Zlaté stránky?“ šla jsem s lístečkem k oknu. Na parapetu se vršila hromada starých a nových telefonních seznamů. Odmítala jsem je vyhodit… „Na co je potřebuješ?“ divil se Honza. „Abych se podívala, jestli tam náhodou nemá firma reklamu.“ „Přece je na internetu.“ „Kdyţ se jako ţenská odvolám na reklamu ve Zlatých stránkách, budou mi víc důvěřovat.“ Na chvíli jsem se zatvářila jako bezmocná ţenuška. Pak zase jako výkonná intelektuálka: „Vidíš, k čemu jsou vhodné staroţitné prostředky? Občas poslouţí i starý dobrý telefonní seznam.“ „Tak se odvolej raději na tohle,“ vytáhl z koše pod svým stolem zmačkané noviny. Uhladil je na stole. „Tadyhle,“ ukázal mi. Byly to regionální noviny. Vydává je kaţdý praţský obvod. Dívala jsem se na reklamu. Slibovala, ţe veškerou práci na fasádách i uvnitř budov provedou jejich vysoce kvalifikovaní dělníci v mimořádně krátkých termínech a za sníţené ceny. „Honzíku, jsi génius!“ zajásala jsem. „No konečně to uznáváš,“ podotkl skromně. Hned mezi námi zavládl mír a nerozborné přátelství. Vyťukala jsem na mobilu číslo uvedené v reklamě. A pak jsem hlasem znuděné paničky někomu vysvětlovala, ţe se potřebuji setkat s jedním z těch pánů, co pracovali na lešení… Uvedla jsem adresu, pak jsem se omlouvala, ţe chápu, jak je to trapné… Ale moc ho potřebuji vidět… Ne, ne, nic neprovedl… Naopak. Slíbil mi, ţe mi pomůţe v jedné čistě soukromé věci. Ne, netýká se to stavebních prací. Spíš jazykových… Ale bohuţel neznám jeho jméno. Dívala jsem se na Honzu a do mobilu jsem mluvila s koketní intonací. Na závěr jsem vřele poděkovala. Slíbila jsem, ţe se v jejich kanceláři zastavím, protoţe taky potřebuji něco opravit v bytě. Zase jsem děkovala, prohodila, ţe reklama jejich firmy určitě nelţe, a vypnula jsem mobil. „Tak, a mám to,“ sdělila jsem Honzovi.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206271
Nespokojeně zavrtěl hlavou. „Kdyby tě slyšel šéf, tak by ti v nejlepším případě vynadal, ţe se nechováš jako policajtka, ale jako soukromá detektivka.“ „A v horším případě?“ „To ani nechtěj vědět.“ „Máš pravdu. Nechci.“ „Neodloţíš to raději na zítra?“ „Proč?“ „Jel bych tam s tebou.“ „Ne. Zvládnu to sama. Uţ jsem ti vysvětlila, ţe by z tebe dělník dostal strach. Připadal by si jako u výslechu.“ „A ty si s ním chceš jen přátelsky popovídat?“ tvářil se nesouhlasně. „Přesně tak. Se mnou si bude myslet, ţe jsem jen tak zvědavá ţenská.“ Honza se na mě podíval s převahou zkušeného policisty. Občas mi říkal, ţe jsem hodně naivní. „A ty si myslíš, ţe aţ předvoláš čtyři ukrajinské dělníky a budeš se jich laskavě vyptávat, kdo se z nich díval do bytu Turnovské a pak její sousedku upozornil, ţe tam leţí jakási babička bez hnutí, zůstanou všichni klidní a ten dotyčný se ti vstřícně a bez zábran přihlásí?“ „Vidíš, to mě nenapadlo,“ uznala jsem. „To vidím a divím se.“ „Zkusím z Gruberové dostat jeho jméno.“ „Uţ vidím, jak ti ho jako kamarádce hned poví,“ zašklebil se Honza. „Moţná, ţe ty to svedeš líp,“ navrhla jsem. „Snad,“ souhlasil. Volal rovnou přes počítač. „Jan Lorenc, kriminální policie, oddělení vraţd,“ představil se. Přepnul na hlasitý poslech a hned se bez dalšího vysvětlování zeptal: „Paní Gruberová, jste teď doma?“ „A... ano,“ vykoktala.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206271
„Sdělte nám, prosím, jak se jmenoval ukrajinský dělník, který vás upozornil, ţe je v sousedním bytě mrtvé tělo,“ poţádal rozkazovacím tónem. „Ale já nevím, jak se jmenoval,“ odpověděla roztřeseným hlasem ţena. „Neřekl mi to.“ Honza koukl na mne. Pokrčila jsem rameny. „V takovém případě, paní Gruberová, budete dopravena k nám na oddělení…“ „P... proč?“ zděsila se. „Kvůli konfrontaci s čtyřmi dělníky, kteří v té době natírali fasádu vašeho domu a pohybovali se po lešeních ve vyšších patrech. Pravděpodobně to bude dnes odpoledne a do té doby nesmíte opustit dům… Za hodinu nebo dvě pro vás přijede naše auto a...“ Zírala jsem. „Jmenoval se Grigorij Ostapenko,“ řekla zdráhavě. „Ale…“ „Děkujeme. V pořádku.“ „Můţu odejít? Musím totiţ…“ „Jistě. Jen, prosím, nevypínejte mobil… Nejspíš uţ vás nebudeme potřebovat, ale kdyby se vyskytly nějaké nejasnosti, musíte nám být k dispozici,“ uzavřel slušně, ale přísně. Otočil se ke mně: „Tak vidíš. Bez ţádného divadélka.“ „Nevidím. Čumím.“ „Tobě bych doporučoval na nic si nehrát.“ Cítil se na koni. Dělalo mu radost, ţe mi předvedl správný styl správného detektiva. „Díky.“ Ale nehodlala jsem se vzdát svých metod. „Záleţí to na lidech a situaci. A teď jedu za tím Ostapenkem.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206271