„Ale i ty si můžeš vyzkoušet partnerku,“ povídal Spinka. „Stačí přijít pozdě na rande a zjistit, jak na to bude reagovat. Když netrpělivě přešlapuje a pořád se dívá na hodinky, tak je nervózní , nevyzná se v mužích a má potíže v navazování známostí. Jestliže je klidná a čte si časopis, tak je praktická a cílevědomá a ví, co chce. Když začne partnerovi ihned telefonovat, protože si myslí, že zapomněl, je nedůvěřivá a podezřívavá. Jestli ihned odejde, je sobecká a má sklony k unáhleným rozhodnutím.“ Kottas říkal, že si dával rande na Václaváku, nahoře u vchodu do Národního musea. Tam nikdo není, tak se člověk nemůže splést. Pak ji lze vzít třeba do Jizery, to je blízko. Můžeš se na ni podívat už od Domu potravin, když dobře vidíš anebo si vzít dalekohled a pak tam nejít. „Teď jsem to, ale změnil,“ pokračoval dále. „Dávám si vždy sraz před Divadlem hudby, tam je to dobrý. Nikdo tam není. Já vždycky projdu okolo a dívám se, jak vypadá. Jednou jsem takhle šel okolo a vidím hroznou zrůdu, tak jsem šel pořád dál. Dal jsem si v rybárně kapra a úplně na ni zapomněl. Když jsem se vracel , tak tam ještě stála. No a když je dobrá, tak ji můžeš vzít do Luxoru, to je hned po ruce.“ Na to reagoval Toman: „No, to já si dal jednou taky před Divadlem hudby sraz v sedm hodin, říkala, že přijde o něco později, abych určitě počkal. Jenže od půl osmé tam hráli a tak se tam soustředilo hrozně moc lidí. Střídavě jsem se ptal nějakejch ženskejch, jestli to náhodou není ona, ale nebyla. Čekal jsem tam až do za deset minut osm, ale nesešli jsme se.“ „No dát si sraz na takovém místě, v takovou hodinu, to je tedy tragédie,“ povídal zúčastněně Kottas. „Teď si dáme znova inzeráty, ono to trvá pár týdnů než to vyjde, abychom zase měli zásobu na jaro. Všichni horlivě přikyvovali, že je nejvyšší čas pro inzeráty na jaro.“ „Ale jak to, když to tak chválíte,“ oponoval jim Spinka, „že jste nevyužili předcházející inzeráty.“ „To víš, je třeba mít velký výběr,“ odpovídali. Toman říkal: „Dám si inzerát a to bude holek, že nebudeme vědět, co s tím. Napíšu tam, že jsem úspěšný soukromý podnikatel, s velkou vilou a bazénem a tak podobně. A dával příklad jednoho známého, který si dal podobný inzerát, že pro nedostatek času hledá tímto způsobem velmi atraktivní ženu. Bylo mu asi pětatřicet. Dostal prý asi tři tisíce dopisů. „Já to viděl, měl to v autě setříděný podle různých kritérií. Říkal: chceš nějaké, já ti něco dám, já to nemůžu vůbec stačit. Píšou mi všechny možné od čtrnácti roků až do padesáti. Posílají mi fotografie, kde jsou ve spodním prádle i bez něho. Nebo i z venkova vdané, že občas jezdí do Prahy, tak, že by u mě přespaly a takový věci. Tak mě s tím musíte pomoc až to dostanu, musíte to se mnou probírat, něco si rozdělíme.“ „A ty máš vilu s bazénem,“ divili jsme se.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205923
„Nemám, ale to je jedno. Napsat tam můžu cokoliv, pak třeba řeknu, že sem vilu prodal. A peníze taky mít nemusím, můžu říct, že jsem je všechny někam investoval.“ „Jo a ještě si od ní můžeš půjčovat,“ říkali jsme mu se smíchem. O významu inzerátů nás snad trochu přesvědčil ples Oděvní služby, kam přišel Peterka s jednou šestadvacetiletou architektkou, která vypadala velmi pěkně, byla sympatická, měla svůj půvab a bezpochyby byla inteligentní. Pochválili jsme mu ji, jaká je pěkná. „To je jen takový asi průměr z toho co jsem dostal. Některý tam byly mnohem hezčí,“ říkal Peterka. Na to jsme kroutili nedůvěřivě hlavou. „Takhle, když je oblečená, tak to ani nevypadá, zdá se být štíhlá, ale má trochu větší zadek, mám strach až bude starší, aby nebyla moc silná.“ „Při těch inzerátech opravdu zažiješ mnoho neobvyklých událostí,“ říkal Kottas. „Já jsem třeba nedávno jednu volal a její maminka mi říkala, že je dcera nemocná, že má nějaké ženské potíže, že se jí narodilo mrtvé dítě a má ještě nějaké poporodní potíže.“ „Ale já si stejně myslím, že inzeráty, to není ono,“ povídal jsem. „Jsem toho názoru, že je lepší, když k seznámení dojde někde v prostoru. Musí o to usilovat oba, je to spojeno s nějakým rizikem, náhodou, prozřetelností i volními momenty a pak na to dlouho vzpomínají, zejména dívky. Myslím, že aby se vztah udržel a rozvíjel, je třeba nějakých zajímavých společných zážitků. To neplatí jen mezi mužem a ženou, ale i mezi muži, třeba vzpomínky z vojny.