2. Když vystoupil po schůdkách na rozpálený beton a nadechl se, ucítil to: už i vzduch tady byl jiný. Prosycený pachem ryb a pálícího se trusu, nafty, škvařícího se polystyrénu a kdovíčeho. Přilepil se mu na patro. S námahou se nadechl a vydal se letištní halou, plnou lidí, k východu, protože jiná cesta neexistovala. Buď zpátky do letadla, nebo ven. Vyšel ven a uviděl donekonečna se rozlévající moře taxíků. Vlhko a vedro. Zastavil se a zapálil si. Rozdýchával to. Měchy si pomalu přivykaly. Zvedl ruku a deset tvrdě pracujících taxíkářů v bílých košilích rozrazilo dveře auťáků a začalo hulákat. Jeden měl víc energie nebo možná víc dětí: vyskočil z auta, chytl Láďu, odtáhl ho až k vozu a posadil dovnitř. Nasedl a rozjel se. Teprve potom se ptal, kam to bude. Láďa řekl, jen aby něco řekl: „Centrum…“ Řidič se zatvářil neurčitě. Láďa mávl před sebe a řekl: „Tam…“ Taxíkář se rozzářil: „Ááá! Tám! Aj nouit!“ A jeli. Projeli celými čtvrtěmi, sestávajícími jen z betonových dvorů, slepých zdí, pokroucených konstrukcí, hangárů z vlnitého plechu a zrušených vleček. Vypadalo to, že jejich hlavními obyvateli jsou smečky temně skvrnitých psů se špičatýma ušima. Psů, kteří se s každou generací pomalu, ale jistě vracejí zpátky k vlkům. Pak vjeli do mraveniště. Všude se proplétaly auťáky, jeden přes druhý, a bez přestání frkaly, troubily, rozjížděly se a brzdily. Mezi nimi se motaly skútry, kola a staré rezavé mopedy. Chodníky byly plné volajících, rukama mávajících lidí. Celé ulice vypadaly, jako by se hádaly. Jako by celé čtvrti propadly jakémusi vášnivému sporu.
101
012konec_sveta264.indd 101
21.4.2015 10:18:13
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206023
Na jedné křižovatce, kde už to vypadalo, že budou všichni muset nechat auta zaklíněná do sebe a odejít po svých, zaťukal na přední sklo vyjevený ryšavec. Rudé vousy mu neuspořádaně trčely z čelisti a podávaly svědectví o jisté ztracenosti, o jisté předurčenosti k těžko postižitelným, velmi jemným, téměř jen náznakovým průserům. Otevřeli mu dveře a ryšavec se svalil na sedadlo. Ukázalo se, že je to Němec a že přesně ví, kam chce. Měl na kartičce naškrábáno jméno penzionu, kde lze přenocovat. Láďa se zeptal, jestli by se mohl přidat. Zpocený ryšavec s radostí přikývl a strčil cedulku v plné jízdě řidiči před oči. Ten zvolal: „Áááá! A! Aj nouit! Aj nouit!“ Jeli velice dlouho. Nakonec zastavili před strohou budovou, před kterou stáli vojáci s puškami. Ptali se taxíkáře, co to má znamenat. Ten se na ně zvesela smál, mával rukou, ať jen jdou, to je v pořádku, potom zas na ně chvíli křičel kvůli placení, pak si, zase už s úsměvem, vzal polovinu peněz, které původně chtěl, a odjel. Zůstal po něm oblak spáleného benzínu, jehož cizokrajná vůně Láďovi maně připomněla dávnou dovolenou v NDR, v zemi plastických hmot a špatně seřízených dvoutaktů. Chtěli jít dovnitř, ale voják, který stál blízko vchodu, na ně spustil: „Nic sem! To škola! Škola tady! Nic pro pána dobrý! Nic pro pána!“ „Ale nám řekli, že to je hotel! Hotel!“ Voják ukázal na dláždění: „Nic hotel! Tady spát! Tady spát, my hlídat celou noc. Slip! Gud! Gud!“ Byl už večer. Tak se uložili na chodníku a usnuli. Brzy ráno Láďa otevřel oči a uviděl nad sebou stát usmívajícího se vojína v baretu. Vojín mu kynul, ať jen klidně spí dál. Láďa si dopodrobna prohlédl odřenou automatickou pušku, jejíž hlaveň měl metr od hlavy, a zase usnul.
102
012konec_sveta264.indd 102
21.4.2015 10:18:13
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206023
Vzbudilo jej kopnutí do žeber. Otevřel oči a viděl přívětivého vojína, jak se zubí od ucha k uchu. Budíček. Kopl ještě Němce a s úsměvem ukazoval, že je bílý den, ať vstávají. Budíček! Vstali a šli. Koupili si několik piv a sedli si s nimi na břeh nějaké řeky. Vypili všech osm lahví a teprve potom pocítili, jakou mají žízeň. Němec vytáhl z batohu láhev Johnnieho Walkera a křísl s ní o beton: „No tak jo! Tak jsme tady! Čusss!“ Hnědá voda se řídce valila pod jejich nohama. Plavaly v ní papírky, rybí hlavy, něco, co vypadalo jako krokodýl, ale byla to stará matrace, která se pomalu potápěla, a něco, co nevypadalo jako nic určitého, ale docela dobře to mohl být zbytek lidského těla. Napili se vlažné kořalky. Kousek od nich stál po pás ve vodě přetlustý dědek. Jednou za čas nabral břečku do dlaní, delikátně si ji naplácal na velkou hlavu, a zase stál. Nakonec se té vody napil, uklonil se, vylezl ven, přehodil přes sebe prostěradlo a odkráčel, plácaje obrovitými chodidly, pryč. Pár metrů od břehu trčel z hladiny řídký les kůlů. Na jednom seděl černý pták. Natřásal se jak čertova slepice a upíral na Láďu krhavé oko. Potom zřetelně zakrákoral: „Vyser se na ní, je to kurva!“ Chvíli se vyptávali na autobusové nádraží. Dozvěděli se, že kdyby chtěli hodně laciné rádio, není problém. Že je v Bombaji cholera. Že kdyby chtěli skoro zadarmo ubytovat, není problém. Že kdyby chtěli prodat hodinky, není problém. Že je u řeky slavnost. Kde je nádraží, to jim řekl až sedmiletý kluk, který za sebou táhl na špagátu rozkládající se zplihlou kočku. Ukázal jim za roh, za roh, rovně a znovu za roh. Odběhl a kočka tuze zasmrděla. Šli za roh a za roh, potom asi pět kilometrů
103
012konec_sveta264.indd 103
21.4.2015 10:18:13
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS206023