Příležitost se naskytla zanedlouho. Vlak zvolnil jízdu, vjeli do stanice a zůstali stát. Po rachotu, který je ohlušoval, nastalo ticho. Takové ticho, že se báli pohnout. Ale to jen první chvíli, jen co si zvykli. Za okamžik už rozeznali syčení páry z lokomotivy, která stála daleko před nimi. Pak přešli podél jejich vozu dva mužové, zaslechli zřetelně jejich rozhovor. Jinak bylo ticho. Blažek opatrně vystrčil hlavu a rozhlédl se. Nádražní budova byla dost daleko za nimi, ale přece jen mohl přečíst zřetelný název stanice: Strážnice. Jak předpokládal, byli někde blízko Uherského Hradiště. Protože byl před nimi krytý nákladní vagon, věděl, že vystrčí-li hlavu, nemůže být spatřen. Vztyčil se tedy úplně a opatrně se vyklonil přes stěnu vozu. Rozhlédl se na obě strany. Byla tma, nádraží nebylo osvětlené, peron prázdný, lokomotiva daleko vpředu. Přelezl tedy čelní stěnu vozu, sklouzl po náraznících na koleje a vystrčil hlavu mezi vozy. Věděl, že pohne-li se vlak, bude mít pernou práci naskočit, ale nebyl marně synkem železničáře a na děčínském nádraží prováděl často ty nejkrkolomnější kousky, když kradli z odstavených vagonů uhlí. Vylezl ven a plížil se k místu, kde jsou nalepené směrovky. Teď jen, aby tam byla a aby bylo možno ji přečíst. No, nepůjde-li to, strhne ji a přečte ve voze, až bude světlo. Vlakvedoucí má stejně seznam a vagon se neztratí. Ale nebylo třeba. Při svitu měsíce a odlesku záře z nádražní kanceláře četl docela dobře: Chemička Střekov. Přečetl si to znovu. Ano, nebylo nejmenší pochyby — Chemička Střekov. Vyletěl na vagon téměř stejnou cestou, jakou se dostal dolů. Svalil se na Frantu, choulícího se v bedně, objal ho a začal se svíjet nepřemožitelným smíchem. Bylo to strašné, musil to v sobě dusit, aby se neprozradil, a přitom se mu chtělo křičet. Franta byl vyjevený a jen šeptal, co je, co se stalo... Konečně se Blažek natolik uklidnil, že mohl Frantovi zašeptat do ucha Chemička Střekov. Franta tomu zřejmě nerozuměl, ale zatím se o něj nestaral. Střekov! Střekov! To bylo víc než neuvěřitelné, to byl opravdový zázrak, dar osudu, to bylo vítězství! Protože jediná cesta, kterou zná a se kterou počítal, ke které jsou namířeny všechny jeho plány, je na sever od Děčína. A ze Střekova je v Děčíně pohodlně za čtyři hodiny.
98
ČÁST DRUHÁ / kapitola 1 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205980
Vlak se dal zatím do pohybu. Teď bylo možno mluvit, teď mohl Frantovi vyložit, co se stalo, a ten, nakažen Blažkovým veselím i nečekaným zvratem osudu, se naplno rozesmál. „Člověče, pak nevěř na osud! Vždyť je to úplně fantastický, nepochopitelný! Taková shoda okolností nemůže bejt náhodná, to je kismet, předurčení, já to dycky říkám. Člověk nesmí dělat ukvapený závěry. To máš jako s Hitlerem. Když nás v roce 1939 přepad a zotročil, mysleli sme, že je to konec českýho národa. A za šest let sme měli důvod definitivně vyřešit německej problém, kterej byl osudovou otázkou existence Čechů víc než deset století.“ „A co to má společnýho s náma?“ „Copak nechápeš? Když sme ráno utíkali, protože se nám nepovedlo ukrást civilní šaty, byli sme zoufalý, že sme se prozradili, že sme všechno zvorali vlastní blbostí. A co by se stalo, kdybysme ty šaty měli? Plácali bysme se teď někde na slovenskejch hranicích a plánovali, že se nám snad za čtrnáct dní povede dojít do Děčína. No vidíš. Ale protože sme šaty neměli a protože sme utíkali jako střelený, chytli sme právě tenhle vlak, kterej nás zaveze až skoro k Děčínu, počítám, že nejpozdějc tak za dva dny. Pohodlně, v klidu, v muklovskejch hadrech přes celou Moravu a polovinu Čech.