98 / Ekonomie bez mýtů a iluzí
ochotu zaměstnanců táhnout s podnikem za jeden provaz, pak nám podniková vize „maximalizovat hodnotu pro akcionáře“ většinou příliš nepomůže. Prakticky totéž platí i o osobách snažících se vydělat co největší množství peněz. Lidé, kteří se v historii stali v tomto ohledu nejúspěšnější, většinou nebyli ti, kteří o to nejvíce a přímočaře usilovali, a nejúspěšnější korporace současného světa nevybudovali lidé, jejichž hlavním cílem bylo bohatství či zisk. Předpokladem, který jim k tomu pomohl, byl nejen výjimečný talent, ale i tvrdá práce. Tento předpoklad však se silnou materiální orientací zpravidla příliš nesouvisí, spíše naopak. Lidé posedlí vidinou peněz většinou dávají přednost rychlejším metodám zbohatnutí, než je tvorba podniků, např. pyramidovým hrám či obchodování s politickým vlivem. Pokud jim vyjdou, k čemuž občas dochází, stáhnou se do svých vil u moře. Motivaci finančně nejúspěšnějších osob dokládají naopak známé příklady z podnikatelského světa. Sam Walton, zakladatel a hlavní akcionář firmy Wal-Mart, největší retailové firmy na světě, před lety prohlásil, že své hlavní úsilí věnoval cíli vytvořit nejlepší obchodní řetězec na světě. Tvorba co největšího osobního bohatství naproti tomu jeho hlavním cílem nikdy nebyla. Členové jeho rodiny dnes přesto zaujímají pět příček na žebříčku deseti nejbohatších lidí světa. Známý je i případ Henryho Forda, kterého minoritní akcionáři jeho firmy žalovali, že se snaží rozšiřovat svůj podnik na úkor výplaty dividend. Ford soud s nimi prohrál a byl nucen jim dividendy vyplatit. Většina z těchto dividend připadla ovšem jemu samotnému, což mu umožnilo velkou část akcií své firmy na trhu skoupit a získat v ní plnou kontrolu. Jeho bývalí investoři se po čase ze svého rozhodnutí příliš neradovali. Podobně i Warren Buffet, nejúspěšnější investor všech dob, často prohlašuje, že to, co dělá, nedělá pro peníze, ale pro zábavu, kterou mu vydělávání peněz a možnost sledovat růst hodnoty jeho aktiv přináší.
Jedním z argumentů ve prospěch čistě ziskové motivace firem je i představa, že tato orientace je snadná z hlediska své aplikace: představuje cíl, jehož dosažení lze snadno měřit. Ani tento argument však zcela neobstojí. Zisk firmy je jistě kritériem, na němž lze a je žádoucí její manažery zainteresovat. Pokyn „jděte a vydělávejte co nejvíc peněz“ však nemusí vždy manažerům dávat příliš jasný návod, jak postupovat. Podobně je to s otázkou, zda určitá firemní činnost přispívá k „hodnotě pro akcionáře“.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206137
Mýty a iluze na levici / 99
Provádí-li firma strategická rozhodnutí, vychází při tom pochopitelně z podrobných hodnocení jejich finančních dopadů. Bylo by však naivní se domnívat, že dlouhodobá rozhodnutí se opírají jen o ně. Charakter těchto hodnocení je totiž často velmi spekulativní (což mimo jiné ukázala nedávná finanční krize). Velká část skutečně prováděných rozhodnutí spočívá spíše na expertních odhadech či intuici zkušených manažerů, vycházejících z toho, nakolik dané rozhodnutí podle jejich názoru zapadá do „správného vývoje“ jejich podniku. Ještě více to pak platí na nižších podnikových úrovních. Pracovníci zábavního parku Disneyland nedostávají pokyn, aby „šli a vydělávali peníze“; jejich úkolem je zajistit, aby se zákazníci jejich parku bavili. Pokud se jim to s podporou své firmy daří, získávají pocit, že jsou součástí dobrého podniku a firmě Disney přinášejí značné množství peněz. Totéž lze však konstatovat i ve vztahu k hodnocení výsledku firmy směrem do minula. Postupovali lidé, kteří vybudovali úspěšné podniky, tak, že maximalizovali zisk? Těžko říci. Jediné, co můžeme tvrdit, je, že se jim podařilo tyto podniky vybudovat. Těžko však lze jednoznačně posoudit, zda přitom úspěšně zapomněli na společenskou odpovědnost, jak od nich požaduje Milton Friedman. Kvalitu jejich řízení nelze posuzovat jen na základě zisku, který vytvořili: nevíme totiž, jaký zisk vytvořit mohli, do jaké míry měli štěstí nebo smůlu apod.
