96
recenze
Maximalismus — past na autora Román vstřebává všemožné detaily, motivy, témata — až téměř zajde ★★★ „Román je jediné médium, které se člověku dokáže podívat do hlavy; nahlédnout za kulisy,“ prohlásil Peter Buwalda v pořadu České tele vize U zavěšené knihy (21. 1. 2015) a dodal: „Pokud román zmizí, přijdeme o příležitost přiblížit se druhému člověku.“ Ten chlapík byl svou vírou v román přímo nakaž livý, takže pro všechny románofily bylo skoro až nemožné nesáhnout po překladu jeho objemné prvotiny. Navíc se tato kniha stala v Nizo zemsku velkou literární událostí. No nečtěte to. Příběh se točí kolem bývalého slavného judisty, nyní ještě slavnějšího matematika a rektora univerzity. O tom, že všechno kolem něj skončilo špatně, víme už na začátku, přičemž to, co následuje, jsou takové kamínky do mozaiky, z nichž si celý příběh zpětně skládáme. Mění se vypra věči i časová pásma. Chtějte ještě dnes po spisovateli, aby vyprávěl lineárně — taková zpozdilost! Jeden řez je rodinná historie, kde nechybí ambiciózní tatínek (rektor), citově velmi fixovaný
na svou nevlastní dceru; ta je ale zase studená kalkulátorka, která si hlídá hlavně kariéru. Do toho se motá její psychicky labilní snou benec, jenž je posléze odmrštěn. A aby bylo ještě hutněji, románem se táhne příběh rektorova syna z prvního manželství. Tento syn je násilnický kriminálník. A protože se nacházíme v jednadvacátém století, nemůže dějiště románu ne být globální: Enschede, Lindebeek, Šanghaj, Berkeley, San Francisco, Los Angeles. Bonita Avenue, někde až s pozitivistickou detailností, portrétuje několik prostředí: uni verzitní, sportovní, ale třeba také prostředí pornoprůmyslu. Nechybí ani jedna pikantní zápletka: milovaná nevlastní dceruška si se svým snoubencem založí placené pornostránky, kde se sama před vádí. A otčím na to jednou přijde. Přijde na to ve chvíli, kdy se léčí z toho, že ho odvrhla studentka, do níž se s pošetilostí stárnoucího seladona zamiloval. Zdálo by se, že ten román má vše, co by současný velký román měl mít. I nosné postavy, i dobrý základ v prostředích, do nichž vstupuje. Dále zde nechybí nečekané proměny, vzestupy a pády, propuknuvší šílenství, ba ani vražda a sebevražda. Vydí rání, pronásledování, zoufalství, neukojitelné ambice, útěky. Ale právě tohle je zřejmě ten problém. V románu je toho jaksi přespříliš, přespříliš i na objem téměř pěti set stran. Snaha psát jakoby neotřele (rozuměj: nelineárně) se pro Buwaldu ukazuje trochu jako smlouva s ďáblem. Tato smlouva sice umožňuje rozkoš stále nových a nových začátků, hýřit nápady, vstupovat do textu pod dalšími a dalšími úhly, ale to vše za cenu, že román je nucen se pod takovýmto náporem rozpad
nout. Jestli by ono nebylo lepší si jako prvotinu zkusit něco, kde je nutno si vyprávění přece jen více odpracovat jako řemeslo, třeba detektivku? Přitom sympatickým rysem Buwaldova románu je, že je skutečně podložen znalostí jed notlivých prostředí. Je to skutečně široce založená infornography či recherché postmodernism s ambicí být kritickým obrazem naší sou časnosti. Dost dobře se autorovi nedá vytknout ani to, že by své postavy používal jen jako věšáky na ideje či jako funkce, jak čtenáře ohromit rešeršními poznatky. Buwalda je rozhodně autorem v mnohém poctivým i umným, ale to, čeho se jeho románu fatálně nedostává, je kompozice, přesněji: vypravěčský rytmus. Nizozemský romanopisec se jaksi se svou lát kou nedomlouvá, on ji v románu pouze rozvěšuje. Je často vtipný a velmi pohotový (zde oceňme i živý překlad), ale jaksi nemyslí na celek, neumí si počkat na onen nejsprávnější okamžik, kdy je s tím či oním potřeba vylézt. A rovněž neumí dávkovat to, kolik by čeho v jeho románu mělo být. Předetai lizovává. Jinými slovy: román, i ten post‑postmoderní, snese hodně, ale zdaleka ne všechno. V jedné recenzi anglického překladu se objevilo slovo „maximalismus“. Dobrý rešeršista je rozhodně lepší než špatný, ale ani ten sebelepší rešeršista není totéž co dobrý romanopisec.
