Lenčin otec, docent Fořt, špičkový cévní chirurg, působil jako expert Světové zdravotnické organizace v marocké Casablance. Tomu se tehdejší reţim nebránil, prostřednictvím podniku zahraničního obchodu Polytechna odčerpával od mnoha podobných specialistů velký díl vyplácených valut na své, nejčastěji úplně jiné, neprůhledné účely. ― A řekneš mu to sama, Leni, aţ tam v létě budeme. Nebudu mu to přeci vypisovat v dopise! Doktor František Fořt se v době krátké dovolené do Čech nevracel, ale pozval manţelku s dcerkou hned na pět týdnů do Maroka, aby si té exotiky pořádně uţily, jak se vyjádřil. Po oficiálním seznámení Lukáše s paní Violou Fořtovou se Lenka do bytu v Ovenecké uţ prakticky nastěhovala. Od té chvíle po následující skoro čtyři měsíce se její, ale i Lukášův čas rozlomil na dvě nesourodé části. V onom menším, jakoby mechanickém prostoru, navštěvovala Lenka fakultu, chodila na přednášky, ba i seminářů se jakţ takţ zúčastňovala. Lukáš zase odcházel na své noční sluţby v Parkhotelu, kde působil jako vlídný, a snad i pozorný recepční. Druhá část jejich tepajících ţivotů byla mnohem vitálnější při vědomí kaţdého společného okamţiku. Pouţívali i vlastní, speciální mluvu plnou zdrobnělin a lichotných naráţek. A milovali se pokaţdé s úţasnou dychtivostí, jako by to mělo být naposledy. Začátkem července odletěla Lenka s matkou do Maroka. Dlouze se s Lukášem ještě v Ruzyni na letišti poobjímali a slíbili si, ţe kaţdý večer odloučení, přesně v sedm hodin na sebe budou intenzivně a soustředěně pět minut myslet. Věřili, ţe to bude fungovat, ţe dojde k přenosu citů a se zavřenýma očima se vlastně na onu chvilenku spatří. A tam, v odletové hale ruzyňského letiště viděl Lukáš Litera svou ţivotní lásku Lenku Fořtovou naposledy.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205828
Ještě kratince zatelefonovala asi druhý den pobytu v Casablance, z kliniky, kde docent Fořt působil, jsou v pořádku, je tam vedro, ale zajímavý, jiný svět, moc na Lukáše vzpomíná, těším se na tebe, miláčku můj milovaný! Nejspíše si to později podle skutečností doplnil, ale moţná, ţe tomu opravdu tak bylo. Asi po čtyřech týdnech, kdy večerní láskyplná telepatie doposud přinášela zřetelné Lenčiny podoby, se vjemy jakoby vytrácely a rozostřovaly. Kaţdopádně, docela rychle Lukášovi Literovi uplynulo oněch pět neděl. Byli s Lenkou domluveni, ţe se koncem pobytu ještě ozve z Casablanky, kdy přesně přiletí do Prahy, neboť do Maroka se přímo nelétalo, i tam letěly s mezipřistáním v Paříţi. Lenka ovšem nevolala, nic se neděje, asi to nějak nešlo, a tak se Lukáš onoho proponovaného osmého srpna vypravil na letiště v Ruzyni uţ dopoledne. Z Paříţe létala pravidelná linka dvakrát za den, kdyţ dámy Fořtovy nepřiletí dopoledne, vrátí se na letiště později odpoledne. Coţ tedy učinil, ale opět se po příletu spoje z Paříţe Lenka s matkou neobjevily. To jiţ, poněkud zneklidněný Lukáš uvaţoval, co má dělat. Vůbec netušil, na jaké klinice docent Fořt v Casablance působí, československá ambasáda je v hlavním městě v Rabatu a co by jim asi pověděl? Přijel na letiště po dvakráte i druhý den, opět marně. A to jiţ zcela nervózní si vybavil, ţe se paní Fořtová zmiňovala o podniku Polytechna, který manţela obírá o značnou část tvrdě vydělaných peněz. Tento prapodivný podnik zahraničního obchodu sídlil rovnou na Václavském náměstí. Jelikoţ zprostředkovával vývoz vlastně nehmotných statků, odborníků v medicíně, či při stavbě mostů, cukrovarů, elektráren, sportovních trenérů a dalších specialistů, byl to podnik prošpikovaný prověřenými soudruhy, kteří vesměs měli i úvazek u československých zpravodajských sluţeb. Kdyţ se tam Lukáš Litera vypravil, nadirigoval ho zpupně se tvářící vrátný k soudruhu Schneiderovi, ten má ve správě severní Afriku. Na dveřích byla varovná cedulka ― RSDr. Jiří Schneider, čti Rodné strany doktor.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205828
Cedulka nelhala. Nevlídný soudruh s úzkým, nehybným obličejem vyběhl s Lukášem nadmíru mocensky. Kdyţ ho Litera poprosil, ţe by naléhavě potřeboval získat kontakt na doktora Františka Fořta, kterého Polytechna vyslala do Casablanky, omezil se Schneider na jedinou otázku: ― A vy jste tu jako člen rodiny nebo blízký příbuzný? ― Ne, to nejsem. Ale jsem zasnoubený s dcerou docenta Fořta, která je právě v Maroku na návštěvě. A měli se uţ předevčírem vrátit. Nikdo nepřijel a nevím, jak bych se dozvěděl, co se stalo. ― My nejsme sňatková kancelář, občane! Lukáš Litera byl tehdy ještě hodně mladý a jen s velkým vypětím se ovládl, aby nevzal přikrčeného hovnivála soudruha Schneidera pod krkem a nevymlátil z něj spojení do Casablanky. Byly to strašné skoro tři týdny ostře doléhající, úporné nejistoty. Ani nevnímal, ţe chodí do Parkhotelu a jeho sluţby podle toho vypadaly. Aţ si toho povšiml kolega Jawanský a starosvětsky mu nabídl, ţe můţe pár směn vynechat. ― Pane doktore, zdá se mi, ţe delší odpočinek by vám prospěl. Já stejně uţ neumím v noci spát, tak přijďte po neděli, vezmu to za vás. Třeba někdy na oplátku. Ovšem doma, v Ovenecké to nebylo lepší, spíše naopak. Všude viděl rozesmátou, krásnou, a tak přítomnou Lenku. V uších mu přitom zvláštně, zrádně šumělo a pod hrudní kostí se mu neustále zvětšoval bolavý hrbol tísně. Koncem měsíce srpna přiletěl do Prahy doktor Fořt, jen na pár dnů, kvůli bytu, manţelčině zaměstnání, Lenčině škole a podobným záleţitostem. Lukáš Litera nebyl v telefonním seznamu, u jeho čísla zůstalo jméno Václava Duška, s nímţ si vyměnil byt. Ale při rozmluvách rodiny Fořtovy v Casablance padla zmínka, ţe Lenka uţ bydlí u svého snoubence Lukáše Litery v Ovenecké ulici. Zkormoucený docent Fořt trpělivě procházel Oveneckou dům od domu, neţ narazil na venkovních zvoncích na jeho jméno.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205828