Kapitalismus pronásledují vnitřní rozpory Jde o jeden z nejstarších socialistických mýtů s kořeny v 19. století. V letech, které následovaly po rozpadu komunismu, kdy většina vyspělých zemí prožívala téměř dvě desetiletí hospodářského růstu a nízké nezaměstnanosti, se tento mýtus do značné míry vytratil, znovu se však vrátil s finanční krizí roku 2008. Jeho obsahem je přesvědčení, že vnitřní rozpory kapitalismu, především ty, jež jsou spojené s nedostatečnou poptávkou či nízkými mzdami, vyvolávají periodické ekonomické krize. Tyto a další problémy vedou i k nutnosti umělé stimulace spotřeby vedoucí ke zhoršování životního prostředí či konfliktům mezi jednotlivými oblastmi globální ekonomiky.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206137
100 / Ekonomie bez mýtů a iluzí
Hospodářské fluktuace či poklesy jsou nesporně zdrojem sociálních i politických problémů. Tyto problémy však v rozporu s výše uvedenou iluzí nepramení z neřešitelných vnitřních potíží či hlubokých problémů ve „struktuře kapitalismu“, ale z poměrně jednoduchého peněžního problému, odhaleného ve třicátých letech minulého století anglickým ekonomem Johnem M. Keynesem. Kapitalismus pochopitelně má svá zranitelná odvětví, která musejí být pozorně regulována a kontrolována. K nim patří především finanční sektor. Tržní systém představuje však nejefektivnější a současně nejdecentralizovanější systém kooperace, který byl člověkem vytvořen; v jistém aspektu ho lze pro jeho velmi omezenou centrální kontrolu přirovnat k internetu. Žádný z problémů, s nimiž se moderní kapitalismus potýká, neohrožuje jeho existenci. Keynesovo odhalení
Příčiny hospodářských krizí zaměstnávaly ekonomy po dlouhá desetiletí. Situaci ztěžoval jeden z principů klasické ekonomie formulovaný francouzským ekonomem J. B. Sayem (a označovaný jako Sayův zákon trhů). Podle něj si každá nabídka automaticky vytváří poptávku, takže jejich nesoulad není možný. Sayův princip se opíral o představu, že lidé či firmy, které prodávají určité statky (včetně vlastní práce), se snaží získat za ně na trhu něco jiného (což je zřetelně patrné zejména v podmínkách naturální směny). Je-li tomu tak, nemůže v ekonomice vzniknout celkový nadbytek zboží, pro který by neexistovala poptávka. Jediné, co může vzniknout, je nadbytek určitého zboží, který je provázen nedostatkem zboží jiného, a to v důsledku nesprávných výrobních rozhodnutí. Sayův zákon však zjevně odporoval skutečnosti. Tedy tomu, že periodická období všeobecného nadbytku produkce v ekonomikách vznikala a byla provázena poklesem výroby a nezaměstnaností. Keynesovo řešení tohoto problému je však jednoduché: Sayův zákon platí, ale s jednou výjimkou. Za zboží je totiž třeba považovat nejen statky sloužící ke spotřebě či investicím, ale i peníze. Zvláštnost peněz jako specifického zboží spočívá v tom, že se svou „spotřebou“, tedy používáním neničí. V ekonomice dále kolují. Problémem se však může stát situace, kdy lidé i firmy vedle běžného zboží „poptávají“ i peníze, a to s cílem je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206137