Až o několik dní později, když se vracely z dlouhé návštěvy ruin chrámu Angkor Vat, se odvážily promluvit o tom, co se stalo, i když jen velmi okrajově. V hotelu jim doporučili jít na večeři do restaurace Klubu zahraničních zpravodajů, pobočky legendárního podniku v Phnompenhu, jak říkal recepční. „Legendárního. To teda jo,“ odpověděla Margie. Wendy se začala smát, zpočátku nesměle, pak už nevázaně. Záchvat smíchu nakazil i její přítelkyni; mladý recepční se tvářil překvapeně a trochu stydlivě a evidentně vůbec nechápal, co se děje. „Tam vařit moc dobrý,“ zamumlal. Zrudl a ani moc dobře nevěděl proč. Obě přítelkyně nevinnou poznámku přijaly dalším záchvatem smíchu. Poděkovaly mladíkovi za tip a vyšly se ven procházet po ulicích centra. Margie se své přítelkyni nikdy nezmínila, že se jí ztratily některé z jejích nejlepších šperků, a Wendy jí také nikdy neřekla, že jí z aktovky zmizelo sedm tisíc ve stodolarových bankovkách, které s sebou měla pro nepředvídatelné případy. Možná to byla pro obě veřejná tajemství, ale nikdy si to neřekly. Ani jedna druhé, ani nikomu jinému. To, co se stalo tehdy v noci v Phnompenhu, zůstalo navždy skryto mezi stěnami hotelového pokoje. Nebo si to aspoň Wendy a Margie myslely.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205935
Deště, které s sebou přinesly monzuny, naplavily na pláž všechny možné předměty — kusy dřeva, plastové židle, kameny, větve a nejrůznější odpadky. Labastide viděl ze špinavé verandy bungalovu, kde byl ubytovaný, ohromnou clonu vody. Vždycky mu to připadalo jako fascinující představení — voda padající proudem z nebe, odnikud, jako kdyby nějaký lehkovážný soused nahoře nechal otevřený kohoutek. Když bylo po bouři — všechny bouře dříve nebo později přejdou, pomyslel si Labastide a přemítal o svém vlastním životě —, šel ven projít se po pláži. Vlny se líně plazily po písku a zase se nedbale stahovaly k moři. Jinak tam nebylo nic, žádní lidé, žádné bary ani žádné jiné hotely, nic. Bruno si pomyslel, že by mu vychlazené pivo přišlo k chuti. Už neměl co kouřit a najít na té opuštěné pláži marihuanu nebude snadné. Po jedné z prvních cest, na kterou narazil, se vydal směrem do vnitrozemí. Byl už večer a rodiny chystaly venku na ulici večeři. Bosé děti v pyžamu, hluk z televizorů, psi plní blech hledající něco k snědku. Labastide se prochází úzkými uličkami, užívá si radost dětí a aroma rýže s kořením, které se po bouřce mísí s pronikavou vůní zvlhlé země.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205935
Pak jde zpátky na pláž a bezcílně se loudá s rukama v kapsách. Pod nohama cítí měkký písek. Konečně v dálce spatří jakási světla. Když dobře nastraží uši, slyší vzdálenou hudbu. No konečně, zvolá. Vydá se za hudbou a za blikajícími světly jako očarovaný had, který se svíjí do rytmu flétny. Přidává do kroku a jde směrem k baru. Je to dřevěný stánek, čtyři desky na pláži, které v sobě ukrývají poklad: láhve piva, whisky, rumu a dalších hůře identifikovatelných likérů. Zákazníků je zde v tuto dobu poskrovnu, je to jakási zvláštní chvíle mezi denní činností na pláži a nocí, která pod svým pláštěm ukrývá podivíny všelijakého ražení. Labastide se posadí na stoličku, nahrubo stlučenou z jakéhosi víka a tyček, lokty se opře o barový pult a čeká, jestli se objeví barman nebo někdo, kdo by ho obsloužil. Mezitím se rozhlíží kolem. Dva obtloustlí staříci se vybavují se dvěma děvčaty, kterým ještě nemůže být ani dvanáct, beznohý chlapec se plazí v koutě a počítá mince, které vyžebral, a hippie s dlouhými vlasy a prošedivělým plnovousem v rohu kouří trávu. Labastidovi se zvedne žaludek a píchne ho v boku, ale pokud se nad tím dobře zamyslí, nejspíš to bude z nahromaděné únavy. Když si vzpomene na předešlou noc, musí se usmát. Koneckonců to zas tak špatná kořist nebyla. Stačí na to, aby mohl ve své cestě Orientem ještě pár týdnů pokračovat. A navíc cítí v kostech, že tyhle šperky opravdu stojí za to, na černém trhu v Šanghaji za ně určitě dostane pěkný balík. Jo, jo, tam bych měl jet, pomyslí si. To se musí řádně oslavit.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205935