„Takže to, chlapci, sepište, ukončete, zabalte a zapomeňte,“ shrnul celou věc prostě Robert. V jeho hlase byla slyšet pochopitelná úleva. „Ještě musíme vrátit Luskovi ty jeho šmuky,“ připomněl jsem. „To je vlastně fakt. Tak holt budeme muset počkat, až se odněkud vynoří. Jen by mě zajímalo, kam zmizel a proč. Snad se to někdy dozvíme.“ Snad jo, napadlo mě. Zato on se nikdy nedozví, jak nám svým odjezdem a vlastně celou tou svou žádostí o pomoc zamotal hlavu. A taky se nedozví, jaké má štěstí, že mu doma v koupelně namísto vany stojí masážní sprchový kout. Kdo ví, co všechno by pro něj nakonec znamenal opak. Tak jako tak se ale přede mnou rýsoval volný víkend, dokonce snad s hlavou vyčištěnou od toho spletence podivností kolem jakési mrtvoly bez těla. A naopak s jedním až moc živým tělem v dosahu. Ještě když jsem se ráno hrabal z postele, tak mi Eva pod přikrývku zajela rukou a o něco se pokoušela, ale já byl rád, že se pohybuju. „Tak zase večer,“ řekla rozespale. Tak zase večer? Bere to nějak hopem, napadlo mě. Ačkoli proč vlastně ne, sám ani nevím, co bych jinak večer dělal. Po příjemném dopoledni, s výhledem příjemného večera a vlastně celého víkendu už zbývalo nějak přežít těch pár hodin od oběda do čtvrté. A ty se ukázaly být, jak jinak, taky příjemnými. Ozval se totiž pan architekt s tím, že prý jsme ho hledali. Přesněji řečeno se snad po něm sháněl Robert, ale ten mu teď nebere telefon, tak volá mně. No jistě, Robert je právě na odborné tělesné přípravě, což v překladu znamená, že si šli s ostatními šéfíky začutat fotbal. „Ano, sháněli jsme vás,“ potvrdil jsem do telefonu. „A protože o vás nikdo nic nevěděl, trochu nás to vyplašilo.“ „Omlouvám se, ale v pátek dopoledne mi volali příbuzní, že matka měla mrtvici. Ona žije u nich v Ostravě, takže
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205893
jsem tam hned vyrazil a v tom zmatku jsem doma zapomněl telefon, který byl navíc skoro vybitý, takže zřejmě stačilo pár zazvonění a zhasnul úplně. Bohužel, co se týče mámy, tak došlo k nejhoršímu a nakonec jsme zařizovali i pohřeb a rodinné záležitosti. Vlastně jsem nevolal ani do firmy, jen jsem jim poslal email, ale zřejmě skončil kdesi v hlubinách internetu, protože mi tvrdí, že ho nedostali. Omlouvám se tedy, že jsem nebyl na příjmu, ale...“ „To je v pořádku, pane architekte, tomu samozřejmě rozumím,“ odvětil jsem. „Takže upřímnou soustrast.“ „Děkuji,“ odpověděl a pak si odkašlal. „No a... Proč jste mě vlastně hledali? Dělo se něco důležitého?“ Buď rád, že nevíš, projelo mi hlavou. „Vlastně ani ne,“ řekl jsem, „jen vám chceme vydat ty věci, co jsme sebrali v zastavárně.“ „Aha. Ale já dnes nemůžu, přišel jsem do práce po několika dnech, takže teď popravdě nevím co dřív.“ „To nespěchá,“ ujistil jsem ho. Mluvil jsem pravdu, už to vážně nespěchalo. „Stačí v pondělí odpoledne?“ „Pondělí bude vyhovující,“ souhlasil jsem. Řekli jsme si ještě pár zdvořilostí a ukončili to. Takže v pondělí. Dopoledne sepíšeme, co bude třeba, po obědě si architekt přijde pro své krámy, pak všechno složíme do úhledné hromádky, převážeme mašličkou a zbavíme se toho. A před dovolenou s Moničkou mám čistý stůl. Blahoslavení ti, co jsou chudí duchem, říká se. Netušil jsem, že tím kdosi myslel i mě.
22. Podíval jsem se zamyšleně na Evu. „Pojeď zítra na Karlštejn,“ řekl jsem. „Co s tím Karlštejnem pořád máš?“ Nezbývalo dlouho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205893
do půlnoci, my leželi v posteli a koukali na jakýsi film bez konce. „Vlastně máme něco v práci,“ dodala, „na zítřek i na neděli. Ani nevím, jestli se na noc dostanu domů.“ „Hm,“ zabručel jsem. „Tak třeba příští víkend,“ navrhla. „Anebo si tam zajeď sám, co říkáš?“ „Hm,“ zopakoval jsem. Nechtělo se mi jí vysvětlovat, že v posledních letech už jsem tam byl sám tolikrát, že pomalu patřím do inventáře. A že být tam ve dvou je vážně lepší. A taky se mi jí vlastně nechtělo říkat, proč mám k tomu místu tak zvláštní vztah. Že jsme tam s Ivanou trávili nejeden víkend. Tam nás taky napadlo, že bychom spolu mohli zůstat. A že právě tam mi kdysi řekla, že namísto dvou už budeme tři. A tak podobně. „Ale můžeme si pustit Noc na Karlštejně, jestli chceš,“ napadlo Evu najednou. Asi se jí ta slátanina, na kterou jsme právě koukali, taky zrovna nelíbila. Kývla hlavou ke stohu filmů u přehrávače. „Někde by to mezi nima mělo být,“ řekla. „Vlastně ani nemám chuť,“ zalhal jsem. Můj a Ivanin nejoblíbenější film. Viděli jsme ho tak tisíckrát. „Tobě se nelíbí?“ zeptala se. „Už ani ne,“ zalhal jsem znova. „Líbil se mi, než jsem viděl ty dva pitomce v lese.“ „Jaké dva pitomce?“ „No přece ty chlapy v montérkách.“ „Cože?“ Pořád nechápala. „Nikdy sis toho nevšimla? Když film začíná a při titulcích probíhají rytířské souboje, tak v jednu chvíli jdou za nima vidět v záběru dva chlápci, co jdou lesem a vedou u toho jízdní kola.“ „To si děláš srandu?“ „Ne,“ odvětil jsem. „Fakt mi to celý ten film zničilo.“ Ještě se na mě chvíli nevěřícně dívala, ale pak jí zřejmě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205893