rozlehlé panorama velké části města. Najednou mě vytrhl smích obou žen. Otočil jsem se a mou pozornost upoutala malá fotografie, vystavená vedle počítače. Na fotografa se na ní usmíval postarší pár jižanského původu. „To jsou mí adoptivní rodiče,“ vysvětlila lékařka, „ale měl byste se spíš starat o svého potomka.“ Váhavě jsem přistoupil k Astrid, která ležela s obnaženým břichem na lehátku. Lékařka jí zkušeně přejížděla po břiše jakýmsi ultrazvukem a obě pozorovaly nepřehledný výřez na obrazovce. „Tak nějak jsi taky vypadal,“ poznamenala Astrid. „Takže to přece jen bude kluk!“ vyhrkl jsem hlasitě. „Nevím to jistě, jen to cítím. Už se mi o něm dvakrát zdálo.“ „A jak vypadal?“ „To neprozradím. Jen to, že měl kukadla malého rošťáka.“ Poté co jsme si sedli k psacímu stolu, mluvily jen ženy. Až při loučení se ke mně lékařka náhle naklonila a důvěrně řekla, že mě teď nastávající matka mého dítěte bude potřebovat víc než kdy předtím; mám ji tedy ušetřit jakékoli zátěže. Poděkoval jsem a otevřel dveře. Když jsem se otočil, zvedla se ze sedačky v čekárně Doris. Nepřítomně jsem jí odpověděl na pozdrav a uvědomil si, že je v pokročilém stádiu těhotenství. Ještě než jsme si podali ruku, zčervenali jsme oba rozpaky. Nikdy by mě nenapadlo, koktal jsem, že se sejdeme právě tady. Za mnou se zeptala lékařka, jestli se snad dnes dostavil i otec. „Ano, ale jen náhodou,“ odpověděla Doris rozrušeně a zaměřila pozornost opět na mě. Jak se mám, chtěla vědět. V tu chvíli ji svým pozdravem zaskočila Astrid. Jen co jsem stihl ženy představit, vyšel z toalety mladý hubený blonďák a vydal se směrem k nám. Přátelsky se na nás podíval a vzal Doris kolem boků. Vzápětí jsme se rozloučili. Ještě než jsme odešli z čekárny, zeptala se Astrid hlasem, ve kterém bylo patrné napětí, odkud tu ženu znám. Z knihkupectví, odvětil jsem. „A proč jste oba tak zrudli?“ „Protože jsme se dlouho neviděli.“ „No a?“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206076
„Taková setkání mi vždycky byla nepříjemná.“ „To nechápu.“ Jeli jsme do centra, Astrid mě vzala do tří obchodů s dětským oblečením. Znala ještě další dva obchody, ale ty měly menší nabídku. K ní do bytu jsme se vrátili až pozdě odpoledne. Vyčerpaně se sesunula do křesla a já odběhl do kuchyně připravit jídlo. Našel jsem ji v ložnici, už ležela v posteli. Ponořená v myšlenkách se upřeně dívala do stropu. Sedl jsem si k ní a společně jsme snědli zeleninové rolky. Pak si lehla a chtěla, abych jí něco vyprávěl. Zamyslel jsem se, pak jsem vstal a přinesl z kupičky na psacím stole horní rukopis. Začal jsem pomalu a soustředěně předčítat. Vytvořilo se mezi námi zvláštní napětí. Po chvíli si Astrid přetáhla přes hlavu deku.
Druhý den mi z nakladatelství zavolala už dopoledne. Právě jsem začal novou báseň. Co momentálně dělám, zeptala se a já jsem z jejího hlasu vytušil, že je rozrušená. Ještě než jsem stačil odpovědět, sdělila mi tiše, že před chvílí řekla rodičům o svém těhotenství. Nejdřív byli zaskočeni, vyprávěla, ale nakonec měli radost. Chtějí přijet do Vídně. Odpoledne mi zavolala ještě jednou. Zjišťovala, jestli nemám hlad. Zmateně jsem odvětil, že nemám. Chtěla vědět, jestli mám doma vůbec něco k jídlu. A než jsem stačil odpovědět, pokračovala o něco hlasitěji, že dnes půjde z nakladatelství dřív a cestou ke mně se staví nakoupit. Popuzeně jsem vyhrkl, aby se raději soustředila na čtení rukopisů, ať se zas polovina textů nevrátí autorům, aniž by se jimi někdo zabýval. O dvě hodiny později mě ze psaní vytrhl zvonek u domovních dveří. V mžiku jsem uklidil na psacím stole a zmáčkl bzučák. Stačil jsem schovat laptop a Astrid už klepala na dveře. Pomohl jsem jí z kabátu a v pokleku jí sundal boty. Přitom jsem si všiml, že se za zády snaží ukrýt bílou igelitku. Odvedla mě do obýváku, zatlačila mě do křesla a vyndala z tašky dvě pizzy. Po jídle jsem se dal do mytí nádobí – Astrid za mnou najednou Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206076
přišla do kuchyně. V ruce držela list papíru s básní, kterou jsem přepisoval do laptopu těsně před tím, než přišla. Rozrušeně se zeptala, od koho ten text je. Odvětil jsem, aniž bych se na ni podíval, že jsem si odpoledne z dlouhé chvíle jen tak něco zkoušel. Zatahala mě za vlasy a s tvrdým úsměvem řekla, že ji nemám vodit za nos, ten text nepsal žádný začátečník. Chtěla bezpodmínečně zjistit, kdo je autor nebo autorka básně. Uvedl jsem jméno onoho neznámého spisovatele, o jehož románu jsem jí vyprávěl v nemocnici. „Ale jako překladatel jsi docela dobrý,“ řekla zamyšleně. Vzal jsem jí list z ruky, hodil ho do odpadkového koše, obemknul její boky a zvedl ji. Dožadovala se, abych jí list vrátil, ale já ji energicky odnesl do ložnice.
Následující týden v pátek mě Astrid podruhé zaskočila nečekaně brzkým příchodem domů. Byla rozladěná a uhýbala pohledem. Egon nezahálel, sdělila mi úsečně, už má za ni náhradu: Uschi, která občas vypomáhala v oddělení odbytu. Pochválil jsem Egona, že se stará o všechno a že okamžitě zaměstnal kompetentního zástupce. Astrid se na mě nechápavě podívala. Pobaveně jsem se rozesmál a pohladil ji po lopatkách. Její hněv mi připadal okouzlující a chtěl jsem si ji přitisknout k sobě, ale ona mě od sebe energicky odstrčila. „Znám Egona moc dobře,“ zasyčela, „a Uschi už má na to místo dlouho zálusk.“ Po těchto slovech se už nebránila a já si ji mohl přitáhnout k sobě. Na mé hrudi se najednou uklidnila. Řekl jsem, že je toho na ni moc, a je pak hned podrážděná, a že potřebuje klid.
O týden později jsme k polednímu čekali na nádraží Westbahnhof. Astrid byla nervózní, vlak z Vorarlberská měl zpoždění. Den byl jarně vlahý. Astrid postávala celou dobu několik kroků přede mnou, z rozpuštěných vlasů se jí linula sladká vůně. Měla na sobě nové černé sako a černou dlouhou sukni, které jsem jí dal před třemi dny k Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206076