tože odtud dostala nabídku, aby v dívčím internátu v Brightonu vyučovala hudbu, němčinu a francouzštinu.122 Již zanedlouho však naznačila Albertovi stesk po domově. Začátkem roku 1903 se pak vrátila přes Londýn do Alsaska. Jestliže Schweitzer před započetím svého studia lékařství v roce 1905 mluvil o tom, že Helena již tenkrát „měla blíže k cíli“ než on, měl tím na mysli Helenino jmenování pečovatelkou o sirotky. Došlo k němu 14. května 1903 a Helena dostala na starosti obvod Štrasburk-Staré město. Také Schweitzer chtěl jako právě jmenovaný ředitel tomášské koleje pečovat u sebe o sirotky. Právě proto se s děkanem Teologické fakulty odpovídajícím za kolej horlivě přel o větší byt a pevný plat, aby mohl uskutečnit své předsevzetí opatrovat sirotky. Nakonec je profesně nerealizoval on, nýbrž Helena, když se roku 1903 stala inspektorkou péče o sirotky. Město Štrasburk stavělo Schweitzerovi do cesty byrokratické překážky, a nakonec mu neposlalo žádné sirotky – mládenec byl jako opatrovník dětí pro úřady podezřelý. Helenu zatím na jejích pochůzkách po domech čekala každý den bída, podvýživa a dětská úmrtnost. Svou vizi shrnula Helena v duchu quid pro quo: Setkali jsme se v pocitu odpovědnosti za všechno dobro, kterého se nám v životě dostalo, a vědomi si toho, že za to máme zaplatit činnou pomocí druhým.123
Brzy nastal konflikt, protože měli navzájem mylné představy o představách druhého. Albert Schweitzer se domníval, že nemůže od Heleny chtít platonické a navenek utajované přátelství bez příslibu manželství. Byl přesvědčen o tom, že on, jeho cesta a jeho plány by se neměly vázat na žádnou ženu. Proto také před svou tetou Mathilde velebil život bez manželství jako cestu, která mu nejspíše vyhovuje. To bylo ještě předtím, než se blíže poznal s Helenou. Také Helenu s tím však neustále konfrontoval: Hodně jsem v těchto dnech přemýšlel o nás dvou. Pořád ta otázka: jestli neruinuji váš život? Vaše cesta by byla tak přímá, kdybych vás neznal nebo alespoň projevoval vůči vám obvyklou lhostejnost. Určitě byste si
99
| Věrný kamarád Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206077
našla domov a rodinu, to všechno – a teď si myslím, že jsem vás svedl z vaší cesty, a všechno, co od vás přijímám, je uloupeno z vašeho štěstí. Z toho klesám na duchu. Vidím, jak odjíždíte do Ruska, vím, jaké soužení to způsobuje vašim rodičům – a kdyby mne nebylo, zůstala byste klidně tady, to vím, neboť vy nejste dělaná na to, abyste se protloukala světem, nýbrž abyste byla skutečnou paní v rodinném kruhu.124
Helena však Albertovi již předtím několikrát vysvětlila, že je v této formě vizionářského přátelství šťastná i bez manželství. Nepochybně tudíž brala dopisy tohoto druhu jako projevy Albertovy distance. Vždyť si v nich osoboval vyslovovat své mínění o tom, jaká cesta je pro ni dobrá, co od ní může žádat a co ne. Helena své neobvyklé přátelství s Albertem vůbec nepovažovala za oběť, nýbrž za ujištění a povzbuzení do svého praktického pomáhání, do své služby. Jejich situace byla společensky značně obtížná. Helena věděla, že nesmí Alberta svést z jeho cesty, a zároveň že si ho nemůže vzít, ba podle rodiny by ani neměla. Nejpozději v době své cesty do jižní Anglie se tedy rozhodla, že rovněž zůstane svobodná a bude pracovat.125 Schweitzer jí však opakovaně doporučoval, aby se vdala za někoho jiného a