98
obci. Ale ani prameny z druhé strany nebyly a nejsou zcela úplné, již proto, že v hektických listopadových dnech roku 1989 se pozornost aktérů „minutu po minutě“ se rodících („velkých“) událostí pochopitelně soustředila spíše na jejich uskutečnění než na jejich popis, jeho písemnou fixaci a důslednou archivaci takto vznikající dokumentace. Zároveň se prožitek těchto dnů a jejich atmosféry ukládal v paměti jejich účastníků, kde mu hrozilo, že bude převrstven naléhavými potřebami a úkoly, které přinášela „nová doba“. Mimo jiné za účelem systematického pořizování soudobé dokumentace, ale především systematického zkoumání tzv. bílých míst československých soudobých dějin (zhruba v rozmezí let 1945–1989) byl na počátku roku 1990 z iniciativy Historické komise Občanského fóra v rámci tehdy Československé akademie věd (později AV ČR) založen Ústav pro soudobé dějiny.141 V této souvislosti vzpomíná na využití zahraniční inspirace při transformaci české vědy po předpokládaném pádu komunistického režimu jeden z pamětníků: ... my jsme [v očekávání pádu režimu na sklonku osmdesátých let – pozn. autorů] tak předpokládali, co by se dalo udělat, protože se to celé [historické bádání – pozn. autorů] musí změnit né čistkou, ale vytvořením něčeho novýho. A tehdy to krásně zformuloval Pavel Seifter: ‚Honit ty blbouny normalizační nemá cenu, poněvadž jsou to většinou volové… ale co je důležitý: vytvořit něco, aby to všechny přesvědčilo, že je to lepší a že je to taková věda, jaká teď v Evropě běží.‘ Takže jednou z těch prvních idejí byl ten Ústav soudobých dějin…142
Podle retrospektivního svědectví i analýzy publikovaných výsledků byl pro některé příslušníky generace československých historiků „upozadněných“ po roce 1968 návrat do historické profese (případně 141 Jeho vzorem se stala obdobně zaměřená pracoviště v západních zemích, jako byly např. mnichovský Institut für Zeitgeschichte, pařížský Institut d’historie du temps présent nebo amsterdamský Institut voor sociale Geschiedenis. Viz stručné pojednání Oldřicha Tůmy o dějinách ÚSD. Dostupné [on-line] na: http://www.usd .cas.cz/cs/historie-ustavu-pro-soudobe-dejiny/historie-ustavu [cit. 23. 3. 2011]. Viz též ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Křenem vedl Pavel Mücke, 26. 4. 2011. 142 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Janem Křenem vedl Pavel Mücke, 26. 4. 2011; viz též ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Milanem Otáhalem vedl Pavel Mücke, 5. 5. 2011. K vylíčení dobového kontextu viz např. Jan Křen – Pavel Seifter: Jak se to tedy mělo dělat jinak? Historická komise Občanského fora a Pithartovy otázky. Soudobé dějiny 16, 2009, č. 2–3, s. 436–443.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206323
2. Orální historie a její vývoj
99
i do původní vlasti) spojen právě s budováním nových institucí, jako byla tato.143 Prehistorie orální historie začíná již v tomto období (a ještě na půdě porevolučního Historického ústavu ČSAV vedeného nově nastoupivším Františkem Šmahelem), kdy se prvním výstupem mapujícím jednu z kapitol nejnovějších dějin staly rozhovory se zakladateli Občanského fóra, jejichž přepisy byly spolu s dalšími písemnými dokumenty vydány v roce 1990 ve formě publikace editorů Milana Otáhala a Zdeňka Sládka.144 Právě na okolnosti příprav a vydávání této knihy vzpomínal po letech jeden z autorů: Po dokončení této knihy jsem se chtěl zabývat rokem 1848, Palackým a radikálními demokraty apod., to bylo téma, které mě velice zajímalo a už jsem k němu měl i nějaké články… Tehdy vlastně vznikla taková první myšlenka, já už nevím, na jaké schůzce to bylo, ale byl tam přítomen Petr Pithart, který ještě v té době nebyl předsedou české vlády… nějak jsem se s ním bavil a říkal jsem mu, že děláme tu knížku dokumentů a že by bylo dobré promluvit i s těmi protagonisty revoluce. On na to, že ano a že zařídí, aby s námi někteří lidé promluvili. Václava Havla se tehdy nepodařilo nahrát, ale mluvili jsme s Ivanem Havlem. Zároveň jsme tam chtěli mít i komunisty, konkrétně Adamce a Mohoritu, ale ti odmítli mluvit, takže jsme jim museli poslat otázky písemně a oni nám písemně odpověděli… Tam vlastně vznikla taková první knížka, která sice nebyla, co se týče rozhovorů, vůbec koncepční, ovšem s ideou, že by bylo vedle dokumentů dobré doplnit i vzpomínky a názory lidí.145