“ Spinka mě podporoval: „Já s tebou souhlasím. Tady má každý možnost,“ ukázal po sále, „ať ukáže co umí.“ Bláha říkal, že to je pod úroveň, dávat si inzeráty, že to je až to poslední, co může být. Ostatní však s námi asi moc nesouhlasili. „Chodit na plesy, to se mi zdá dost neefektivní,“ říkal Peterka. „Já třeba byl nedávno na plesu mediků. Sál tam byl poloprázdný,a to byl ples jen v jednom sále. Sednout jsme si mohli, kam jsme chtěli. Já pamatuji dříve to bylo v množství sálů a bylo nabito.“ „A lístek stával třicet korun,“ skočil mu do řeči Spinka. „No právě a teď stojí celý jmění, snad proto je tam tak málo holek. Ona ještě musí počítat s dopravou, nechce se jí třeba v noci brzo domů. Něco tam taky utratí. Tam bylo asi deset volných holek, a když se člověku zrovna žádná nelíbí, tak tam není co dělat. Zabere to hodně času.“ „Jó dneska už skončila éra plesů,“ doplňoval Spinka s povzdechem pamětníka. Dneska přijedou holky z venkova do Prahy, nakoupěj si krásné šaty a jdou na ples. A když se tam nechytí, nebo se nesplní jejich očekávání, tak zanevřou na plesy a už tam více nechtějí jít. Jó, tak je to.“ „Třeba takhle v polovině devatenáctého století, to byl u nás velký zájem o plesy. Byl boj o to získat privilegium je pořádat, v Praze je nakonec získaly stavy.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205923
Hledala se pro ně velká místnost, ta v Praze nebyla, stavy nakonec dosáhly povolení pořádat ples ve Stavovském divadle. Muselo se ale pro tyto účely speciálně upravit. Pod podlahy divadelního orchestru a přízemku byla umístěna soustava ozubených kol a válců, která umožňovala zdvihnout rovinu celého parteru do vodorovné plochy. Tak vznikl podle potřeby taneční sál, jenž neměl jinak v Praze konkurenci. Divadlo bylo spojeno krytým mostem s kavárnou U modrého hroznu v Havířské ulici. Na takovým plese bylo až dva a půl tisíce lidí.“ „Ty to ještě pamatuješ?“ skončil Spinkovi Svoboda do řeči. „Kdepak, já chodím na plesy teprve skoro padesát let,“ zasmál se tomu, „ale četl jsem o tom, to se dozvíš různý zajímavý věci. Například ve druhým patře Stavovskýho divadla byla celou noc otevřena půjčovna maškarních kostýmů. Představte si, jak by to bylo dobrý dneska. Dostaneš v jedný masce košem, vypůjčíš si úplně jinou, zkusíš to znovu a třeba budeš úspěšnější, budeš v ní více imponovat, budeš moc na daný téma lépe rozvíjet konverzaci. Nebo jiná věc, která by byla dneska dobrá. Když byly přeneseny plesy ze Stavovského divadla do divadla v Růžové ulici byly přeměněny divadelní lóže na oddělené místnosti, přístupné za zvláštní poplatek, odkud šlo nerušeně sledovat průběh plesu. To ale byly německý plesy. První český bál se konal až pátého února 1840 v pražském Konviktu, jedním z jeho organizátorů byl například Tyl. Pak se konaly český plesy na Žofíně. To byla vždycky velká událost. K ostrovu se sjížděly kočáry z celé Prahy, na to se chodily dívat zástupy zvědavců. Před vchodem se o pořádek museli starat strážníci, ty měli parádní uniformy. No a kromě polky a valčíku se tancovalo i to, co už neznáme. Ples nezahajoval valčík jako dneska, ale polonéza, valčík byl až druhý, pak následovala gallopada, polka, cotillon, sousedská a quodlibet. V pozdějších letech se tancovaly kvapík, čtverylka, skotská, dvořanka, mazurka a třasák. Dobrou věcí na plesech byly taneční pořádky. Původně to byly lístečky, kde byl zlatým, stříbrným nebo rumělkovým písmem zapsán seznam tanců a dívky si minitužtičkami zapisovaly, který tanec komu zadají. Taneční pořádky měly čím dál, tím víc originální formu. Ovšem i dneska jsou plesy v divadle. Například největší a nejslavnější ples v Rakousku je Ples v opeře. To je hrozně honosnej ples, kde je asi sedm a půl tisíce lidí. Vstupné a láhev šampaňskýho tam stojí tolik, kolik dostává člověk odkázaný na sociální podporu na celý měsíc. Ples je vždycky spojen s velkejma demonstracema proti rozhazování a mrhání, zatímco jiní trpí nouzí.“ „I na našem plese v opeře bylo hodně demonstrantů. Šel jsem tam pozdě,“ vzpomínal jsem, „tak už tam nebyli. V divadle po mně ani nikdo nechtěl lístek. Bylo tam dost draho, ale služby tomu vůbec neodpovídaly, šampaňské bylo teplé, na dámské toaletě chyběl papír. Z hlavní budovy šlo ale projít do správní, kde byl bufet a restaurace pro zaměstnance a tam měli levnej guláš a samozřejmě i chlebíčky a víno.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205923