vrátila se k měšťanskému životu, jaký odpovídá jejímu společenskému postavení. To způsobovalo, že v ní narůstala odtažitost vůči člověku, který jí otevřel dveře k její skutečné životní náplni, k službě bližnímu, a s nímž se v této vizi cítila spojena. Helena tedy vědomě hledala distanci k Albertovi, ať už proto, že cítila urážku, nebo aby prozkoumala své myšlenky. Připravovanou cestu do Ruska jí rodiče zakázali. A tak odjela v zimě 1903 do Berlína k sestřenici svého otce. Byla to malířka Johanna Engelová, o dvanáct let starší než Helena. Ta ji oslovovala můj „nejmilejší Honzíku“.126 Co Helenu na Johanně asi nejvíc fascinovalo, bylo to, že žila samostatným životem jako pracující a neprovdaná umělkyně v Berlíně. Helena se k samostatnému životu musela teprve probojovat. Proto se také až krátce před odjezdem svěřila se svým plánem Schweitzerovi. Ten reagoval zděšením: A ta cesta, na kterou se chcete vydat – víte vy, co to je? Být sama na světě – stát se „starou slečnou“, chtít a nemoci být nezávislá! A vám
100
| Od teologie přes Bacha k medicíně (1905 –1912)
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206077
záleží na společnosti – vy nebudete stát nad ní; vy se nedokážete odpoutat, nebudete se moci zazdít do činnosti – má velká, velká přítelkyně – mám o vás takový strach.127
Schweitzer v Helenině cestě do Berlína spatřoval pokus o emancipaci, který je předem odsouzen k nezdaru, neboť Helena co nevidět narazí na dobové společenské bariéry a omezení daná svým pohlavím. Takový nedostatek důvěry a povzbuzení od nejbližšího přítele Helenu ranil ještě víc, takže v dalších měsících došlo ke krizi jejich vztahu. Poslední domluvená schůzka na starém místě u Rýna odpadla pro špatné počasí. Veřejně se scházet nemohli, pokud nechtěli dodávat látku štrasburským klepům. Místo toho tedy napsal Schweitzer Heleně za onen víkend čtyři dlouhé dopisy. Také v Heleniných dopisech cítíme spíše hluboký zármutek nežli vzdor. Albert se pokládal za člověka, který si Helenu nemůže vzít za ženu. Sebe se svým způsobem života považoval za nevhodného pro manželství. Helena zase nehodlala změnit svůj život, byť jí tou dobou byla myšlenka na zasnoubení bližší než Albertovi. Na čtveřici Schweitzerových dopisů odpověděla krátkým korespondenčním lístkem a 2. listopadu 1903 se sama vydala do Berlína. Teď byli odloučeni a plni zármutku. U Heleny se vyvinul dokonce v depresi.128 Držela se však nadále svého plánu pracovat v oblasti péče o sirotky. V jednom domově pro sirotky v Berlíně se poohlížela, zda a jak by zde mohla být profesně činná. Albert o ničem z toho nevěděl. Helena se svěřovala jedině své nejbližší přítelkyni Elly Knappové. Ta možná jako jediná věděla o Helenině vztahu s Albertem a byla v té době mostem mezi nešťastnými milenci. Ani v následující době Helena neodpovídala na Schweitzerovy hojné dopisy. Napsala mu jen následující krátký pozdrav k Vánocům: A já vám děkuji za všechno – ale prosím vás, nežádejte ode mne odpověď. Máte pravdu, měla bych vám co psát, ale já nemohu psát […] Já chci, abyste byl silný a šťastný, vy musíte, a vy máte všechny důvody, abyste byl. Nemáte se starat o mne, nikdy. […] Člověkem, který mi tu byl nejvíc, je 65letá stará dáma s mladým srdcem. Jmenuje se Mathilde. – Všechno nejlepší! – Žijte blaze!129
101
| Věrný kamarád Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206077