Žena v šátku a s kabelkou na podlaze v kolektivu na Franciszkańské se jmenovala Irena, ale nikdo jí neřekl jinak než Máma. Mámo! Mámo! Celým dětstvím Věry Schulzové se neslo tohle volání jako ozvěna a burácelo kamenným schodištěm, jehož vysoká klenba dokázala zesílit i řinčení projíždějících tramvají, a to se neslo všemi prázdnými pokoji ve velkém bytě na pražských Vinohradech. Jejich byt se touhle odpolední dobou plníval slunečním světlem a tikáním a vrzáním starých hodin. Dopoledne Máma trávila u křídla cvičením, odpoledne se pak propadala do stavu nekonečných útrap. Naříkala na migrénu z horka a natírala si pleť drahými krémy, aby jí nevysychala. Lehávala na zádech na široké posteli a dětem pro zábavu si do vlasů uvazovala pestrobarevné pentle. Měla bohaté, vlnité, skoro kudrnaté vlasy a s trochou úsilí jim dokázala vtisknout přesně tu podobu, jakou si přála. Šla do šatny a vystoupila odtamtud v tenisové sukénce a kloboučku à la Mary Pickfordová nebo se zjevila jako paní prezidentová Benešová v přiléhavém kostýmku anglického střihu a v klobouku jako od uniformy. Máma neustále mizela a vracela se zpátky jako někdo jiný, třeba i jen v úboru na klavírní soaré, ale Věru to naočkovalo strachem, že Máma jednou zmizí nadobro. Když se o mě dobře postaráte, tak nikam nezmizím, dělávala si Máma z dětí legraci – kromě Věry měla ještě dva chlapce, Martina a Josela. Ale nikdo jí nevěřil. Jejich matka, co ji znají, se pořád někam ztrácí. Arnošt Schulz svou ženu miloval daleko pragmatičtěji, asi jako člověk miluje a hýčká vytoužený ozdobný předmět. Její stavy nevnímal jako dobré nebo špatné dni, podle něj měla své personage (jak to u umělců bývá) a rodině nakázal, ať je prostě jako takové přijímá: Děti, prosím vás, nechte maminku chvíli na pokoji, okřikoval je, jakmile Věra nebo její bratři u jídelního stolu zvýšili hlas nebo si v dětském pokoji hráli příliš hlučně.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206072
Po dvou týdnech v kolektivu zbyla z Máminých osobností jen jediná: hubená žena s vyhaslýma očima, schoulená pod záplavou kudrnatých vlasů. Vyděšeně sebou škubla pokaždé, když ji někdo oslovil. Tu odpornou polévku snědla, jen pokud ji někdo lžící nakrmil. Nebo jako to dělala Věra: namáčela do polévky pár suchých kousků chleba a strkala jí je do pusy, jakmile Máminu pozornost upoutalo něco jiného. S jejím energickým manželem to bylo úplně jiné. Hned od první chvíle na sebe doktor Arnošt Schulz vzal roli mluvčího pražských Židů. Zorganizoval strážní službu, aby zabránil té nestydaté zlodějně od starousedlíků vůči nově příchozím, psal dopisy a petice do předsedovy kanceláře, kde si stěžoval na nevytopené místnosti, na to, že nemají ani tekoucí vodu a že způsob, jakým se vyprazdňují latríny, vypadá spíš jako fraška. Tu poslední výtku napsal z moci nově jmenovaného praktického lékaře v 1. nemocnici v Łagiewnické, kde – jak to sám popsal – ve dne v noci zachraňuje životy lidí, kteří kvůli nedostatečnému přísunu potravin do ghetta stejně nemají nejmenší šanci na přežití. Několik týdnů po odeslání tohoto dopisu se nedělo nic. Jednoho dne přišel tenký dopis s předsedovým razítkem na obálce. Dopis obsahoval pozvánku na „hudební soaré“, které bude uspořádáno v Kulturním domě v