“ „No jo, člověče,“ vyvalil oči Franta, který teď pochopil řetěz všech souvislostí, „to je vlastně pravda.“ „Werfel — to je jeden spisovatel — vypravuje takovej příběh o bagdádským kupci: Přiběh k němu jeho sluha celej vyděšenej a prosil ho o peníze na cestu do Mosulu. ,Proč chceš do Mosulu´, ptá se kupec. ,Ale — šel sem po tržišti a najednou mi zaklepá na rameno Smrt a kroutí udiveně hlavou. Prosím tě, dej mi peníze, ať ujedu do Mosulu!´ Kupec mu peníze dal, sluha odjel, ale kupec se vypravil na tržiště a vyhledal Smrt. ,Proč jsi poděsila mého sluhu?´ ,Byla jsem překvapená, že ho vidím v Bagdádu. Mám si pro něj přijít dnes večer do Mosulu.´ No pověz, není to s náma zrovna tak? Někdo nás musel honit, abysme si pospíšili a chytili přímej vagón do Střekova. Prosím tě, kolikrát do roka tady takovej vagón jede? Tak je to, Franto, osud nás má rád, vloČÁST DRUHÁ / kapitola 1
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205980
žíme klidně hlavu do jeho dlaní. Teď je noc, odnikud sem neni vidět. Trošinku si sešoupneme ty bedny, abysme do nich pěkně mohli a nikdo nás neviděl. Pak si tam zalezem a vystrčíme hlavu až před Střekovem. Neboj se, nepřejedem, tam to znám. A teď můžem spát a válet se do aleluja. Sice na tvrdým, ale zato v suchu a pořád líp, než někde v příkopě za nádražím. A vypijeme půl konzervy mlíka, to nám stačí voběma, je to hodně sladký, samý kalorie, a sníme k tomu trochu chleba. A nezapomeň jít na stranu, dokud je noc. Ve dne to nepude, leda ve vagónu a není třeba, abysme ho měli zasviněnej.“ Tak se uvelebili v bednách, chráněni jak proti větru, tak proti dešti. Byly to velké, pěkné bedny, jaké se dělají pro námořní dopravu, a příjemně voněly. Patrně v nich byla dopravována nějaká surovina, snad kopra nebo arašídy či nějaké jiné olejniny. Mohli se i skrčeni položit, sice na tvrdé, což při neustálém otřásání nákladního vagonu nebylo právě příjemné, ale co to všechno znamenalo proti skutečnosti, že zatímco leží, jedou k svému cíli? Mohli si nerušeně povídat, dokud vlak jel. Zatím na to ale nemysleli a usnuli, sotva se skrčili do své bedny. Teplo jim nebylo, i když byli chráněni před přímým proudem vzduchu, vítr, který vznikal jízdou, strhoval i vzduch z jejich zákoutí, a protože měli na sobě jen cvilinkové haleny — Blažek si liboval ve svetru, který přece jen trochu víc chránil —, cítili, jak jim chladný vítr roztřásá údy. Jejich únava ale byla větší, než mysleli, útěk, pak ostrý pochod, vzrušení cesty, to všechno, co trvalo už téměř dvacet hodin, přemohlo vše jiné. Pocit bezpečí, vědomí, že se každou minutu na kilometry vzdalují od svých pronásledovatelů, a jistota, že jedou k svému cíli, je ukolébaly do tvrdého spánku. Nevzbudilo je ani posunování na stanicích, ani lidské hlasy, které slyšeli v polospánku, když vlak stál. Vzdali se osudu. Věděli, že jsou bezmocní, dojde-li k nějaké šťáře, ale v podvědomí měli jistotu, že osud, který jim přistrčil vagon, je v něm nenechá chytit. Kvůli dvěma politickým vězňům nebudou přece prohlížet všechny vlaky v republice. Mohou klidně spát, a tak spali. Když se probudili, s rozlámanými kostmi a roztřeseni až do jejich morku, byl už jasný den. Blažek se chvíli rozpomínal, co se vlastně stalo, než si uvědomil, kde je. 100
ČÁST DRUHÁ / kapitola 1 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205980