ve svátosti oltářní. Cožpak v Janově Evangeliu Kristus sám sebe nenazval jedenáctkrát „chlebem andělským“, jenž dává život světu a sestoupil z nebe? Jejich Otcovství zajisté musí uznat, že je nutno dát za pravdu spíše svatému evangelistovi než pražskému arcibiskupovi. Jako tolikrát již, Hus se měl znovu přesvědčit, že jeho vývody zůstávají bez odezvy. Kardinál d’Ailly, jenž mezitím objevil pohřešovaný lístek, využil chvilkové odmlky a položil Husovi otázku, zda je pravda, že ztotožňuje názvy věcí s věcmi samými. Těšil se, jak ukáže různým nedoukům, že tu jde o nejjemnější filosofickou látku, kterou stěží dovedou pochopit. Zabral se tak do vlastních úvah, že málem přeslechl Husovo věcné přitakání a odůvodnění, že stejného názoru byl i svatý Anselm a mnoho jiných po něm. „Anselm, stále ten Anselm,“ zasykl d’Ailly, nakonec se Hus ještě odvolá na Anselmův výrok, že všichni, kteří smýšlejí opačně, jsou ďábelskými kacíři. Jako by slavné paměti Vilém Ockham, Jan Gerson nebo d’Ailly sám neprokázali, že zjeveným pravdám je možno jen věřit a že smysl má hloubat pouze o věcech mimo Boha, jeho svět a svaté Písmo. Kdy to konečně pochopí Hus a všichni jemu podobní? Asi nikdy, jak právě dokazuje. Stejně jako Wyclif chce boží pravdy vyložit rozumovými důvody. Mírně škodolibé pohledy kardinála upozornily, že dluží Husovi odpověď. „Z toho tedy následuje,“ zaútočil d’Ailly, „že po vykonaném posvěcení zůstává podstata chleba nezměněná? Je tedy stále chlebem?“ Trpělivost, jen trpělivost, myslí si Hus. Bože, jak nepodstatné jsou všechny tyto řeči, které ještě tak patří do universitních poslucháren, ale na koncil ne. Znova jim opakuje, že rozdíly v nauce o všeobecninách nemají žádnou spojitost s jeho pojetím svátosti oltářní, které na rozdíl od Wyclifa vždy bylo a je 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206278
v křesťansky pravověrném duchu. Když ho však Corf, zástupce anglického národa v komisi pro věci víry, napadl, že si protiřečí, neovládl se a pravil: „To je dětinská hra se slovíčky!“ Corf, zapálený urážkou až po uši, obrátil se demagogicky k přítomným: „Slyšíte, mluví stejně zchytrale jako Wyclif neblahé paměti. Ten také všechno připustil, co tento připouští, a přesto držel, že chléb hmotný zůstává v svátosti oltářní i po posvěcení a napsal o tom dokonce celou kapitolu v jednom svém spise.“ „Ne zchytrale, Bůh je mi svědek, ale upřímně a ze srdce mluvím.“ „Ale já se vás ptám, mistře Jene, zdali v celku a skutečně a mnohonásobně je tam tělo Kristovo?“ Husovi nezbývalo nic jiného, než ještě jednou, pomalu a zřetelně – snad už opravdu naposled – opakovat, že jeho názory o svátosti oltářní se v ničem neliší od platného učení církve. Každý se však nyní hlásí do debaty, aby si nezadal ve své učenosti. Odtažité filosofické a teologické hašteření posléze dopálilo jednoho z anglických přísedících. „A co se do toho pletou věci nevhodné a bezvýznamné pro skutečnou víru? On pravověrně smýšlí o svátosti oltářní, jak zde vyznává.“ Ještě nedomluvil, a už litoval, že se dal strhnout. Teď ho budou mít za prostoduchého dobráka, který, nedej Bože, se zastává kacíře. Však také jeho soukmenovec Stokes, jenž se považuje v Husově při za činitele nanejvýš povolaného, spěchá zachránit čest vlastního „národa“. „Vaše Otcovství, viděl jsem v Praze jakýsi traktát, který se připisoval zde tomuto Husovi. Výslovně v něm položil, že po posvěcení zůstává ve svátosti hmotný chléb.“ „S odpuštěním, Vaše Otcovství, to není pravda.“ Hus se hájí, odpovídá, vysvětluje. Čas utíká a jednání uvázlo na jednom jediném bodu. A kolik jich ještě zbývá! 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206278
Jinak uvážlivý kardinál Zabarella cítí, že musí zasáhnout svou autoritou. „Mistře Jene, nevidíte, neslyšíte, že proti vám stojí dvacet svědků, prelátů, doktorů a jiných velkých a znamenitých mužů, z nichž někteří vyvozují sice své závěry jen z doslechu a z obecné pověsti, jiní však z vědění a z rozumových důvodů. Co tedy chcete popírat proti všem?“ Zraky přítomných se obrátily k Husovi. Bakalář Petr zatajil dech. Mistr, trochu znervóznělý vážností chvíle, pomalu povstal a po svém zvyku zkřížil ruce na prsa. „A jsou-li Pán a mé svědomí mými svědky, že jsem to, co proti mně uvádějí, ani nekázal, ani neučil, co zmohu, když všichni moji protivníci vypovídají proti mně? Mně to ostatně neškodí.“ „My však, mistře, nemůžeme soudit podle vašeho svědomí,“ dostává se konečně ke slovu kardinál d’Ailly, „nýbrž podle toho, co vám zde bylo dokázáno a co jste i sám doznal.“ Kardinál chytře neuvedl nic konkrétního, sotva by také mohl, a po krátkém zaváhání nasadil útočný tón. „Nebo byste snad chtěl nazvat svými nepřáteli a protivníky všechny, kteří proti vám vypovídají, uvádějíce rozumové důvody svého vědění? My musíme věřit jim, ne vám. A vy jste zatím řekl, že máte v podezření i mistra Štěpána Pálče, který se jistě velmi poctivě a velmi přátelsky zachoval k vašim knihám a článkům, vybíraje dokonce mírnější bludy, než které jsou ve vašem učení zastoupeny. Ba, dotýkáte se dokonce svým podezřením pařížského kancléře Gersona, který je jistě tak slavným doktorem, jakého není v celém světě. Leč věnujme se již konečně také ostatním obviněním.“ Dříve než se Hus mohl proti některým obviněním ohradit, prokurátor zvýšeným hlasem začal předčítat soubor článků o šíření a obhajobě Wyclifových bludů na pražském vysokém učení i jinde. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206278