Zamyslela jsem se a uvažovala, jestli bych se dokázala vůbec vrátit, když se neobjednám hned teď. „Myslím, že ano – že se potřebuji objednat, chci říct. Je možné se objednat k doktoru Malhotrovi?“ „Podívám se. Chtěla byste radši přijít po práci?“ „Ano, pokud je to možné.“ „Ve čtvrtek, ve tři čtvrtě na sedm? Vyhovuje vám to?“ „Ano, to by šlo. Děkuji.“ „A na jaké jméno?“ „Cathy Baileyová. Cathy s C.“ Napsala mi to na kartičku. „Pokud byste mohla přinést vyplněné formuláře ještě před návštěvou doktora, bylo to skvělé. Pokud ne, tak je přineste ve čtvrtek.“ „Děkuji,“ řekla jsem. „Ale mohla bych je také vyplnit hned teď, že ano?“ Seděla jsem v čekárně s propiskou v ruce a obálkou na kolenou jakožto provizorní podložkou a vyplňovala jsem papíry. Bylo to těžké. Nechtěla jsem myslet na svou anamnézu, natož ji sepisovat na papír. Ale tady, na tomhle místě, jsem to alespoň dokázala udělat, aniž bych se z toho zhroutila. Seděla jsem vedle George, který chrápal, a psala o depresi, úzkostech a panických záchvatech. Dovyplnila jsem formuláře a předala je recepční. Pak jsem vyšla do potemnělé ulice a namířila si to zpátky za hlukem města a dopravy. Vylovila jsem z kapsy mobil a napsala esemesku. Tak jsem to udelala, jsem objednana na Ct. C O pár minut později jsem naskočila do autobusu, který náhodou jel správným směrem, a zaslechla jsem pípnutí příchozí odpovědi. To je skvele. Dala by sis caj? ;-) S x Z nějakého bláznivého, hloupého, bizarního důvodu to mrknutí a „x“ na znamení polibku ve zprávě znamenaly, že když jsem vešla do domu, stačilo vchodové dveře zkontrolovat jen jednou. Jen jednou. Když jsem to dokončila, stála jsem tam, čekala, až vyjde paní Mackenzieová, a přemýšlela, 100
DO NEJTEMNEJSIHO KOUTA.indd 100
14.4.2015 15:05:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205939
jak se to stalo, že jsem to udělala napoprvé správně. Jak je to možné? Znejistěla jsem a natáhla ruku, abych se dotkla dveří, když vtom jsem za sebou zaslechla dveře od bytu č. 1. „Cathy? Jsi to ty?“ „Ano, paní Mackenzieová. Jak se máte?“ „Dobře, drahoušku, a ty, všechno v pořádku? Venku je zima, že ano?“ „Ano, radši běžte dovnitř, pouštíte si ven všechno teplo.“ Zašla zpátky dovnitř – podle zvuku běžel seriál EastEnders – a dveře se opět zavřely. Podívala jsem se na vstupní dveře, na zámky, otočila se a odešla nahoru začít s prověřováním. Když jsem konečně přišla nahoru, Stuartovi to chvíli trvalo, než mi otevřel – stál tam s levou rukou v takovém tom závěsu z fešácké růžové pěnové gumy. „Co se stalo?“ zeptala jsem se a zavřela za sebou dveře. „Ále, dostal jsem kopanec do ramene. Je vykloubené. Zatraceně to bolí.“ Stál v kuchyni, zatímco já jsem dělala čaj a on mě při tom pozoroval. „Jsem rád, že jsi tady,“ řekl. „Jak se ti daří?“ „Mně? Všechno v pohodě. Vážně. Nechceš si sednout?“ „Ne, seděl jsem celý den, dohání mě to k šílenství.“ „Takže, kdo tě kopnul, nějaký nindža?“ Zasmál se. „Ne, byl to pacient. Byla to moje chyba – trochu se rozrušil, když jsem se ho ptal na nějaké věci v rámci stanovování diagnózy. Nakopnul mě dřív, než jsem stačil stisknout bezpečnostní tlačítko. Nebylo to poprvé. Jednou jsem to schytal do rozkroku – to teprv bolelo.“ „Tak nějak jsem si představovala, že jen sedíš a posloucháš, jak lidi vypráví o svém dětství.“ „To dělám taky, v ambulanci. Ale trávím hodně času na akutním oddělení. A mezitím dělám výzkum a hodně papírování. Proto pracuju tak dlouho.“ Položila jsem hrnek s čajem na linku vedle něj a pustila se do hromady špinavého nádobí, které se nahromadilo ve dřezu. „Zrovna jsem se na to chystal,“ řekl. „To jsi to chtěl dělat jednou rukou?“ 101
DO NEJTEMNEJSIHO KOUTA.indd 101
14.4.2015 15:05:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205939
Pozoroval mě a usrkával čaj. „Je fascinující, kolik toho člověk zvládne udělat jednou rukou, když se na to soustředí,“ řekl. „Takže půjdeš za Sanjim?“ „Ano. Jsou tam opravdu milí, že jo? V čekárně byl nějaký stařík a tvrdě spal. Nechali ho, ať se tam prostě vyspí. To se mi líbilo.“ „Nebyl to George?“ „Ano.“ „Mohl bych jít ve čtvrtek s tebou, jestli chceš,“ řekl. Podívala jsem se na něj, jen jsem ho rychle přejela pohledem od ponožek přes džíny až po tmavě zelený svetr, který mu ladil k očím, a jeho ubohou ztrhanou tvář. „Ne, díky.“ Když jsem byla hotová s nádobím, ohřála jsem v mikrovlnce nějaké chilli con carne, které udělal minulý týden a zamrazil ho. Posadili jsme se na gauč a jedli. Vyprávěl mi o dvou letech mezi promocí a doktorátem, které strávil cestováním. Odešel do ložnice a vrátil se s flashkou, na které prý je několik stovek fotografií, kdybych někdy měla chuť si je prohlédnout. Říkal, že je vždycky chtěl zařadit do alb, ale nikdy se k tomu nedostal. Povídání o cestování ho přivedlo k vyprávění o bláznivé komediální show, kterou viděl v Austrálii, a to zas k DVD natočenému v sydneyské opeře. Jak jsem se s ním smála, uvědomovala jsem si, že se uvolňuju. Bylo mi teplo, byla jsem unavená a dokonce jsem opravdu začínala relaxovat.
102
DO NEJTEMNEJSIHO KOUTA.indd 102
14.4.2015 15:05:10 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205939