Jiří Trávníček Peter Buwalda: Bonita Avenue, přeložila Jana Pellarová, Odeon, Praha 2014
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205783
recenze
Nitro samo sebou přeplněné Když vám do života vtrhne něco žravého, tlustého, kousavého a dupajícího ★★★★ Elisabeth de Wittová umírá na rakovinu. Neskonale víc ji ale trápí, že se k ní chce nastěhovat její třiadvacetiletá dcera Coco. Coco má pro své rozhodnutí samé ne správné důvody, a pokud tuší, jak moc tato změna její matku děsí, má ještě o jeden zvrácený motiv víc. Přítomnost Coco matku by tostně znepokojuje už od dceřina narození. Coco prožila většinu dět ství v péči otce a macechy a s Eli sabeth se vídá sporadicky. Zřejmě pro to byl důvod: Elisabeth dcerku jako batole na celé dny zamykala v pokoji s lahvičkou kaše (plakala úplně stejně, když ji nezamykala, tak co). Máme před sebou jeden z nejpatologičtějších vztahů mezi matkou a dcerou v literární historii. Pro nizozemskou (a vlámskou) prózu je nicméně typické, že drá
savé události líčí lehkým, věcným stylem, ze kterého tu a tam vylézá poměrně hodně černý humor (v tomto smyslu Žízeň připomene například Toma Lanoye). Potěší zejména přesný, mnoho vrstevnatý popis duševních hnutí obou hlavních postav, v jejichž úvahách a dialozích postupně odhalujeme hloubku nezhojených ran, které si vzájemně způsobily v procesu výchovy, v běhu rodin ného života. Velké jizvy po těle Coco jsou symbolické — značí vyhrocení emocionálního konfliktu v jejím dětství a osudově předjímají vznik ran nových. Chvíli trvá, než se dozvíme, že krásná Elisabeth je autistka. Která matka cítí zklamání, když její dcerka přežije fatální nehodu s troj kolkou nebo pád skrze balkonové dveře? Matka, která se matkou nikdy neměla stát. Mateřství totiž totálně odhalilo její duševní abnormalitu. Sama si toho je vědoma jen matně, pocity viny vůči zanedbávané dceři pochopitelně netrpí. Zkrátka ji nemiluje. Zato miluje dřevo a vůni terpentýnu, svým způsobem miluje Wilberta, otce Coco, který jí zase voní po ořezané tužce a kterého nazývá svým „psem“. Ovšem Elisabeth se naopak zdá, že cítí až příliš. Její emoce jsou ovšem animální, asociální (fyzicky cítí, jak její žravá, obtloustlá dcera kouše, jak dupe, jak vyplňuje příliš mnoho prostoru). Otázka, čí je vina, kde leží kořen vší té bolesti a zmatku, se tím kompli
97
kuje. Navíc ani Wilbert s Miriam (macecha) nejsou schopni po skytnout Coco skutečnou oporu. Jejich péče a „láska“ jsou alibis tické, jen povrchní. Vztahy mezi postavami se řídí protichůdností toho, co si myslí, že by měly říkat a cítit, a tím, co si skutečně myslí a co cítí. Ptáte se, proč se trápit četbou o bezvýchodném zápasu zoufalé dvojice zmrzačených duší? Kniha, jako je tato, je skutečně nástrojem literární katarze. Každičké slovo tu totiž sedí, výjimečná trefnost portrétů je zároveň terapeu tická — pochopení emocionálních mechanismů uvnitř této extrémní rodinné motanice může nakonec působit až úlevně. Žízeň lze chápat jako žízeň po lásce a po štěstí, která přirozeně pohání všechny postavy, ale pře devším frustrovanou Coco. Zvířecí metaforika nakonec nejpřiléhavěji prostředkuje nutnost vzájemného porozumění. Kniha provokuje k zamyšlení nad stereotypy kolem mateřství — dcera tu rozhodně není prvoplánovou obětí matčina necitlivého zacházení, autorka nám zároveň podává přesvědčivý obraz emočního života matky autistky. Na závěr dodejme, že překlad Adély Elbel si zaslouží pochvalu — je vnímavý a přesný.