Krawiecké ulici na počest nově příchozích. Arnošt Schulz se rozhodl jít se svou dcerou. Odcházel se smíšenými pocity a bez velkého očekávání a vrátil se „zarmoucený“, jak to sám vyjádřil. Věra také popisuje tuhle událost v deníku, který si tehdy ještě dost pravidelně vedla. Revue v Kulturním domě První, co nás čekalo, byla skupina policajtů s páskou na paži a s obušky (!), a ti nás naveleli stranou, aby honoratiores mohli volně projít. Že v ghettu bude panovat jistá hierarchie, to jsem čekala, ale ne takového druhu. Jako kdyby nás pozvali, jen aby nám dali najevo, že jsme bezcenní! Stáli jsme jako vězni za mřížemi a dívali se na příjezd honorace. Viděla jsem samotného Rumkowského, zachmuřený bělovlasý muž kráčel s celou pompou jako císař v čele své pretoriánské gardy. Bylo by to k smíchu, kdyby se najednou všichni lidi v salonu nezvedli a nezačali tleskat.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206072
A potom začala samotná šaškárna. Na stěně malovaná synagoga. Před obrazem pobíhají herci a hlasitě ze sebe vyrážejí repliky. Jelikož se publikum směje, musí to být něco žertovného, ale já nerozumím ani slovo. Všechno je v jidiš. To se prokládá hudebními čísly. Jakási slečna B. Rotsztatová přednesla pár „lehkých romancí“ na housle od Brahmse za klavírního doprovodu pana T. Rydera. Slečna Rotsztatová hrála až překvapivě dobře, ačkoliv trochu přespříliš rozmáchlými pohyby. Trapné byly ovšem reakce publika – jako kdyby muselo přehánět, jen aby dokázalo, že je publikum na úrovni. Pak přišla předsedova velká chvíle. Pan Mordechaj Ch. Rumkowski. V sále je ticho jako v hrobě a je zřejmé, že všichni vlastně přišli jen proto, aby si ho vyslechli. Obrací se k nám až úplně dozadu, ale neoslovuje nás německy, nýbrž v jidiš, což je v té chvíli naprosto absurdní, protože jen málo z nás tomu jazyku rozumí. Ale možná je lepší, že nerozumíme, protože potom jsem pochopila, že starý, jak mu tady říkají, věnoval větší část proslovu tomu, aby nás sepsul. Nadal nám do lupičů, protože jsme své cennosti neuložili do „jeho“ banky, že jsme se nedostavili na pracoviště, která nám obstaral (což zjevně neplatí pro tátu!), a jestli se nepodřídíme jeho pravidlům, nechá nás okamžitě deportovat – kam? kam? – copak nechápe, že jsme zrovna deportováni byli?
* Dva dny po téhle „podívané“ v Kulturním domě se předseda osobně dostavil do kolektivu ve Franciszkańské. Nejdřív ho uviděly děti a ženy u latrín, nebo spíš to byly děti, a ty zaujal bělouš zapřažený do kočáru, v němž se předseda nechával vozit, jak prosupěl širokou příjezdovou branou. V té chvíli jako by se předseda ztratil v moři rozhoupaných čepic a baretů, které ho náhle obklopily. Ale vzápětí je tu stráž a pěstmi a obušky zatlačí dav zpátky, aby se předseda mohl volně pohybovat. Předseda nejdřív provede inspekci latrín a dlouhou řadu kádí postavených u vchodu do sklepa, potom se teprve spolu se stráží vydá nahoru po zchátralém mramorovém schodišti. Prochází jednou chodbou za druhou. Všude, kde visí šatstvo nebo kde jsou na sobě narovnané kufry a batohy, nařizuje odstranit všechny oděvy volně umístěné v prostoru. Zavazadla, batohy, kabelky: všechno otevřít a důkladně prohledat. Z jedné třídy
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206072