„Teda Studno, ty jsi fakt darebák. Takhle vykořisťovat hladovýho důchodce. Ty budeš za ten kus ţvance určitě chtít splnit jedno přání a budeš mít ty trezory v suchu, co?“ rozchechtal se na druhé straně příbramský kriminalista a Studnička mezitím opět zakrojil pořádný kus salámu. „No, kdyţ uţ jsme u těch přání, asi by byly hned dvě, protoţe včera mi podala ruku převodovka. Nová stojí dvacet tisíc.“ „Zklamals mě. Víš co? My uţ si ho chytíme sami,“ vzdal to příbramský kriminalista a nechal uţ Studničku v klidu dosvačit. U posledního sousta Studnička dost váhal. Neţ se do něho pustil, podíval se touţebně na dveře, v nichţ se ale místo šedovlasého stařečka objevila kolegyně Petra Čtveráková. „Co se tady takhle separuješ? Vedle je oslava. Kozárek dal flašku na uzdravení Karase. A já mám tady červený. Svíčku, tu máš přece rád.“ „Petruško, stařečka bys neměla? Stačil by mi takhle malej, šedovlasej. Ale hlavně, proboha, kouzelnej. Těch trezorů uţ je třináct!“ sepnul Studnička ruce a Čtveráková, které tahle prosba kolegy pochopitelně došla, se rozesmála, aţ škytla.
*** Druhý den byl vyslán Studnička kolektivem kriminálky za Karasem do nemocnice. Kdyţ se po hodině vrátil, všichni uţ na něho netrpělivě čekali. „Tak co, co Stříbrnej vlas, jak je na tom?“ přivítal ho Mach a zaraţený Studnička si dal s odpovědí pěkně na čas. Musel si k ní nacpat dýmku. „Nelíbí se mi. Vzal jsem mu tam tři plzně a s těma mě vyrazil. Prej pivo nepije. Řek prej si tam o tu nejhorší dietu. A nekouří. Obávám se, ţe by mu nechutnaly ani sestřičky. A ţe tam jsou holky pěkně naducaný. Všude,“ naznačil Studnička a s váţnou tváří se rozhlédl po zaplněné kanceláři, kde by bylo slyšet upadnout špendlík. A protoţe těch informací přinesl málo, cítil, ţe by je měl patřičně vylepšit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206339
„Aţ se vrátí, tak to vidím na psychotesty u doktora Purše. O práci, pánové a dámo, ani zmínka. No nekecám, fakt.“ „To se poddá. Jen se sem vrátí, on mu platánek a cigárko zase zachutná,“ přerušila Studničkův monolog Čtveráková a vzápětí se za ní ozval na stole neodbytný telefon. „Jsme tady. Všichni,“ vyhrkl Studnička do telefonu, ale vzápětí si musel zjednat ticho v kanceláři. „Přeji dobrého dne. Pánové, myslíte si, ţe bych vám oběma mohl poloţit jednu záludnou otázku? Tady je…“ ozvalo se v telefonu. „Já jsem vás hned poznal, pane profesore. Počkejte moment, já to musím nejdřív vyházet z kanceláře,“ naznačil kriminalista všem, aby odešli a pokynul hlavou k Machovi, aby si vzal druhé sluchátko. „Chtěl jsem se vás, pánové, zeptat, jak jste na tom dnes oba se svým pitným reţimem. Myslel jsem, ţe…“ nedokončil větu profesor Pošmourný, kdyţ mu do toho skočil Mach. „Náš dnešní pitný reţim nestojí za řeč, pane profesore. Děkujeme za optání a navrhujeme s tím určitě něco udělat.“ „Vyhovovala by vám sedmnáctá hodina U Reinerů?“ ozval se pro změnu Studnička. „Budu potěšen, pánové,“ zavěsil profesor na druhé straně a Studnička uznale pokýval hlavou. „Takhle se decentně zeptat, jestli nemá člověk chuť na pivo, to holt zvládne jenom intelektuál.“ „Hlavně se s tím intelektuálem zase nervi, kdyby náhodou někde usnul. Ještě ti ten monokl pořádně nezmizel,“ neodpustil si Mach a vzápětí si musel chtě nechtě vyslechnout Studničkovo rozjímání. „Člověče, jak o tom teď uvaţuju, ono to profesorovo pozvání na pivo tak trochu připomíná vyzvání na souboj. Vzpomínáš, kdyţ od nás tenkrát odcházel, co nám sliboval? Ţe pokud jde o pivo, ţe nám oběma kdykoliv poloţí hlavy na stůl. Člověče, on nás chce určitě oţrat.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206339
*** Do restaurace k Reinerům přišli oba kriminalisté s více jak dvouhodinovým zpoţděním. Zdrţel je výjezd na vloupání do hospody ve Starých Kestřanech, kde se otvíralo aţ po šestnácté hodině a v té době také přišel majitel na to, ţe má doslova vyluxovaný sklad s navezenými cigaretami a pitím. Bylo toho celkově bratru za sto tisíc. Pronájemce hospody nebyl pojištěn a byl také tím pádem na mizině. Plánovaná sobotní diskotéka se musela odvolávat. „Pánové, vůbec se neomlouvejte, vím, ţe máte málo času,“ přivítal se profesor Pošmourný s kriminalisty a hned objednal dvě piva. „Víte, pánové, mně došlo, ţe pokud bych chtěl odčinit nějak ten nešťastný mikulášský malér, měl bych být policii všemoţně nápomocen. A tak jsem přišel nato, ţe my jsme vlastně udělali chybu v tom, ţe jsme spolu hledali ten panelák ve dne. Já to tam šel projít v noci, a představte si, ţe jsem se strefil nejen do toho paneláku, ale i do toho červeného výtahu. Dokonce mám před očima i tu maminku, kde jsem jim strašil ty dvě holčičky. Můţu?“ podíval se profesor po Studničkovi s Machem, a kdyţ oba naznačili, ţe ano, spustil. „Tu dámu mám před očima. Tmavé vlasy stočené vzadu do renesančního drdůlku. Právě ty vlasy ji dělaly přitaţlivou a zajímavou. Kaţdopádně působily dráţdivě. A měla pihy. Kolem celého nosu. Ale nevypadalo to odpudivě. Naopak. A chodila takhle,“ zvedl se náhle profesor z lavice a v uličce mezi stoly předváděl chůzi popisované ţeny. „Tu prdelku, tu měla, pánové, krásnou. A měla ji vytrčenou jako ta ruská krasobruslařka. Protopopová.“ „To byl přece chlap!“ ozvalo se unisono od vedlejšího stolu, který se výstupem pana profesora viditelně bavil. „Vlastně máte pravdu, mládeţi. On byl Protopopov. Bělousovová se ta dáma jmenovala,“ poděkoval uctivě profesor vedlejšímu stolu a opět si sedl na své místo. „Ale to uţ jsou přece indicie. Jak říkával rada Vacátko,“ podíval se profesor upřeně na Studničku, který pobaveně kývl hlavou.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206339