Martina Limburg Loučková Esther Gerritsenová: Žízeň, přeložila Adéla Elbel, Argo, Praha 2015
www.eurozine.com — nejlepší evropské kulturní časopisy na dosah ruky Měsíčník Host je členem Eurozinu od roku 2006.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205783
98
recenze
Sníh, led, vichr a slovo Island před sto dvaceti lety: literatura mezi živými a mrtvými ★★★★ Je duben, a to znamená sníh, vichřici a ledové moře. Alespoň na Islandu. Přesto už začala rybářská sezóna a dny se dlouží, avšak proti zimě, hladu a vysílení má člověk jen málo spojenců. Nadto by se měl také popasovat s láskou, jenže co dělat, když i čtení poezie se ukáže jako vysoce nebezpečné a zesnulí bližní mu vyčítají, že si za svou budoucnost vyvolil život? „Zrazuje člověk mrtvé, když žije dál?“ ptá se Jón Kalman Stefánsson (nar. 1963) ústy svého hlavního hrdiny v trilogii, která je především o vůli žít a o slovu jako jednom z nejmoc nějších prostředků, který člověka poutá ke světu, a zároveň jej od něj odděluje. V předchozím díle Ráj a peklo (Himnaríki og helvíti, 2007; česky 2012) se setkáváme s bezejmen ným chlapcem, který spolu se svým o něco starším přítelem Bárdem žije a pracuje jako rybář v malé osadě vzdálené několik hodin chůze od Městysu. Při jedné z výprav na nekryté šestiveslici si Bárdur (kvůli zanícené četbě Mil tonova Ztraceného ráje) zapomene v osadě bundu a následně na moři v ledovém vichru umrzne. Chlapec
je kamarádovou smrtí natolik zdr cen, že se rozhodne z osady odejít, a vydá se přes hory do Městysu, aby vrátil Bárdem zapůjčené knihy. Tam se ho ujme podivínská vdova Geirtrúd, která rozhodne o tom, že se chlapec má vzdělávat, a hned ho nechá, aby se prokousával originá lem Shakespearova Othella. To už jsme ale vkročili do druhého dílu nazvaného Smutek andělů (Harmur englanna, 2009), který v loňském roce vydalo nakladatelství Dybbuk. V Městysu je chlapec postupně konfrontován s jednotlivými obyvateli a jejich osudy, se sžíravou mocí alkoholu, se závistí i s láskou. Konečně ho pak vyšlou jako listo nošova pomocníka do odlehlých osad na druhé straně fjordu a za horami a těch několik málo dní ve vánici a mrazu po boku nemluv ného Jense ho přiblíží smrti jako nikdy předtím. Jako by se autor Smutku andělů snažil potvrdit všechna klišé, která se člověku usadí v hlavě v souvis losti s islandskou literaturou. Že život je věčný boj se živly, ale láska a poezie jsou takovým zdrojem krásy, že stojí za to jej žít; že ti, co zemřeli, vlastně zůstávají mezi námi, a kdo nikdy neslyšel mrt vého promlouvat k živým, je jen zabedněný tupec; že hranice mezi životem a smrtí je tenčí než ovčí blána v okně chalupy. To nejobdivuhodnější na jeho díle však je umění, jímž dokáže udržet pozornost čtenáře i bez dějových zvratů, vlastně si vystačí s málem: s líčením nehostinného světa, myšlenkových pochodů hlavních postav, osudů těch, které chlapec na své pouti potkává, a s přímými dialogy, jakoby vy střiženými z nějakého současného dramatu. Celý text vlastně na první pohled působí nevyváženě, zdán livě postrádá pevný rámec, nějaký
úvod, zápletku… a občasné vstupy vypravěčů v první osobě plurálu čtení nijak neusnadňují. I kvůli oněm smutným andě lům, kteří vstupují do vyprávění, je autor sám neviditelný. O to konkrétněji vyplouvá na povrch neúprosnost islandského bytí na sklonku devatenáctého století. Mrtvé sotva narozené děti, jednotvárná strava, deset měsíců trvající osamění obyvatel odlehlých usedlostí, destruktivní síla alkoholu a léto, které je jen prchavým přeludem. A i když se autor zřejmě nesnažil podat věrohodnou zprávu o islandské společnosti před sto dvaceti lety, vynořuje se z jinak velmi poetic kého a metaforami prosyceného textu takový obraz země a jejích lidí, až z toho mrazí. V narážkách oběma knihami prostupuje duch textů obou anglických klasiků a čtenář je opakovaně utvrzován ve stereotypu, že Islanďanům je nejdražší (psané) slovo, protože „dáváme věcem jména, abychom se ubránili šílenství a dokázali uchopit svět“. Poté, co společně s chlapcem a listonošem absolvu jete jejich nebezpečné putování sněhem, vichřicí a horami, už nezapochybujete ani na vteřinu, že právě tohle není žádný předsudek. Protože co jiného může přimět člo věka bojovat o holý život jen proto, aby dopravil do cíle tři brašny plné novin a dopisů?
Daniela Mrázová Jón Kalman Stefánsson: Smutek andělů, přeložila Marta Bartošková, Dybbuk, Praha 2014
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS205783