143 Viz např. ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Karlem Kaplanem vedl Pavel Mücke, 15. 6. 2011. 144 Jednalo se o ideového pokračovatele posrpnové „Černé knihy“ dokumentů z roku 1968 taktéž z dílny čs. historiků, mezi něž kromě např. Viléma Prečana patřil také Milan Otáhal. V tomto korpusu ještě s rozhovory pracováno nebylo. Blíže o vzniku této publikace pojednal ve své studii David Weber. Viz David Weber: K historii publikace Sedm pražských dnů 21.–27. srpen 1968. Dokumentace. In: Oldřich Tůma – Tomáš Vilímek (edd.), Pět studií k dějinám české společnosti po roce 1945. Praha, ÚSD AV ČR 2008, s. 205–239; dále viz Milan Otáhal – Zdeněk Sládek (edd.): Deset pražských dnů 17.–27. listopad 1989. Dokumentace. Praha, Academia 1990, s. 555. 145 Viz ÚSD, COH, sbírka Rozhovory. Rozhovor s Milanem Otáhalem vedl Pavel Mücke, 5. 5. 2011. Doplňme jen, že se jednalo o rozhovory s Markem Bendou, Pavlem Bratinkou, Ivanem Havlem, Michalem Horáčkem, Martinem Klímou, Václavem Malým, Emanuelem Mandlerem, Martinem Paloušem, Šimonem Pánkem, Petrem Pithartem, Janem Rumlem a Alexandrem (Sašou) Vondrou. Zástupci „druhé
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206323
100
Nahrávání rozhovorů se věnovali i lidé mimo okruh „otců-zakladatelů“ ÚSD (a potažmo i bádání o soudobých dějinách u nás), jako byla např. Dana Musilová, Nina Pavelčíková, Ilona Christl, Květa Jechová, Miroslav Vaněk nebo Jiří Suk, kteří se chopili využití biografického výzkumu, např. v problematice mapování osudů „protektorátní“ generace poznamenané druhou světovou válkou,146 dějin Charty 77147 nebo událostí listopadu 1989 na regionální148 i celostátní úrovni.149 Důraz na sledování „malých“ příběhů v rámci „velkých“ dějin, který je možné u těchto projektů sledovat, byl posléze společný s řadou dalších v budoucnu. Je nutné podotknout, že vzhledem ke spíše sporým znalostem metodologických, metodických, technických a také mezinárodních aspektů se nejednalo o klasické orálněhistorické projekty, neboť místní badatelé se nutně s orální historií postupně seznamovali. V historickém prostředí byl často těmto výzkumům bližší spíše její vývojový „předstupeň“, „práce s pamětníky“ ve stylu padesátých a šedesátých
146
147
148
149
strany“, Ladislav Adamec a Vasil Mohorita, nakonec své odpovědi poskytli historikům písemnou formou. Jednalo se o dvouletý historicko-biografický projekt Osudy rodin v poválečném Česko slovensku (vedený historičkou Danou Musilovou a realizovaný s pomocí Niny Pavelčíkové), který si pod záštitou grantového projektu Karla Kaplana Československo 1945–1967 vytkl za cíl sledovat: „… jak se společensko-politické zvraty po druhé světové válce promítly do privátních osudů vybraných rodin a jejich příslušníků, respektive do jejich vzestupných či sestupných kariér.“ Viz Dana Musilová: Životní příběh ročníku 1924. Lidský osud v dějinách 20. století. Historicko-biografický výzkum. 1. část. Praha, ÚSD AV ČR 1995, s. 7. O genezi a metodologických aspektech projektu Osobnosti a společenství Charty viz Květa Jechová: Lidé Charty 77. Zpráva o biografickém výzkumu. Praha, ÚSD 2003, s. 7–18. K tomuto interdisciplinárnímu projektu z pomezí sociologie, historie a psychologie je možné ve zkratce poznamenat, že byl sice realizován mezi lety 1992–1996 mimo půdu ÚSD (především díky podpoře grantové agentury CEU), ale díky metodické i tematické spřízněnosti z ústavu přidělených prostředků (konkrétně z grantu GA ČR Politické elity a disent v období normalizace) byl podpořen jeden ze zásadních interpretačních výstupů, kniha Lidé Charty 77, stejně tak jako jsou dnes uloženy ve sbírkách rozhovorů COH přepisy nahraných rozhovorů. Publikační výstup viz Miroslav Vaněk: Listopadové události roku 1989 v Plzni. In: Emanuel Mandler (ed.), Dvě desetiletí před listopadem 89: Sborník. Praha, Maxdorf 1993, s. 93–109. Jiří Suk společně s Václavem Kofroněm, Martinem Nodlem a Pavlem Zemanem v letech 1994–1995 s podporou Nadace Heinricha Boella realizoval projekt s názvem Rozhovory s aktéry politické změny v Československu 1989–1992. Publikační výstup viz např. Jiří Suk: K prosazení kandidatury Václava Havla na úřad prezidenta v prosinci 1989: Dokumenty a svědectví. Soudobé dějiny 6, 1999, č. 2/3, s. 346–369.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206323