. V mezilehlých oblastech však k vysídlování venkova dochází stále, přičemž mezi hlavní příčiny patří absence služeb, špatná dostupnost zdravotní péče a školních zařízení, nízká úroveň dopravní obslužnosti a vybavenosti obcí základní technickou infrastrukturou. Tento problém se týká častěji nejmenších obcí (do 200 až 500 obyvatel). Venkov je rovněž ohrožován migrací mladých lidí do měst. Zaměstnanost obyvatel českého venkova ve službách je o 26 % nižší než v městských oblastech. Zároveň v uvedeném ukazateli zaostává o 10 % oproti průměru EU 25. Za předpokladu analogického vývoje zaměstnanosti existuje potenciál k jejímu zvýšení zejména v odvětvích služeb, kde se přesouvá zaměstnanost i ze sekundárního sektoru (MZe, 2010). Podíl pracovníků v zemědělství ve struktuře zaměstnanosti národního hospodářství se snížil na 3,8 %. Změny v České republice po roce 1989 přinesly mj. i reformu územní veřejné správy. Jejím prvním krokem bylo v roce 1990 ustavení obecního zřízení s garancí samosprávy autonomní administrativní jednotce, obci. Okamžitým 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206346
Vývoj českého venkova
důsledkem pak byl proces rozpadu obcí na menší administrativní jednotky. Od roku 1989, převážně jako reakce na předchozí slučování, se spontánně rozběhl proces rozdělování obcí a značný počet se jich během poměrně krátké doby rozpadl do samostatných celků. Hnací silou tohoto procesu byla snaha znovu nabýt autonomii pro dříve samostatnou obec. Rozpadu obcí předcházelo jejich slučování, které má svou historii v poválečném Československu a později v Československé socialistické republice, zejména v 70. a 80. letech. Znovu získaná autonomie postavila do vedení obcí nové iniciativní elity, posílila demokratickou legitimitu místní veřejné správy a pomohla změnit vzhled českého venkova (Vajdová aj., 2010). Na druhé straně však přinesl vznik dvou tisíc převážně malých obcí řadu problémů, které by mohly fungování místní veřejné správy ohrožovat. Velmi malé obce často nemají dostatečné ekonomické, organizační a lidské zdroje, které by jim dovolily uskutečňovat náročnější projekty a poskytovat občanům vyhovující služby. Problém se podle Illnera (in Vajdová, aj., 2010) objevil v Evropě poprvé v 19. století, kdy se malé obce stávaly špatně fungujícími administrativními celky v situaci rostoucích nároků komplexnější společnosti. Ve 20. století volání po větších celcích sílilo. Obecně společenskými důvody byly lepší komunikace, větší sociální mobilita a technologický rozvoj. Rozšiřovala se škála funkcí lokální veřejné správy ve všech oblastech, ať už ve sféře sociální, kulturní, nebo ekonomické, a docházelo k průniku veřejné správy téměř do všech oblastí života lokálního společenství. Malé obce nebyly s to tyto funkce uspokojivě zabezpečovat. Reformy veřejné správy v evropských zemích hledaly od té doby vždy nějakou rovnováhu mezi žádoucí efektivitou veřejné správy v obci a lokální autonomií. Vhodnými řešeními se jevily dvě možnosti: ■ slučování obcí či ■ spolupráce. Slučování obcí se vztahuje spíše ke konceptu organizace, byrokracie a managementu, k hierarchickému uspořádání vztahů, spolupráce obcí pak ke konceptu sociálních sítí, ke vztahům na bázi vzájemnosti, reciprocity a důvěry. Tato problematika je diskutována mnohými autory – viz např. Hampl a Müller (1998), Perlín (2006), Ježek a Kaňka (2011) a Bečica (2013).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206346
6
CÍLE A METODIKA
Cílem předkládané práce je hodnocení demografického vývoje venkovského prostoru České republiky mezi sčítáními 2001 a 2011. V práci jsou zdůrazněny zejména geografické aspekty populačního potenciálu venkovského prostoru. Vycházíme zde ze skupiny teritoriálních inovačních modelů, zejména Illerisovy induktivní teorie regionálního rozvoje (Illeris, 1993), podle níž lze považovat populační růst za zástupce ekonomického vývoje. Předpokladem je paralela v geografickém vývoji mezi populací a zaměstnaností. Dalším východiskem jsou tzv. institucionální směry regionálního rozvoje, jež zdůrazňují zdroje rozvoje regionu vázané přímo na obyvatele (znalosti, instituce, normativní kultura apod.), či Brydenova teorie potenciálů imobilních zdrojů pro tvorbu konkurenčních výhod ve venkovských oblastech. „Zdravý“ demografický vývoj lze tedy považovat za jednu z nezbytných determinant regionálního rozvojového potenciálu. Jsme si vědomi skutečnosti, že by bylo vhodné analýzu „tvrdých“ dat ze sčítání a dalších statistických zdrojů doplnit daty „měkkými“ (názory obyvatel venkova, starostů apod.). Vzhledem k omezenému rozsahu publikace však bylo od analýzy těchto dat upuštěno. Autorka tuto problematiku však řešila a nadále i řeší. Abychom mohli hodnotit předpokládaný diferencovaný vývoj, je potřeba provést vymezení venkovského prostoru. Zde je možno využít nástrojů prostorové analýzy dat – konkrétně síťové analýzy – pro vymezení zón dojížďky do zaměstnání a následné odlišení obcí venkovských od obcí v suburbánních zónách, které se pak projeví ve všech klasifikacích a testování rozdílů při hodnocení vývoje demografických ukazatelů venkova v kontextu celého systému obcí. Neopomenutelným cílem je také snaha o demonstraci možností využití nástrojů geografických informačních systémů a metod prostorové analýzy dat pro regionální analýzu. Geografické informační systémy se postupně staly běžným nástrojem pro práci s prostorovými daty. Postupně se jím stávají i některé metody prostorové analýzy dat a prostorové statistiky. Jsme si však také vědomi, že využití kvantitativních metod není samospasitelné. Pro dosažení vytčeného cíle je potřebná znalost nejenom studované problematiky, ale také vhodných metod pro její hodnocení. Podrobné seznámení se s různými přístupy k chápání, vnímání, vymezování i využívání a rozvoji venkova v širších souvislostech umožňuje studium 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206346